Předchozí
1 z 3
Další

Letos slavíme 100. výročí republiky. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Česká republika?
Na tuto otázku bych odpovídal asi dlouho. Narodil jsem se v roce 1937 a spoustu věcí jsem vnímal už jako malý kluk. Můj tatínek byl veliký vlastenec, propagátor demokracie, takže se u nás o politice hodně mluvilo. Tatínek byl také zastáncem myšlenek Tomáše Garrigua Masaryka. A když byl poslancem Prozatímního národního shromáždění po roce 1945, tak byl i osobním přítelem Jana Masaryka.

S maminkou o těch věcech doma v Dejvicích, kde jsme tenkrát bydleli, hovořili. Na to si pamatuji. To téma je pro mne o to zajímavější, že jsem měl možnost ve Studiu Ypsilon, kde hostuji, hrát v inscenaci T. G. M. aneb Masaryk v kostce. Hrál jsem tam Karla Kramáře, čili jsem celou historii první republiky a událostí kolem ní dobře poznal. Můj vztah k České republice je velmi pozitivní a jsem velice hrdý na to, že jsem Čechoslovák.

Byly vám dva roky, když začala 2. světová válka. Vybavujete si z té doby něco?
Vybavuje. Bydleli jsme v Praze v Dejvicích a já jsem za války v roce 1943 šel do první třídy. Pamatuju si to, jako by to bylo dnes. Shodou okolností jsme bydleli v Srbské ulici, která sousedí s ulicí Pod kaštany, kterou jezdíval na Pražský hrad K. H. Frank. Nejdřív jel obrněný transportér, motocykly, pak samotný Frank a za ním ještě nějaké obrněné vozy. Tehdy byla velice dusná atmosféra. Pamatuji si i na nálety. Pro nás děti to byl také obrovský stres. Byli jsme venku, když byl ten veliký nálet na Prahu. Šli jsme se sestrou a dědečkem na procházku a rozhoukaly se sirény. Naskočila nám husí kůže. Z nebe začaly padat celuloidové pásky, které rozhazovala letadla, aby se nedala zaměřit dělostřelectvem.

Před květnem v roce 1945 táta řekl: „Hele, já vás uklidím, protože ono to nebude v Praze úplně jednoduché.“ Asi na přelomu ledna a února nás odvezl k tetě do Ondřejova, kde jsme se sestrou a maminkou v podstatě prožili pětačtyřicátý rok. A vzpomínám si, když 7. nebo 8. května 1945 pro nás tatínek se svou přítelkyní Eliškou Hruškovou, která měla shodou okolností stejné příjmení jako má současná žena, přijel. Vezl ho Bóža Modrý, což byl později slavný hokejový brankář, a tatínkovi tenkrát dělal šoféra. Táta byl jedním z lidí, kteří se v průběhu květnové revoluce starali o zásobování Prahy, byl to velice aktivní politik. Vzpomínám si i na pětačtyřicátý rok, kdy jsme se sestrou seděli na schůdkách před zahrádkou tety v Ondřejově, a tři dny šla po cestě kolem Koněvova armáda. Koně, na různých vozících pušky, kulomety… To byl neuvěřitelný zážitek.

Po válce jste vstoupil do křesťanské organizace YMCA, které jste se nedávno stal ambasadorem. Jaké vyžití vám jako klukovi skýtala?
Křesťanské sdružení mladých mužů, to byla ohromná věc, která mě ovlivnila na celý život Je tam propojení ducha, myšlenek, sportu, aktivity, vztahu k životu… Byly to první kroky k džentlmenství, kterého já jsem velkým zastáncem.

Co jste dělal v době, kdy se u nás budoval socialismus?
Já jsem to měl komplikované, protože na začátku října 1949 u nás v půl páté ráno zazvonil zvonek, do našeho bytu vtrhlo pět chlapů a odvedli tatínka. Vzpomínám si na tu situaci. Táta měl na sobě župan, dovolili mu, aby se se mnou rozloučil, měl na rukou pouta, přišel k mojí posteli, vzal moji hlavu do rukou, dal mi pusu na čelo a řekl: „Jenčo, jsi tady jedinej chlap, musíš se o ty holky postarat.“ Myslel tím maminku a moji sestru Martu. Tatínka odvedli a byl odsouzen na doživotí.

Váš otec byl jedním z obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou, nakonec strávil patnáct let na Mírově a v lágru Leopoldov. Co to udělalo s vaší rodinou?
Nám se absolutně změnil život. Protože komunistický režim byl tak zhůvěřilý, tak šílený, že kdokoliv měl cokoliv v té době společného s rodinou Přeučilů, byl za to potrestaný. A to do vzdálených příbuzenských nití. My jsme se museli vystěhovat z našeho krásného bytu v Dejvicích. Dostali jsme vyrozumění, že se máme do 24 hodin přestěhovat do Rusové u Kadaně, do zoufalého polorozbořeného baráčku. Naštěstí se našim strýcům podařilo tento příbytek vyměnit za těžce nevyhovující suterénní byt v Braníku. A to jsme měli kliku a byli jsme šťastní, že jsme mohli zůstat v Praze.

Ten byt byl hygienicky velmi špatný a maminka z toho měla velké zdravotní problémy. Podlomil její zdraví a během té doby, co byl tatínek ve vězení, zemřela. Já jsem měl zakázané školy, moje sestra také. Když jsem chtěl jít na gymnázium – už tehdy mě zajímala herecká profese, chodil jsem do dramatických a recitačních kroužků – tak mi bylo řečeno, že můj tatínek je nepřítelem lidově demokratického zřízení, já jsem jeho synem a musím smýt vinu svého otce. Máma se málem zhroutila. Já jsem nastoupil do pracovních závodů ČKD Stalingrad, kde jsem se vyučil dřevomodelářem.

Využil jste někdy své dřevomodelářské dovednosti?
Ne. Mě to vůbec nebavilo. I když v té době to byla nádherná profese, dnes už neexistuje. Vyráběly se tam ze dřeva modely, které se pak odlévaly. Bylo tam oddělení turbín, dílů do automobilů a podobně. Ta profese sama obsahovala truhlařinu, frézování, práci s výkresy, práci ve slévárně, kovomodelařinu… Ale já jsem měl ohromnou kliku, že jsem tam poznal pana Alexeje Gsölhoffera, což byl, dalo by se říct, fanatik ochotnického divadla. Byl obchodním ředitelem vesnického divadla a vedl dramatický kroužek.

On mě také připravoval na zkoušky na DAMU. Po třech letech v ČKD jsem tedy dělal zkoušky a bylo mi řečeno, že musím znovu do dělnického hnutí, protože jsou u mě stále nějaké nejasnosti. Tatínek byl stále zavřený. Až v roce 1956 se přede mnou otevřel nový svět, protože jsem byl na DAMU přijat. Mým profesorem byl fantastický člověk Radovan Lukavský, který se za mne v podstatě zaručil. Řekli mu: „Soudruhu, my ho vezmeme, ale na tvoji zodpovědnost.“ Když se táta po patnácti letech vrátil z kriminálu, jedna z jeho prvních cest vedla za Radovanem Lukavským. Šel mu poděkovat za to, že měl tenkrát tu odvahu, a já jsem mohl studovat herectví, dělat svou vysněnou profesi, kterou dělám do dneška. Miluji ji a je to moje veliká radost.

DAMU jste absolvoval v roce 1960. Jak jste vnímal a prožíval 60. léta?
Měl jsem štěstí, že jsem v roce 1960 ještě jako černovlasý chlapec dostal řadu nejrůznějších nabídek, mimo jiné do Divadla Na zábradlí, kde jsem 1. června toho roku podepsal smlouvu a byl jsem tam 33 let. Čili období 60. let jsem prožíval právě v Divadle Na zábradlí. Byla to skvělá scéna. A já tvrdím, že vynikající umělci ve vrcholném věku, ať jsou to režiséři, výtvarníci, mimové, scénografové, hudebníci, kdokoliv něco znamená nebo znamenal, se nějakým způsobem o Zábradlí otřeli. Protože to divadlo bylo v zoufalém komunistickém režimu jakýmsi ostrovem svobody. A v prosinci bude slavit 60 let od svého vzniku.

V roce 1977 jste byl jedním z respondentů v reportáži Kdo je Václav Havel, která měla očernit našeho pozdějšího prezidenta. Vy jste tam v podstatě jen řekl, od kdy do kdy působil ve vašem mateřském Divadle Na zábradlí. I s odstupem let je znát, že vám to bylo velmi nepříjemné. Jaké bylo pozadí natáčení té reportáže?
My jsme dostali příkazem od ředitele, že v té reportáži musíme vystoupit. Namítal jsem, že jsem s Vaškem kamarád, ale nebylo to nic platné. Řekl nám, že aby to divadlo mohlo dál existovat, je potřeba, abychom tam s kolegou Václavem Sloupem vystoupili. Měl jsem tedy veliké svrbění po zádech. Bylo mi to velmi nepříjemné. Řekl jsem pouze jedinou větu, že jsem Václava Havla dobře znal a poznal jsem ho jako technika.

Shodou okolností jsem se s Vaškem potkal asi za čtrnáct dní v sauně v Podolí a on mi poděkoval. Řekl: „Honzo, já chápu, že jsi tam musel být, ale zachoval ses férově, protože jsi řekl jenom fakta. Ostatní kolegové mě pěkně potopili.“ To už je jiná otázka. Ovšem taková byla tehdy doba. To je právě to, co nemůžu komunistům odpustit – ne všechny ústrky, co vytrpěla naše rodina – ale manipulaci s lidmi. To, jak se lámaly charaktery. Když jsem učil na DAMU, zažil jsem mockrát, že někdo talentovaný měl být přijat, a najednou se zjistilo, že není členem strany, nebo že byl vyloučený. A tak se musely dělat různé šachy, aby se tam ten mladý člověk dostal. Léta normalizace byla strašně nesvobodná. A bohužel dodnes to je v našem národě podle mého názoru v podtextu cítit.

Kromě Tomáše Garrigua Masaryka jste zažil všechny naše prezidenty. Nejblíž jste měl k Václavu Havlovi, ale setkal jste se i s jinými prezidenty? A při jaké to bylo příležitosti?
S Vaškem jsme byli kamarádi. Poznali jsme se v Divadle Na zábradlí, kde dělal technika. Dokonce, když jsem musel na vojnu do Českých Budějovic, tak jsme si dopisovali. A když jsem se vrátil zpět, už byl začínajícím autorem a dramaturgem. To byl asi jediný kontakt, kdy jsem poznal nějakého prezidenta osobně. Pak si vzpomínám na jeden večer, kdy byl tatínek ještě poslancem, a s maminkou se strašně strojili, protože šli na návštěvu k panu prezidentu Benešovi. A pak jsem se krátce setkal s Gustávem Husákem jako jeden z reprezentantů divadel. To byl zvláštní člověk. Táta s ním seděl v kriminále v Leopoldově. Říkal, že to byl podivný chlapík, velice chytrý, ale pořád se stranil lidí, byl někde v koutku, povídal si sám pro sebe a tvrdil, že jednou bude prezidentem…

Co pro vás znamená pojem vlastenectví?
Pochopitelně jsem hrdý na to, že jsem Čech. A uvědomoval jsem si to při takových zvláštních příležitostech. Třeba v Divadle Na zábradlí se podařila krásná inscenace Král Ubu, kterou režíroval Jan Grossman, teatrolog evropského formátu. A bolševici nám povolili vyjet s ní, tuším, že v roce 1965, do Západního Berlína na festival malých experimentálních divadel. Byla to pro nás tehdy neuvěřitelná událost, protože jsme všichni poprvé vyjeli na Západ z dusného prostředí, ve kterém jsme žili. Zajímavé je, že představení bylo od jedenácti hodin večer a snímal ho živě druhý kanál západoněmecké televize, takže to viděla celá západní Evropa. Druhý den vyšly kritiky, kde bylo napsáno: „Neznámí čeští herci ukázali Evropě, jak se má hrát moderní divadlo.“ A tam jsem si uvědomil, co to je, když člověk může reprezentovat tuto nádhernou vlast.

S mojí ženou máme Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. Léta. Jezdíme po celé republice, a když se člověk rozhlíží z toho auta, tak si kolikrát uvědomí tu krásu, tu fantastickou atmosféru naší země. Měli bychom být hrdí na to, že v této zemi žijeme. A měli bychom si vážit toho, že žijeme v demokracii. Ale měla by to být demokracie s velkým D. Myslím, že i naši politici by měli s velkou pokorou a zdravou suverenitou sloužit lidem, kteří je zvolili do těch výsostných funkcí. Bohužel tohle tady nefunguje, protože na to nejsme zvyklí a nejsme k tomu vychovaní. A také bychom měli mít na paměti myšlenku Masaryka, která také zazněla ve zmiňovaném představení v Ypsilonce: „Důležité je umět se celý život dívat na svět dětskýma očima.“ Já mluvím nějak moc moudře, ne?

V našem národě pravidelně budí vlnu národní hrdosti úspěšní sportovci, například hokejoví mistři světa. Na koho jste hrdý vy?
Samozřejmě jsem hrdý, když se povede nějaký sportovní výkon. Ale já jsem měl tu čest, když byly oslavy 600 let Karla IV., že mě oslovili kolegové z Prahy 2, kde léta bydlím, abych hrál Karla IV. Měl jsem veliké vystoupení na Karlově náměstí a pak jsem jel kočárem do kostela na úpatí Nuselského mostu (Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově – pozn. red.), který Karel IV. založil. A tam jsem si uvědomil, co to bylo za ohromnou osobnost. Konkrétně třeba na Karla IV. jsem velice hrdý. Také obdivuji Karla Havlíčka Borovského pro jeho názory. Jsou mezi nimi i lidé ze současnosti, se kterými mám čest se znát, a velmi si jich vážím. Třeba pan profesor Pirk a mnoho dalších.

Zažil jste také spoustu módních trendů. Jaký máte vztah k módě?
Já se velice rád dobře oblékám. Myslím, že to i patří k herecké profesi. Když jde herec po ulici, měl by reprezentovat herecký stav. Právě proto jsem velice vděčen za to, že Radovan Lukavský nás na DAMU vychovával k takovému hereckému džentlmenství. Mám rád obleky. Mám fantastického krejčího ve Zlíně, který mi je šije. S Evičkou si v tomhle velice rozumíme. Ona to vždycky koriguje. Snažíme se, abychom byli sladění, máme to rádi. A módních trendů jsem zažil mnoho. Vzpomínám si, že jako dospívající kluk jsem nosil takzvané trubky, můj první klobouk byl značky Tatra, a tak dále.

Kde jste nakupoval oblečení v době, kdy se džíny dali koupit jen v Tuzexu nebo na černém trhu?
Když jsem ušetřil nějakou korunu, tak jsem si nechal ušít kalhoty. Také jsem měl tu kliku, že když jsme s divadlem čas od času vyjeli na Západ, tak jsem si tam vždycky nějakou maličkost koupil.

Kdybychom jmenovali všechny role ve filmu a na divadle, bylo by to opravdu na dlouho. Ale kdybyste měl vybrat jedno své divadelní představení a jeden film, který považujete za nejpovedenější, dokázal byste to?
To je dost těžká otázka. Těch filmů je hodně. Já jsem se až zalekl, když jsem na nějaké filmové databázi zjistil, že jsem jich natočil přes 180. Byla mezi nimi i celá řada malých rolí a paleta to byla pestrá. Ale z divadelních rolí si velice vážím inscenace Po laně přes Niagáru, kterou napsal jihoamerický autor Allegro Alegría. Je to příběh provazochodce Blondina, který chodí přes Niagarské vodopády po laně a na ramenou přenáší kluka, se kterým vede dialog o životě. To byla inscenace v Divadle Na zábradlí, kterou jsem měl velice rád.

Vlastně už od roku 1963 jste učil na DAMU. Dnes učíte rétoriku v Rétor Institutu. Co je podle vás pro profesi pedagoga podstatné?
Velice důležitý je vztah ke studentům. Já se před mladou hereckou generací nestavím do role vousatého profesora. Říkávám, že jsem jejich budoucí starší kolega. A to se mi vyplácí. Je to asi rok zpátky, co jsem točil nějakou inscenaci, byla tam moje žačka Ivana Chýlková, hned se ke mně hrnula – „Pane profesore!“ – a dávala mi pusy, to jsou milá setkání… Také se vždycky snažím, aby moje přednášky, hodiny a cvičení probíhaly v uvolněné a příjemné atmosféře. Jsem odpůrce stresu a jakýchkoliv nepříjemných situací. Naopak ve volné atmosféře se dá něco ukazovat a odhalovat taje herecké profese, která je sice krásná, ale velmi náročná. A někdy i krutá.

Divadlo pro děti hrajete několik desetiletí. Jsou vaši malí diváci jiní než dříve?
Je pravda, že když dneska vidíte malého rošťáka na písku, tak si pomalu neumí hrát normálně. Hraje si s mobilem nebo tabletem. Taková je doba. My se ale snažíme, aby naše představení byla autorsky i dramaturgicky kvalitní. Aby je doprovázela kvalitní hudba i výtvarná stránka. Výtvarník Jaroslav Doležal nám dělá fantastické velké loutky. V současné době hrajeme populární inscenaci Pověsti české, kde připomínáme historii našeho národa, a hrajeme ji i pro dospělé. A když Evička vytáhne velikou loutku Libuše, tak z ní děcka nemůžou spustit oči. Snažíme se o takzvané apelativní divadlo, jak říkal Jan Grossman.

Co vás kromě vašeho divadla v současnosti nejvíce zaměstnává?
Vedle všech svých aktivit jsem obnovil jednu svou velkou lásku. V 60. letech jsem ve Viole s úspěchem hrál, což říkám se zdravou suverenitou a pokorou, představení divadla jednoho herce Bláznovy zápisky od Gogola. Tenkrát to mělo přes 150 repríz. Vedle Noci s Hamletem to bylo tehdy jedno z nejúspěšnějších představení Violy. Teď jsem to po 50 letech obnovil. Představení trvá hodinu a pět minut, a jako by to ten Gogol napsal dnes…

Jan Přeučil se narodil 17. února 1937 v Pardubicích. Působí jako filmový a divadelní herec a vysokoškolský pedagog specializující se zejména na výuku rétoriky. Jeho otec František Přeučil byl politikem, který byl jedním z obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou, v němž byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Po mnoha peripetiích Jan Přeučil absolvoval v roce 1960 DAMU. Stálé divadelní angažmá měl v Divadle Na zábradlí od roku 1960 do roku 1993, kde v letech 1982–1987 působil také jako šéf činohry. Od roku 1993 vystupoval také v muzikálech Hudebního divadla v Karlíně. Ztvárnil přes 400 rolí v rozhlase. Stovky rolí ztvárnil také v divadle, ve filmu, v televizi a dabingu. Od roku 1963 byl 27 let pedagogicky činný na pražské DAMU, kde působil jako docent. Vyučuje rovněž na škole Akademického umění v Banské Bystrici na Slovensku, na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a na pražském Rétor Institutu. Jeho manželkou byla herečka Štěpánka Haničincová. Po její smrti se oženil s herečkou Evou Hruškovou, se kterou hraje divadlo pro děti i dospělé.