Není náhodou, že se hra jmenuje právě Šašek a syn – volně totiž navazuje na představení Šašek a královna, v němž hrál Bolek Polívka s Chantal Poullain, Vladimírovou matkou (v roce 1987 jej převedla do filmu Věra Chytilová). „Inspirace je tedy zřejmá," říká starší z klanu. „Často někdo říkal – měli byste ještě s Chantal něco udělat. Nebo – proč už Šaška a královnu nehrajete? Někdo z nás dvou, už ani nevím kdo, to hraní považoval za nemožné, někdo zase považoval za nemožné udělat něco, co by mělo podobný ohlas jako Šašek a královna. Jednou ale Chantal prohlásila – co kdybyste něco vymysleli s Vladimírem? A tam to celé začalo zrát."

Zkoušet spolu začali už loni na podzim – scházeli se, jak se dalo, četli první verze scénáře, přepisovali, domýšleli a snili… „Až jsme dospěli k premiéře. Představení vzniklo radostně a někdy i potivě a s námahou. Myslím, že byly dva latentní konflikty, které jsme rychle vyrovnali. Já větou: ‚Podívej, synu, dotáhneme to do premiéry, a když ti v tom nebude dobře, najdeme někoho, kdo tě zahraje.' Druhou větu pronesl zase Vladimír: ‚Tatínku, já tě mám tak rád.' A pod vlivem těchto dvou vět jsme překonali malou krizičku," usmívá se Bolek Polívka.

Bolek Polívka se synemZdroj: ČTK/Veronika Šimková

Coby životem protřelý král šašků je ve hře pověřen převýchovou mladého šlechtice v šaška. Novic je pod jeho vedením – a za asistence jeho kumpánů – podroben lekcím, při kterých nachází své šaškovské já. Postupně dojdou k rituálu, při kterém se zrodí nový šašek. „To všechno se děje za trest a v sedmi obrazech. Novic je nejenom krásný, proto ho také hraje Vladimír, ale i vzpurný. Onou převýchovou se dozvídá o svém původu, o tom, že pochází z ústavu pro odložené děti šlechticů. Tragickou osudovou rovinu střídá v příběhu ta komická, přičemž hranice mezi nimi je velice tenká," vypráví starší z Polívkových a doplňuje: „Šašky si představujeme jako moudré, našeptávající to hezké králi, který je většinou zlý, ale oni taky mohli být velké potvory. V našem představení jsou šašci spíš jakási kasta, která chce svět upravit ke své podobě. Stejně tak – jak už to v životě je – si může každý otec myslet, že jeho syn bude jako on. Své názory považuje za nekritizovatelné, tím spíš synem, takže se dostává do role jakéhosi soukromého dozorce. O tom všem se hraje. Také o lásce, o vzpomínkách. Není možné říct, že inscenace není o našem vztahu, ale je velmi pravděpodobné, že o našem vztahu vůbec není."

Pro Vladimíra Polívku je spolupráce s otcem velkou školou. „Nikdy jsem na divadle nezažil práci, při které bych nalezl tolik souznění, při němž navíc došlo k mnoha náhodám. Zatímco v jiném prostoru s jinými herci se vždycky jedná o kus dřiny spojený s úvahami o té které roli, s tátou jsme útrapami divadla proklouzli podezřele hladce. Byli jsme spolu na jedné vlně," sděluje Vladimír. Během zkoušení vypozoroval, že má jeho otec „nesmrtelnou hravost". „Z toho vyplývá, že si vedle něj nebudu moci na jevišti odpočinout… Dost prozkoumávám to poslední, co jsem o tatínkovi ještě nevěděl, a to právě skrz naše improvizace a hry, o nichž jsem si myslel, že se zasekly někde na zahradě v Olšanech. Ale ne, prostě stále pokračují."

Už zmíněná inscenace Šašek a královna, kterou prý Bolek Polívka s Chantal Poullain reprízovali patnáctsetkrát, dokonce s ní byli v Hongkongu, pro něj byla zásadní. „Naprosto ovlivnila můj pohled na divadlo. Právě proto jsme občas při zkoušení naší hry došli k malým konfliktům – někdy jsem byl víc kritický, než bylo zapotřebí (Vladimír totiž sehráli i roli dramaturga). Bylo to z důvodu, že mi na ní moc záleží, až nezdravě. Nejen proto, že mám tátu vedle sebe na jevišti, ale ke všemu ten táta je představení samotné," doplňuje Vladimír.

Kromě Polívkových se na jevišti objevují i Jaromír Barin Tichý, Jiří Fretti Pfeifer, Ondřej Klíč, Michal Chovanec, David Rotter, popř. Luděk Horáček či Milan Král. Reprízy se v divadle Studio DVA na Václavském náměstí uskuteční dnes a následně 26. 4., 27. 4., 2. 5., 4. 6. a 5. 6.