Kliknutím zvětšíteKdy a jak se vlastně vaše spolupráce s Lukášem Pavláskem zrodila?
Asi před pěti lety mě oslovil houslista Martin Zbrožek, jestli bych nezaskočila za Pavla Lišku v improvizačním představení, v němž kluci jezdí ve trojici s Lukášem Pavláskem. Nikdy jsem improvizovaná představení nedělala, ale protože mám ráda od života výzvy, řekla jsem si, že do toho půjdu. Ptala jsem se Martina: „Nějak se to, aspoň trochu, zkouší?“ Odpověděl mi: „Ne. Na jeviště se dají tři obrovské tašky s různými kostýmy. Vždycky něco vyhrabeš, oblékneš si to a vejdeš do příběhu.“ Pro mě do té chvíle něco nepředstavitelného. Bylo to, jako když jdete k maturitě, v duchu si říkáte, kterou otázku si asi tak vytáhnete a jakou odpověď na ni vymyslíte, když neumíte vůbec nic!
Nakonec mě to ale strašně bavilo. Absolvovali jsme společně dvě představení, jedno ve Valašském Meziříčí, druhé v Ostravě, takže jsem s Lukášem, kterého jsem znala jen z televize, strávila dva dny. Od té doby ho obdivuju, jsem jeho fanynka. Píše moc hezké knížky, které čtu. Je to člověk zvláštní kombinace. Sama mám různé děti – divokou Agátu, kterou všichni znají, těžkého intelektuála, magistra filozofie, překladatele a „blázna“ Cyrila, manekýna a herce Vincenta, akurátní intelektuálku Korduli a Honzíka, kterého jsem si kdysi vzala z dětského domova a který je nejpraktičtější z celé naší rodiny. Takže Lukáš jako by do ní patřil.
S nápadem, aby napsal hru Já, diktátor!, to bylo jak?
Celé to inicioval šéf Divadla Broadway Olda Lichtenberg. Když mě přizval ke spolupráci do muzikálu Okno mé lásky, řekl mi, že by chtěl na této scéně rozjet i činohru. A že by byl rád za nějakou chytrou komedii na téma diktátor, která by upozornila na to, jak se lidé dopouštějí stále stejné chyby, když oněm diktátorům dovolí – častokrát s vidinou vlastního profitu - narůst do obřích a zrůdných egoistických rozměrů. Samozřejmě, že to rezonuje s dneškem, s válkou na Ukrajině a Putinem. Ale nejen s ní, protože řeč dojde i na další diktátory v našich dějinách. Olda prostě cítil společenskou potřebu nějak tu současnou dobu, která je pro všechny mimořádně složitá, pojmenovat. A prostřednictvím naší hry lidem nabídnout, aby se od všeho očistili, prošli si nějakou katarzí. Dostáváme se k tomu, že jsem pro její napsání oslovila Lukáše Pavláska, když už jsme se znali. Od Oldy jsem měla zadání, aby šlo o současného autora, takže se to krásně potkalo.
Jakou formu jste pro popis „krize diktátorského věku“ zvolili? Co mají diváci očekávat?
Nejpříznačnější označení je asi klaunská revue. Protože co dělá klaun v cirkuse? Zveličuje lidské chyby. V naší hře tedy nejde o to, že divákům předložíme fórek za fórkem, to vůbec ne. Lukáš stvořil intelektuální text, který ale poukazuje na směšnost toho, jak se takový diktátor bere ve své bezbřehé nadřazenosti a důležitosti vážně. Stačí si vybavit fotku zmiňovaného Putina, na které je po vynoření z vln Černého moře zachycen se dvěma antickými amforami v ruce – zrovna on je ten nejlepší potápěč a archeolog na světě, hrdina hrdinů a chrabrý muž… Vypovídá to o absolutním „jájínkovství“ a je to na úrovní zábavního pořadu Tele Tele, který jsem před lety dělala na Nově.
Veronika Žilková
V diktátora se na jevišti promění sám Lukáš Pavlásek, v čemž se dá spatřovat jakási sázka na jistotu…
Když se na všechny ty diktátory podíváte, dojde vám, že to nebyli a nejsou žádní sexy Jamesové Bondové, tudíž své mužství doháněli či dohánějí nějakou mocí. Je to ostatně nemoc politiků - je mezi nimi mnoho těch, kteří nejsou úspěšní v soukromé sféře, a proto se seberealizují právě přes tu moc. Bráno lehce touto optikou, Lukáš je se svojí fyziognomií úplně přesný typ na roli diktátora, čímž se ho nechci nijak dotknout. Jeho kvality jsou jinde a už jsem o nich mluvila. Teď jde ještě o to, aby režisér Vladimír Morávek využil i jeho autentické směšnosti a celé naše snažení povýšil na umění.
Proč jste vlastně coby dramaturgyně oslovila pro projekt zrovna režiséra Morávka?
Znám ho už několik let a považuju ho za skvělého režiséra, protože má ojedinělá výtvarná a obrazová vidění. Dodnes mi v hlavě utkvělo představení o Havlovi, které za dob svého uměleckého šéfování udělal v brněnském divadle Husa na provázku. Byla to vlastně výpověď o celé době, takže o to cennější to bylo. Upřímně řečeno, nemám ráda taková ta slušná představení, kdy je hlediště plné snobských rób a zlata. Mám ráda scény, jako je právě Provázek nebo Činoherní klub, jehož členkou jsem byla pětatřicet let, kde se věci nestaví na dekoracích a kostýmech, ale na tvořivosti, hře se slovem a kreativitě.
Nebála jste se, že vám spolupráci odmítne?
Tak člověk nikdy neví… Víte co - jsem z generace, kdy se při představeních hledal v různých replikách jinotaj proti režimu, proti diktátu z Moskvy. To už dnes naštěstí neplatí. Pan Morávek zavětřil, že je naše hra drzá, odvážná, vysmívá se tomu braní se vážně, které pak ještě stojí lidské životy, což je samozřejmě hrozné. Říkal, že největší odměnou by pro něj bylo, kdyby nám Moskva uvádění „diktátora“ zakázala. Myslím, že to byl hlavní důvod, proč do toho šel.
Zdá se, že i pro vás samotnou je to velký experiment.
Rozhodně. Vedle už zmíněných jsem k němu přizvala i podivína Tomáše Matonohu, jinak zábavného a kreativního herce, který ztvární roli generála, stejně jako mladý absolvent z Brna David Bosh. Vokály a hlas Stalina obstará Milan Peroutka, který bude navíc v úloze odvedence jakousi nadějí pro lidstvo, že diktátorství zahubí sebe samo. Hudbu k představení napsal František Táborský z Chinaski a scénu navrhl Daniel Dvořák.
A vaše role je jaká?
Hraju všechny ženy, které diktátor při své životní pouti potkal. Takže jsem chvíli chůva, pak manželka, prostitutka, sekretářka, terapeutka a pochopitelně učítělnica, osudová žena všech diktátorů. Říká si Historická chvíle, ale i na ni dojde.
Zajímavé je, že v den, kdy se uskuteční premiéra hry Já, diktátor!, měla před lety premiéru i legendární Vest Pocket Revue Voskovce a Wericha. Čistě náhoda?
Zdá se to jako vtip, ale datum bylo vybráno opravdu náhodně. Voskovec s Werichem udělali Vest Pocket Revue jako obranu proti nastupujícímu nacismu. Nikdo tehdy netušil, že druhá světová válka opravdu nastane. My teď taky netušíme, jaké bude rozuzlení toho všeho a kdy válka na Ukrajině skončí. Každopádně se naší hrou hlásíme k odkazu Voskovce a Wericha, protože stejně jako oni máme rádi humor a divadlo a nemáme v lásce diktátory. V naší inscenaci mimochodem diktátor zemře, což by, myslím, byla ideální varianta pro celou zeměkouli.
Veronika Žilková
Co byste nejraději vaším představením lidem sdělili?
Že je potřeba mít nad celou situací nadhled, protože jsme opravdu přítomni obrovské historické chvíli. Byla bych ráda, kdyby si diváci prostřednictvím našeho představení udělali či utříbili názor na to, co si vlastně o tom všem myslet. Nemohli bychom si přát víc, než kdyby si při odchodu z divadla řekli – jo, super, odžili jsme si to a teď víme, jak dál. Už to nikdy nesmíme dopustit, protože kvůli jednomu diktátorovi by mohlo být obětováno ještě mnohem víc lidských životů, z čehož by se zeměkoule těžko vzpamatovávala.
Když se vzdálíme od „diktátora“ - nedávno jste předávala jednoho z Českých lvů, kde byla řeč o filmu Otesánek, který v těchto cenách bodoval v roce 2001. Upřímně jste se mi víc líbila v Zapomenutém světle, kde jste za ztvárnění Marjánky v roce 1996 toto ocenění získala. Nakolik zásadní pro vás bylo setkání s tvůrci?
Režiséři Vladimír Morávek, Jan Švankmajer i Vladimír Michálek jsou mimořádní a hraví. Už jsem o tom mluvila - mám ráda, když s sebou divadelní představení i filmy nesou trochu satiry, absurdnosti. Jako obrazy Hieronyma Bosche, na které když se díváte, spatříte tu směšnost života. Svým způsobem bylo i Zapomenuté světlo jakýmsi vybočením z „normálu“, protože láska faráře k ženě přece jen není úplně běžnou věcí. Jednoduše řečeno - mě moc nebaví příběh o paní, které se ztratí dítě, ona jde a zbytek filmu ho hledá. Zajímají mě nekonvenční témata.
Jedno z takových nabídla i hra Adina o osudech slavné české filmové divy Adiny Mandlové, kterou jste ztvárnila v pražském Divadle na Vinohradech. Mimochodem se Zapomenutým světlem inscenaci propojilo jméno scenáristky, Čechoameričanky Mileny Jelínkové. Mám pocit, že vám ta úloha mimořádně sedla.
Zrovna inscenace Adina, odehrávající se na pozadí velkých dějinných událostí, z repertoáru vinohradského divadla naprosto vybočovala. Jde o to, že naše vyrovnávání se s poválečným obdobím ještě úplně nenastalo. Lidé se v tom chaosu, který se dostavil, strašně plácali. Jeden druhého osočoval, že kolaboroval s nacisty, pak byli ti, kteří vzpomínali na první republiku a pak najednou přišla vláda dělníků. Byly to tři čtyři dramatické roky, během nichž se samozřejmě plácala i Adina. Za všechny herce, kteří za protektorátu točili, to hodně odnesla. Byla vězněna, později pracovala v továrně a tak dále, zatímco mnozí jiní se včas „překabátili“ a hráli dál v komunistických filmech o budování republiky. Takže ten titul byl pro vinohradské divadlo příliš konfliktní, protože Adina prostě byla nejednoznačná hrdinka. Žena, která chtěla být slavná, chtěla milovat, ale politická situace ji semlela. Mimochodem když představení skončilo, bylo i zajímavé sledovat, jak se někteří diváci postavili a volali „bravo!“, jiní hned odcházeli, tvářili se uraženě, protože možná měli pocit, že je to tak trochu i o nich, o jejich rodině, která měla s kolaborantstvím zkušenosti. Byla to pro mě nevšední zkušenost.
Jak už jste řekla, momentálně hrajete na Broadwayi v muzikálu Okno mé lásky. Jak si to užíváte?
Jsem nadšená. Poprvé zažívám, že jsou písničky součástí představení, a je to hrozně pozitivní. Nikdy předtím jsem v muzikálu nehrála.
Písně Olympiku, z nichž je muzikál složený, máte ráda?
Víte, já žádnou tuhle takzvaně moderní hudbu neznám, protože coby dcera hudebníka a pedagoga jsem byla z domova odchovaná na vážné hudbě. Když někdo vysloví název nějaké světové nebo české kapely, já opravdu nevím. Ale Olympic jsem znala a dokonce jsem byla na jejich vystoupení, když mi bylo šestnáct let – šlo tehdy o můj první a zároveň poslední rockový koncert. Odnesla jsem si z něj velký pubertální zážitek.
Když jste se stala ženou politika, hraní jste přerušila. Nelitujete ze zpětného pohledu, že jste se obětovala?
Nejde litovat obětování kariéry, ale toho, že se rozpadla rodina. To je samozřejmě mnohem větší rána než fakt, že odmítnete filmovou nebo divadelní nabídku. Mám ale čisté svědomí, že jsem pro záchranu rodiny udělala, co šlo. Holt jsem zůstala v poli poražených, ale tak to někdy v životě je. Musíte někdy i prohrát, abyste díky tomu v sobě objevila novou energii a chuť pro další věci. Teď je to například představení Já, diktátor! Ale vlastně všechno, co dělám, mě baví. To je asi moje největší devíza pro život.
Měla jste na mysli i starost o zvířata? Říkala jste, že máte čerstvě tři štěňátka…
Kdyby jen tři štěňátka, máme i dva koně. Potom, co jsme se s dcerou Kordulí vrátily z Izraele, nastala i v souvislosti s covidem strašně složitá doba. Nevědělo se, co bude. No a protože se začala věnovat jezdectví, studuje střední sportovní jezdeckou školu, ty koně jsem pořídila. Chtěla jsem jí něčím zaplnit hlavu a taky uspokojit potřebu lásky, kterou se její táta rozhodl ignorovat. Ale je to teda finančně strašně náročné hobby – myslím jezdectví jako celek. Když vám stojí koníček v Praze v nějaké stáji, finančně se to blíží částce za pronájem menšího bytu. A když máte ty koně dva, k tomu kovář, krmení, oblečení na závody, snestačíte se divit. Vlastně je to tak, že dřív než něco vydělám, už jsem v mínusu. Ale rozhodla jsem se, že tu svoji holčičku musím podržet. Vlastně máme v roce 2023, kdy jsou její vrstevníci přilepení k mobilům a počítačům, obrovské štěstí. Jako dvě Indiánky se můžeme denně potkávat s koňmi, kteří běhají, skáčou, my je čistíme a sledujeme… Je to vlastně něco, co se do dnešní doby vůbec nehodí. Ale nám se to strašně líbí.
A co ti psi?
Jsou to štěňata od mopsice, kterou měla Kordula v Izraeli, aby se tam necítila až příliš smutná, jí se tam totiž hrozně nelíbilo. Staly se z nich velké kamarádky, dceru ta fenka držela nad vodou, a tak jsme si ji nechaly převézt do Česka - ona navíc před rokem přišla velmi dramaticky o oko. Říkala jsem si: „To jsme teda dopadly. Tři holky vyhnané z Izraele, nemáme tátu, ani peníze, ani oko…“ Tak tahle fenečka nám porodila tři štěňátka a my zažíváme obrovskou radost. Ještě navíc je přivedla na svět v pokoji, ve kterém před nedávnem zemřela moje matka a ve kterém jsme najednou zase objevily nový život. Takže ano, stanou se věci, z nichž jste rozhozená, ale touha po přežití a nezlomení se je v nás hrozně silná. Prostě je potřeba jít dál a radovat se ze života. I navzdory řádění diktátorů, protože vám přinese zase nějakou novou odměnu.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
