Kliknutím zvětšíte„Roli jsem si intenzivně užila v prvním roce uvádění Zimní pohádky, v tom následujícím ji za mě převzala Eva Burešová, protože jsem se připravovala na mateřské povinnosti. Loni jsme se o Perditu podělily v rámci alternací a letos je zase čistě na mě, protože je pro změnu těhotná Evička,“ usmívá se Veronika Arichteva.
Vyžaduje to nějakou zvláštní přípravu?
Příprava pro mě spočívá zejména v řešení hlídání syna Luky. Manžel totiž zrovna natáčí pokračování seriálu Kukačky, takže budeme oba pracovně vytíženi. Ve chvílích, kdy se u Luky nebudeme moct prostřídat, nám ale vypomůžou babičky a kamarádky chůvy, což je fajn. Jinak si myslím, že žádné zvláštní přípravy nebudou nutné, protože text hry už mám v hlavě, spíš jde o to si jej oživit, zejména blankvers. Doufám, že mi při oprašovacích zkouškách s režisérem Pavlem Khekem rychle naskočí.
Bude to asi docela šichta, protože budete hrát na všech tradičních místech slavností…
Ano, čeká nás sedmnáct představení v kuse jen s jednou jednodenní pauzou. Devětkrát budeme hrát v Praze, pak přejedeme na čtyři dny do Bratislavy, následně na dva dny do Brna a nakonec taktéž na dva do Ostravy. Zpočátku jsem byla hrdinka, produkci jsem říkala, aby nikoho dalšího, s kým bych se mohla v roli střídat, už nehledala. Pak mi samozřejmě nedošlo, že to bude komplikovanější právě v onom odcházení od miminka. Ale nějak to dáme. Do Brna a do Ostravy pojede Luka se mnou a s tatínkem, uděláme si tím pádem rodinný výlet, ale do Bratislavy už vyrazím bez nich. Tak jsem to rozhodla, protože si potřebuju i trochu odpočinout.
Při premiéře Zimní pohádky se mi líbilo, s jakou lehkostí a hravostí Perditu dáváte. Dozná teď – i vzhledem k tomu, že je z vás máma - nějakých změn?
Doufám, že ne, budu se snažit o to, aby z té lehkosti nic neztratila. Bylo úsměvné, když jsme Zimní pohádku před čtyřmi lety zkoušeli, že jsem měla hrát šestnáctiletou holku, ale ve skutečnosti mi bylo dvaatřicet. A teď, když je mi šestatřicet, to bude ještě mnohem větší legrace… Samozřejmě, že jako máma dnes vnímám věci jinak – zejména pokud jde ve hře o malou Perditu, kterou chce její otec nechat zabít, protože je přesvědčen, že není jeho, ale pak ji nechá odvézt někam daleko, v tomto případě do Čech, kde se jí ujímá starý pastýř. A potom ten obraz, kdy Perdita uvidí svou matku… Skrze vlastní mateřství se mě to teď prostě víc dotýká.
Jak to vlastně máte se Shakespearem? Máte ráda jeho dílo?
S jeho dílem jsem se blíž seznámila během studia na konzervatoři, hrozně mě to zajímalo a bavilo. Musím se ale přiznat, že Zimní pohádku jsem dřív detailně neznala, ani jsem ji nečetla. Když jsem ale dostala tu příležitost v ní hrát, zjistila jsem, že je naprosto skvělá. První půlka je spíš drama a masakr, ve druhé půlce se ale žánr změní na komedii, takže jde ve výsledku o tragikomedii, což je z hereckého hlediska strašně zajímavé. Myslím, že to nebylo lehké zpracovat, ale Pavel Khek, kterého jako režiséra velmi uznávám, zvládl vše skvěle.
A jak jste si padli do noty s kolegy herci?
Výborně. První léto se Zimní pohádkou bylo neskutečné právě díky partě lidí, která se při ní sešla. Ráda vzpomínám jak na samotné zkoušení, které v té závěrečné fázi probíhalo v noci v prostředí Pražského hradu, tak potom i na družení se v hospodách, kam se po představení chodilo, zejména když jsme byli na zájezdech mimo Prahu. Na whatsappu jsme si vytvořili skupinu, píšeme si i během roku, jak se kdo má, co dělá a tak… Strašně se těším, až se zase se všemi potkám. Ne že by mě nenaplňovalo samotné hraní, když si člověk s partou úplně nesedne, ale je mnohem hezčí a víc si jej užíváte, když se na ty lidi těšíte.
Musí to být dobrodružství, zkoušet v noci… Brala jste to tak?
Brala, ale měla jsem to komplikované ještě v tom, že jsem ve stejnou dobu zkoušela představení Meda v Museu Kampa. Takže jsem se přes den zaobírala Medou a večer Zimní pohádkou. Bylo to samozřejmě nutné, protože při generálkách už člověk potřebuje nasát atmosféru tmy, v níž má hrát. Domů jsem se vracela ve dvě, ve tři ráno, ale bavilo mě to. Nebyla jsem ještě mámou, tudíž se to dalo zvládat. Teď už bych ale zřejmě na nic takového nepřistoupila.
Divadelní herectví kombinujete s filmovým a televizním. Které je pro vás přitažlivější?
Kdybych se opravdu musela rozhodnout, inklinovala bych k filmovému a televiznímu herectví, které mě bavilo už od dětství. Je to logické, protože jsem v tom prostředí vyrostla – díky tatínkovi, filmovému producentovi, a dědovi, filmovému architektovi. Jsem ale vlastně ráda, že se můžu věnovat i divadelnímu herectví, které se s tím filmovým a televizním hezky doplňuje. Člověk u něj zažívá větší adrenalin, protože se vše odehrává v čase. Když něco zkazí, nejde to v danou chvíli napravit. Zatímco u filmu ta možnost je. Prostě se odjede nová klapka a je to.
Nedávno jste pro televizi Nova dotočila seriál O mě se neboj, v němž se rozehraje příběh rozvádějící se matky dvou holčiček. Co všechno zažívá?
Jmenuje se Eva a hned v prvním díle ji vyhodí z firmy, která se s ní chce navíc soudit. Do toho má ten samý den rozvodové stání s manželem, s nímž nemá špatný vztah, jen spolu prostě nedokážou žít. V průběhu osmi dílů se stane spousta věcí, s nimiž se, myslím, hodně maminek ve stejné situaci ztotožní. Nikdy není nic ideální a růžové, mnozí ty starosti znají, takže doufám, že seriál diváky zaujme. Nemá hlubší přesah, jako třeba projekt Guru, který také točil můj muž v produkci Dramedy Production, protože je to prostě jiný žánr. Romantická oddechovka, komedie.
S manželem Biserem A. Arichtevem jste točila už První republiku. Teď jste tedy na spolupráci navázali…
Ano, není to ale tak, že by manžel prosazoval, abych ve všem, co točí, měla roli. Což je naprosto v pořádku, protože pro jednu úlohu se můžu hodit a pro další ne. Když ale Bisimu, potažmo Dramedy Production televize Nova tuhle práci zadala, nějak si to o moji účast řeklo samo. Lukovi byl tehdy rok a půl, neuměla jsem si představit, že bych od něj měla odcházet do práce. Producenti pak na nás v dobrém zatlačili, Bisimu volali, že bych se jim do role Evy vážně hodila a že chtějí, abych ji hrála. Doma jsem nad tím začali fakt uvažovat a rozebírat varianty, jak by to šlo zrealizovat. Musím říct, že manžel byl víc proti kvůli tomu našemu miminku, ale já jsem řekla, že to zvládnu, že to dám, protože šlo „jen“ o tříměsíční natáčení. Díky péči babiček a chův to dal hravě i Luka, takže to všechno dopadlo skvěle.
Jak byste vlastně spolupráci s mužem popsala? Nabízejí se dvě varianty – buď že je na vás hodný a všechno vám odpustí, anebo přesně naopak.
Platí ta druhá varianta. Už jsme to zažili při První republice, kdy měl manžel pořád pocit, že mé obsazení do role Magdaleny musí nějak obhájit. Chtěl, abych v tom byla dobrá. Takže na mě byl při natáčení daleko přísnější než na ostatní herce, máloco mi odpustil. Totéž se opakovalo i v případě seriálu O mě se neboj. Je to ale vlastně oboustranné – taky k Bisimu přistupuju jinak než k jakémukoli jinému režisérovi. Chovám k němu naprostou důvěru, jako režiséra si ho vážím a respektuju ho, ale zároveň je to můj muž, se kterým můžu vést dialog ohledně role. Což můžu i s jiným režisérem, ale v našem případě je ta forma podání jiná. Kolikrát mezi námi na place vzniká i slušné dusno, které ale dokážeme přetavit v „prdel“, takže je to vlastně v pohodě.
Vedle zmiňované Magdaleny v První republice pro vás byla zásadní i role Sylvy v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Kterou jste si víc oblíbila?
Magdalenu, určitě, a nejen díky dobovým kostýmům, které jsem v tom seriálu mohla oblékat. Do širšího povědomí diváků jsem se ale samozřejmě dostala díky Sylvě. Při natáčení Ordinace jsem se naučila, že se nic moc neřeší, není čas na hereckou práci, důležité je znát vlastní text, všechno je to strašně rychlé. Kdežto u zmiňovaných dobovek je toho času víc. Herec si svou roli může více promyslet tak, aby s ní mohl po nějakou dobu jít. Jak říká Bisi – nehraj každou větu, ale situaci. Je to pro mě velká škola.
Je pravda, že poprvé jste se jako čtyřletá objevila ve snímku Čarodějky z předměstí?
Různé zdroje to uvádějí, ale není to pravda, lépe řečeno – nehrála jsem tam. Bylo to tak, že nás – mě a sestru – tatínek vyfasoval na hlídání, maminka asi v tu chvíli něco měla. A abychom nezlobily a měl od nás klid, postavil nás během natáčení k nějakému sloupu, takže jsme se ségrou fungovaly jako komparz. Nic víc.
Jste otevřená, zdá se mi, že berete život s nadhledem. Jste tak skutečně založená?
Ano, k věcem se snažím přistupovat tak, že to bude sranda. Je to mimochodem i naše heslo s holkami – kamarádkami Martinou Pártlovou a Nikol Štíbrovou. Mám pocit, že když se člověk v něčem příliš piplá nebo se lituje, tak nepocítí plnohodnotný život. Chci se tomu vyvarovat. Dělám samozřejmě spoustu chyb, ale vždy se z nich chci poučit. A i skrze Instagram se to snažím lidem sdělovat.
Veronika Arichteva s manželem Biserem A. Arichtevem a synem Lukou.
Což je ale zase náročné na čas. A taky to vyžaduje energii a jistý zápal…
To je pravda, ale pro mě je to vlastně v tuhle chvíli i práce, kterou si vydělávám peníze. Často se mi na Instragram ani nechce, ale musím. Snažím se to ale pořád dělat tak, aby mě to bavilo. A ano – občas je to vysilující, kór s tím dítětem, taky mi sem tam dochází humor. Ale pořád Instagram považuju za skvělou platformu pro komunikaci s lidmi, kteří se o mě můžou dozvědět víc, než jen drby z bulvárů. Stane se třeba, že někde vyjde brutálně vymyšlený článek o tom, že se s manželem rozvádíme, přitom jsme v tu chvíli na společné dovolené… Lidé tak mají možnost si prostřednictvím Instragramu ověřit, jak to všechno ve skutečnosti je. Zároveň je to ale i skvělá platforma pro doporučování různých finančních sbírek nebo projektů pro děti. Myslím, že to má smysl a že se díky tomu lidé můžou dozvědět spoustu užitečných věcí.
Zmínila jste kamarádky, s nimž tvoříte zajímavou a v názorech neotřelou trojici. Navíc jste v podobné době povily děti…
No, je to super. Fungujeme spolu, děláme pro Evropu 2, máme dokonce vlastní značku oblečení, ale v poslední době už nám nezbývá tolik času na točení videí. Dřív to pro nás byla stěžejní záležitost, pak ale přišel covid, děti, a tím se všechny naše plány zhatily. Neberu to ale nijak úkorně, je to prostě život, přirozený vývoj. S holkami jsme jezdily i besedy Tři v jednom, v jejichž rámci otevřeně mluvíme o našich životech, o mateřství… Mnohdy někdo třeba čeká, že se budeme bavit o práci, vyprávět historky z natáčení, ale to není cílem našich výprav. Každopádně si Martiny i Nikol velice vážím, myslím, že mít kamarádky je v životě velká výhra.
Ke všemu ještě s mužem přestavujete starý dům. Co vás na něm okouzlilo?
Právě to, že je starý. Pochází z roku 1870, je kamenný, původně šlo o panské sídlo, k němuž přináležely stáje a obrovská zahrada… Zamilovala jsem se do té vily už ve chvíli, kdy jsem ji zahlédla na internetu. Když jsme se pak na ni jeli podívat, totálně nás nadchla. Její stav samozřejmě odpovídá svému věku, takže nebude jednoduché dát vše do stavu, v jakém bychom si ji přáli mít. Nové omítky, topení, voda….. Je to velká porce práce, kterou jsme si nabrali, ale kdo mohl počítat s tím, že bude taková situace, jaká dnes je.
Ale budeme se muset „kousnout“, protože když už se člověk do takové rekonstrukce pustí, jde do toho s jasným úmyslem. Prostě si buduje domov, v jakém chce žít do konce života tak, aby mu v něm bylo dobře. A pokud možno v něm chce zanechat odkaz budoucí generaci.
126
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
