I v současné postmodernitou se vyznačující době jsou Mozartova hudební díla publikem žádána a tvoří pevnou součást dramaturgických plánů nejen pražských divadel.

Příznivcům operního umění se v první dekádě února letošního roku dostalo příležitosti shlédnout premiéru Kouzelné flétny – Mozartovy poslední opery, kterou zkomponoval v závěru svého relativně nedlouhého života. Pro její nové nastudování byla vybrána pro Mozarta osudová budova – Stavovské divadlo v Praze.

Režisér Vladimír Morávek pojal koncepci inscenace jako velkolepou kostýmní podívanou, doplněnou mnoha světelnými i pyrotechnickými efekty. Děj opery však zároveň obohatil o postavu mladého Mozarta, která svojí přítomností tvoří pojítko mezi jednotlivými obrazy děje a aktivně jej spoluvytváří.

Představitel této role Ondřej Mataj stál před nelehkým úkolem jak vyjádřit pocity a fyzickou vyčerpanost Mozarta a jeho psychické rozpoložení v době premiéry Kouzelné flétny, která se konala pouhé tři měsíce před skladatelovou smrtí.

Pocit nejednotnosti

Matajův způsob herectví však vzbuzoval pocit nejednotnosti. Mozart se v jeho podání nejevil jako nemocný a vyčerpaný člověk, kterého pohltila jeho vlastní intenzivní tvorba, ale spíše jako osoba chovající se nespořádaně. Matajův herecký výkon lze ocenit zejména po fyzické stránce, neboť při náročných scénách plných výstupů i pádů bravurně zvládal koordinaci pohybu.

Dějové těžiště opery však tvořily pěvecké a herecké výkony představitelů jednotlivých rolí, které byly navíc umocněny stylisticky výraznými kostýmy. Z pětice hlavních postav zaujala zejména sopranistka Olga Jelínková, která prokázala jistotu ve všech pěveckých polohách. Královnu noci dokázala ztvárnit jako reprezentativní panovnici pohádkové říše způsobem nenechávajícím diváka na pochybách, že touto postavou skutečně je.

Další ženskou roli – Paminu interpretovala sopranistka Yukiko Šrejmová Kinjo. Mladistvý půvab této pěvkyně dodal celkovému vyznění ztvárněného partu na věrohodnosti a obzvláště intenzivní potlesk diváků při závěrečném děkování hovořil za vše. Představitelé mužských rolí se prezentovali méně vyrovnanými výkony.

Zejména tenorista Jaroslav Březina, který ztvárnil Tamina, si při zpěvu vypomáhal až příliš často falsetem a ani jeho fyzické parametry jej nepředurčovaly být pro diváka věrohodným hrdinou vydávajícím v sázku svůj život pro lásku vyvolené Paminy.

Temperamentní kreace

Basista Pavel Vančura dokázal pojmout postavu Sarastra ve vší vznešenosti a na jevišti jeho osobnost působila majestátním dojmem. Barytonista Jiří Brückler podal v roli Papagena výborný pěvecký výkon, který doplnil temperamentními pohybovými kreacemi a vytvořil tak bytost toužící po lásce a lidském štěstí.

Kladně lze hodnotit scénografickou podobu inscenace. Použitím velkého výběru velkoplošných deskových kulis, na nichž byly pomocí kombinovaných obrazových motivů reprodukovaných z významných uměleckých děl akcentovány prvky přítomnosti idejí svobodného zednářství, které mělo údajně sehrát svoji roli v Mozartově náhlém úmrtí, se režisérovi podařilo navodit celkovou atmosféru dobových reálií obvyklých ve světě opery na konci 18. století.

Jako diskutabilní se naopak jevilo přílišné používání světelných efektů v některých pasážích děje opery. Z pohledu dnešních inscenačních zvyklostí by mělo vždy platit, že méně někdy znamená více.

Sluší se ocenit výkon doprovodného tělesa – Orchestru Národního divadla. Pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka odvedli jeho členové hudebně kompaktní a soustředěný výkon. Vzhledem k autenticitě prostředí, ve kterém bylo toto představení realizováno a poté co odezněl dlouhotrvající potlesk publika, je jisté, že po této premiéře by Wolfgang Amadeus Mozart, pokud by měl možnost hodnotit tento inscenační záměr svého díla, mohl opět říci – Moji Pražané mi rozumějí. Otázkou však zůstává, zda by on sám rozuměl dnešním Pražanům.

Stanislav Vaněk