Kliknutím zvětšíteLiberecký baletní soubor má za sebou premiéru představení (S)tvoření, které se v mnohém vymyká. Baletní kritika zatím tápe, ale divadelníci i diváci jsou nadšení. „Mám ze současného stavu souboru dobrý pocit. Jsou to profesionálové po všech stránkách, každou sezonou většina z nich umělecky povyskočí,“ říká šéfka baletního souboru Divadla F. X. Šaldy Alena Pešková.
Váš nejnovější počin (S)tvoření je originální počin z mnoha ohledů, že?
Ano, ať už se jedná o spolupráci s libereckými bubeníky Aries, o upozadění děje či inspiraci taoistickou filozofií. Během 50 minut prožije divák všech pět emocí.
Proč zrovna taosimus?
Dlouho jsem nad tím uvažovala, ale stále jsem váhala, zda je toto téma vůbec možné jevištně zpracovat tak, aby bylo srozumitelné a nalákalo i diváky, kteří nejsou „specialisté“ na balet. Mým největším přáním také bylo, aby diváci co nejméně přemýšleli, ale o to více prožívali. Myslím, že v dnešní době jsme zvyklí upřednostňovat rozum před prožíváním – emocemi, a tím vlastně dost strádáme na těle i na duchu.
Praktikujete ho i v osobním životě?
Snažím se aplikovat jeho zásady, ale nejsem zase tak uvědomělá. Spíše pozoruji dění kolem sebe a vždy se zpětně usměji, jak věci fungují. Spoustu věcí lze ovlivnit, pokud víte JAK fungují – vědecky i nábožensky vzato… Žasnu, jak spolu souvisí např. barvy, tóny, roční období, lidské emoce i nemoce.
Představení se vyznačuje i náročnou choreografií.
U mě jako u choreografa došlo tak trochu k přerodu, většinou jsem se držela příběhu a našla styl – způsob, kterým chci „vyprávět“ a snažila se také vše docela detailně ukázat. Loni jsem podstoupila operaci kyčle a už to vždy nejde… Předávám teď informace trochu jinak a také se nechávám více ovlivňovat a inspirovat samotnými tanečníky. A to nejen jejich těly.
Jak to probíhá?
Tentokrát jsem jim nechala dost svobody, určila jsem kroky, skoky, pirouettes a zbytek nechala na každém z nich. Podstata ale musela vycházet z prožívání dané emoce. Všichni pak paradoxně mají téměř identické sklony hlavy, vedení paží. Protože když prožíváte například hněv, hlava vám jde automaticky vpřed, lokty vzad, zatnete pěsti. U radosti to je jinak.
Z čeho jste vycházela?
Právě z těch pěti emocí, to byl prazáklad. Napsala jsem si krátké básně, které vyjadřují jednotlivé analogie jako například hněv – tyrkysová, větrno, jaro, nemocná játra. Barva se například odráží v kostýmech, nasvícení scény.
Proč jste ke spolupráci oslovili Aries?
„Živá“ hudba je nenahraditelná. Spojily se tu dvě energie a emoce se znásobily. Toho bychom nikdy nedosáhli reprodukovanou hudbou.
Považujete (S)tvoření za svůj dosavadní největší výtvor? Popř. jaká to jsou?
Mám některá představení, která jsou pro mě dost zásadní. Myslím, že (S)tvoření k nim bude patřit. Dalším z nich bylo například Svěcení jara, které vzniklo pro plzeňský soubor.
Už se k vám dostaly nějaké ohlasy?
Ano, nějaké ano. Poprvé jsou více nadšení divadelníci, kteří nejsou přímo z oboru, nebo „obyčejní“ diváci než baletní kritici, kteří trochu tápou a nevědí, co si o tom myslet. A tak je to v pořádku.
Nedávno proběhla i premiéra baletu Malý princ určeného pro rodiny s dětmi. Kdo za ním stojí?
Tento balet vzešel z naší choreografické dílny. Snažím se dát příležitost tanečníkům ze souboru s choreografickými ambicemi. Za Malým princem stojí Margaux Thomas. Podobným způsobem vznikly i Dům Bernardy Alby či Jekkyl a Hyde v choreografii Mariky Hanouskové.
To musí být pro tanečníky vítaný bonus, že?
Ano, vyzkoušejí si práci z druhé strany. A je možné, že tu pak vyroste kvalitní choreograf.
Dáváte jim volný prostor, nebo se je snažíte směrovat?
Spíše volný prostor s trochou nasměrování. Neustálé připomínky by byly kontraproduktivní. Navíc nejsem vystudovaný pedagog. Pokud si ode mě chtějí něco vzít, dám, ale nenutím. Spíše nabádám prostřednictvím otázek. Stejně tak to praktikoval i mistr Pavel Šmok.
Je potřeba mít pedagogický základ?
To nevím. Já jsem ve všech směrech autodidakt, ale poctivý. Když vím, že budu komunikovat s orchestrem, nastuduji partituru, když píšu libreto, musím o tématu vědět co nejvíce. Ale na práci s tanečníky používám spíše intuici.
Jaká je aktuální situace v souboru?
Když jsem nastupovala jako šéfka baletu, říkala jsem, že první výsledky snažení budou vidět za pět šest let. Ta doba nastala a já jsem opravdu spokojená. Mám ze souboru dobrý pocit. Jsou to profesionálové po všech stránkách, každou sezonou většina z nich umělecky „povyskočí“, navíc se vzájemně povzbuzují a inspirují.
Takže se vám podařil naplnit váš cíl jako šéfky baletu?
Cíl, to zní, jako kdybychom už nechtěli dál. A to my chceme. (smích) Na technice tance je vždy co vylepšovat. Ale to samo o sobě nestačí. Je potřeba se jako soubor „cítit“. Vzájemně se respektovat, opravovat i oceňovat. Vytvořili jsme si takový mikrokosmos. Já si například s většinou tanečníků vykám a v baru jsem s nimi byla na delší dobu poprvé po premiéře (S)tvoření. Přesto mám pocit, že je velmi dobře znám. Na baletním sále, při práci, na každé premiéře, z každého na mě sálá jejich pot a emoce.
Má liberecký soubor nějaká specifika?
Jsme nejmenší baletní soubor v republice a z toho vyplývá mnoho specifik. Mnoho nevýhod, ale i výhod. Když někdo onemocní, soubor přezkušuje s hostem z jiného divadla. Na druhou stranu v generálkovém týdnu mají šanci si vše perfektně nazkoušet, „vlézt“ do stylu a nemusí dávat prostor alternaci.
Nechybí pak konkurence, která vede ke zdravé soutěživosti?
Tam, kde není konkurence, se projeví povaha a disciplína. Když pracuji v jiných divadlech, atmosféra je v tomto smyslu jiná. Nezapamatoval sis kroky ze včerejší zkoušky? Ok, nastoupí tvůj kolega. Jenže na někoho konkurence působí jako motivace, pro někoho by byla zhoubná, protože nemá bojovnou povahu. A tak možná u nás mohl „rozkvést“ někdo, kdo by jinde „odumřel.“
Jak probíhá takové přihlášení do souboru?
Po celém světě probíhají do všech divadel přibližně od ledna do dubna konkurzy. Už od září jsem bombardovaná emaily z celého světa, takže o tanečníky nouze rozhodně není. Ale já například letos neměním soubor, ačkoli po technické stránce tu byla řada výborných tanečníků, ale jak jsem již říkala, nejde jen o toto. Soubor je nyní kompaktní.
V souboru působí řada cizinců, od Francouzky přes Australany až po Angličany a Rusy. Čím je pro ně liberecký soubor lákavý?
Rozhodně je zde nedrží platy, které jsou ve srovnání se zahraničím tristní, a ani zázemí divadla, které je opravdu z minulého století. Je to asi kvůli té specifičnosti. Myslím, že je tu pro ně zajímavý repertoár, pedagogové i to, že u nás jsou v podstatě všichni sólisté.
Loni jste uvedli i balet Petrolejové lampy? Jak se vůbec zrodí ten nápad převézt knihu na divadelní prkna?
Toto představení vytvořil pan Libor Vaculík, který je i autorem libreta. Ale většinou je to tak, že si přečtete předlohu – román, drama a už se snažíte prozkoumat, jestli je téma vhodné k nonverbálnímu zpracování, jak budou fungovat divadelní zkratky atd.
Vy osobně jste s baletem začala pozdě, až ve 13 letech.
To bylo hodně nezvyklé, mé spolužačky se mu věnovaly i od tří let. Vyrůstala jsem v okresním komunistickém městě a tam, když jsem řekla, že bych chtěla být baletkou, klepali si na čelo. Naštěstí mám skvělé rodiče, kteří se vymykali standardu okresního měšťáctví.
Jak probíhala cesta za baletním snem? Předpokládám, že se nejednalo o procházku růžovou zahradou…
Makala jsem, vstávala ve čtyři hodiny ráno, a pak jsem nějakým zázrakem udělala rozdílové zkoušky na konzervatoř. Tam jsem dost trpěla, nejen protože jsem toho dost zameškala, ale také proto, že jsem zjistila, že mé dispozice na klasický tanec nejsou ideální. A tak všechno daleko více bolelo, než jsem přišla na to, že když budu správně používat hlavu a srdce, ošálím tělem sebe i diváky.
Kdy se to zlomilo a začala jste uvažovat i o choreografii?
Po sametové revoluci přišli ze zahraničí pedagogové, kteří učili moderní taneční techniky, ale i improvizaci, herectví, to mi dalo velmi mnoho. Ale chtěla jsem to zkusit ještě jinak – po svém. A tak jsem se spolužáky nazkoušela choreografii, kterou jsme tančili při našem absolutoriu ve Stavovském divadle.
Proč jste přijala nabídku z libereckého divadla a stala se šéfkou baletu?
Já jsem nikdy nechtěla šéfovat baletu, nemám ráda organizování a věci s tím spojené. Přesně jsem věděla, že bych musela řešit i nepříjemné věci. Ale v tu dobu jsem měla za sebou tři celovečerní balety, pokaždé s jiným divadlem, a když jsem pak jezdila na reprízy, zjistila jsem, že ten můj styl se vytrácí. Chtěla jsem s nějakým souborem pracovat dlouhodoběji, pocítit, že tanečníci již vědí, co po nich chci, co je můj styl, který udrží.
Nemrzí vás, že už se nemůžete věnovat tanci?
To víte, že se mi občas zasteskne. Ale nastal čas. Různé součástky v těle přestaly správně pracovat. (smích). Ale já to vše prožívám prostřednictvím tanečníků, kteří tančí v mých choreografiích.
Co chystáte na Mezinárodní den tance, který připadl na 29. dubna?
Opět se vydáme specifickou libereckou cestou. V minulosti jsme předváděli ukázky z repertoáru v obchodních centrech, tentokrát jsme si připravili balet Julie a Romeo, klasiku všech klasik. Diváci, kteří si koupí lístky, se budou moci přijít podívat i na ukázku každodenního tréninku – a to hodinu před začátkem představení přímo do hlediště divadla. Trénink povede náš nový pedagog Petr Münch. Po půl hodině se zatáhne opona a proběhne neformální debata – rozhovor mezi mnou a diváky. Bude se mluvit o našem souboru, o repertoáru… Před samotným představením pak přečteme poselství k Mezinárodnímu dni tance.
A máte kromě toho i nějakou třešničku na dortu?
Úplně výjimečně pozveme po představení diváky na jeviště a naše tanečnice Veronika Šlapanská je naučí velmi jednoduchou variaci, kterou si pak všichni zatančíme, abychom pocítili radost z tance. (úsměv)
17
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
