„Hru vidím jako inteligentní, psychologickou ‚konverzačku‘, ve které není primárně zakódováno moc humoru. Se Šimonem jsme se rozhodli, že i když je jejím tématem tango, nechceme jím ilustrovat, jak umějí herci tančit. Že spíš chceme proniknout do podstaty pocitu člověka, proč potřebuje hledat v určité fázi svého života nějaké nové vyžití či naplnění,“ říká Darina Abrahámová, která už v divadle Studio DVA připravila úspěšné tituly Sex pro pokročilé, Vzhůru do divočiny nebo Ženy přežijí.

„V případě hrdinky v naší novince by se možná mohl někdo ptát, co už existuje banálnějšího, než že se žena ve středním věku rozhodne dát na tango, zamiluje se do svého učitele a její život to převrátí naruby. Jenže mnoho banálních a modelových věcí, když je zažíváme, přestanou být banální i modelové,“ míní.

Režisérka Darina Abrahámová

Česká premiéra

Moje tango poprvé uvedli v roce 2014 v Newcastlu a v Praze zaznamená českou premiéru (navíc půjde o premiéru v cizojazyčné verzi, o překlad z angličtiny se postarala Jitka Sloupová).

„Pro mě jako dramaturgyni Slovenského národního divadla, která roky spolusestavuje repertoár, je příjemné, když mi naopak někdo titul navrhne – mluvím teď o producentovi divadla Studio DVA Michalu Hrubém. Posílá mi k posouzení více her a z nich pak vybíráme, která by byla ať už pro mě, nebo některého spolupracovníka divadla zajímavá. V tom, že padla volba na Moje tango, sehrála ale velkou roli i zmiňovaná překladatelka Jitka Sloupová, která zná tvorbu a orientaci této scény. Takže hru prioritně doporučila ona,“ vypráví Abrahámová.

Když už mluví o spolupracovnících, jak se jí tvoří v režijním tandemu se Šimonem Cabanem? „Je to super. V Německu, mecce moderního divadla, byla období, kdy jednu hru režírovali i čtyři lidé, kolektivní režie známe i z autorského divadla. V Praze máme známou dvojici SKUTR, na Slovensku jsou zase manželé Luteránovi… Dialog či diskuse dvou tvůrců o podobě inscenace jsou velice vzrušivé a podnětné. Miluju ustupovat, ale i to, když třeba kolegu překvapí některý můj nápad. Důležité je udržet jednotnou linku,“ sděluje režisérka.

Co se obsazení herců týká, asi každý si je spojí s jejich úspěšnou účastí v taneční show StarDance. Byla to pro ně při zkoušení výhoda? „Myslím, že Michl Hrubý sledoval Jitčin taneční talent, chtěl ho využít na jevišti. Trpělivě jsme všichni čekali na vhodného partnera k ní. Teď si s Jitkou po zkouškách říkáme, že to stálo za to, že jsme to neuspíšili. Přišel správný čas a s ním Roman, který je výborný herec a zároveň má sympatickou osobnost a charisma. S Jitkou jim to ‚hraje‘, lidsky i divadelně žensko-mužsky, ačkoli výškový rozdíl mezi nimi je značný. Celé zkoušení bylo svobodné a hřejivé,“ usmívá se.

Hudbou doprovází Karel Mařík

Na jevišti herce doprovází už zmíněný hudebník Karel Mařík – ne sice na bandoneon, typický nástroj pro hraní tanga či latinsko-amerických tanců, jak jej hra předepisuje, ale na akordeon. „Karel je s ním srostlý, má i specifický humor, který uplatňuje ve svých ironických komentářích. Ve hře má prostor na improvizaci podle toho, jak se zrovna situace vyvíjí, jeho přítomnost je velmi milá,“ doplňuje Darina Abrahámová.

A co ji vlastně baví na režírování komorních her, když jich má na kontě víc? „Mám ráda intimní dialog s hercem. Na činohře je fascinující, že někdy stačí, aby byli na jednoduché scéně jeden nebo dva herci v kostýmu, u něhož si nejste jistí, zda je civilní, nebo pracovní, a můžete v tom vidět celý vesmír Je to relativní, co je komorní, a co ne. Spíš jde o to, co je hluboké a intimní. V mém pojímání života patří k hloubce a intimitě i vzpomínaná banálnost, všechny vrstvy humoru od radosti až po ironii. Jsem za to vděčná.“