Titul herečce vybral přímo na tělo dramaturg Ungeltu Pavel Ondruch – ještě předtím se spolu dohodli, že zvláště poté, co se konečně po koronovirové pandemii otevřou divadla, budeme všichni potřebovat ozdravnou komedii. Mimochodem, sám autor Apke zve na Slepici na zádech slovy – pojďme se smát, ale nezhloupněme tím!

„Pavel Ondruch mě už od podzimu zásoboval hrami různých žánrů. Když jsem si přečetla Slepici na zádech, nadchla jsem se tak moc, že jsem ji nechala přečíst i Vojtovi. Už delší dobu jsme snili o tom, že si spolu v podobném bláznivém kousku zahrajeme. Máme vyzkoušené, že dělat si ze sebe na jevišti legraci, dělat si naschvály a všelijaké poťouchlosti nám jde dobře. Tím, jak víme, že si to pak doma vrátíme, nás to i baví,“ uvádí Tatiana Dyková.

Jiří Havelka
Mimořádná událost Jiřího Havelky. Komedie na kolejích vychází z reálné události

Jak se vám v neradostné době, ještě s vědomím, že nevíte, kdy se bude moct zase hrát, zkoušela komedie?
No, právě. Divák byl dlouho v nedohlednu. Zkoušet jsme začali někdy v únoru březnu, v období, kdy bylo ke všemu nevlídné i počasí, takže dolovat ze sebe nějaký humor a vymýšlet fórky bylo opravdu hodně těžké. Když ale přišla ta zpráva, že se hrát bude, rychle jsme do práce naskočili, udržovali jsme se v nějaké pohotovosti. Určitě to zažili všichni, vedle umělců samozřejmě i lidé jiných profesí, majitelé restaurací a podobě… Rozhodně musím říct, že v případě Slepice na zádech šlo o jedno z nejtěžších zkoušení, jaké jsem kdy zažila. Přitom se – jak už jsem o tom mluvila – nejedná o žádné psychologické drama.

O čem ta hra vlastně je?
Abych zase neprozradila moc, protože je překvapující až do konce, nebo by být měla… Je o ženě a muži, dvou sousedech, kteří nemají dobré vztahy, a ona se mu jednoho dne přizná k šokujícímu činu. Její prosba o pomoc ústí v čím dál bláznivější jednání, kdy nic není nemožné. Ta hra je taky o tom, jak před sebou neustále něco hrajeme, používáme různé masky, pod niž schováváme svoji křehkost, mindráky, problémy či zranění. A taky o tom, jak o sobě navzájem nic moc nevíme a jak moc jsme se vzdálili. Vyvolává to pak komplikované situace, které jistě všichni známe… Líbí se mi, že hra má dvě roviny, že se pod tou její veselostí skrývají docela vážné věci. A taky to, že v Divadle Ungelt umějí sáhnout po zajímavém titulu, ač třeba pro tuto scénu ne úplně z těch typických (Tatiana Dyková tam mimochodem účinkuje i v dramatu Angličana Davida Harea Skleněný strop, partnery jsou jí Jiří Langmajer, Vincent Navrátil a Vladimír Pokorný).

Miroslav Krobot
Naběhl jsem si. Chystám operu, říká Miroslav Krobot

Ungelt bude v létě váš „hlavní herecký stan“?
Ano, a ještě budu hrát v zahradě Hotelu International v inscenaci o Boženě Němcové nazvané Neumím jinak než láskou, kterou jinak uvádíme v Divadle Viola. Těším se na to, protože pod širým nebem jsme ji ještě nedávali, bude to zase jiný zážitek. Jinak jsem nedávno dotočila s režisérem Honzou Prušinovským komediální roadmovie Grand Prix. A s režisérem Jiřím Chlumským jsme začali natáčet třináctidílný televizní seriál Špunti na cestě, který vychází z rodinné komedie Špunti na vodě. Od půlky srpna mě pak čeká práce na filmu o bratrech Mašínech. Takže léto by mělo být opět plně pracovní.