Jak vypadá „kočírování" cirkusového souboru?

Časy, kdy jsme v produkci byli pouze dva, jsou dávno pryč, protože jinak by se to nedalo stíhat. Provoz souboru je čím dál tím více náročný, což sebou postupně přineslo posílení našeho týmu na postu finanční ředitelky a účetní v osobě Martiny Suché. Nově chystaný projekt s pracovním názvem „Risk" má jednoho nového produkčního Petra Husičku, abych se třeba já mohl věnovat reprízování již vzniklých inscenací a mohl plánovat na více měsíců dopředu. Už také nemůžeme dělat všichni všechno, tak jak tomu bylo na začátku, snažíme se tedy pracovat na určitém vymezení jednotlivých postů. K tomu nám strašně pomohl právě i letošní projekt ChapiteauX, který byl pro všechny z nás velikou školou.

Byli jste v šapitó všichni každý den?

Plus mínus jeden dva dny jsme v šapitó skutečně byli každý den a občas tam i přespávali. Pokud se ráno brzy vstávalo a protáhl se nějaký večírek, tak kolikrát nemělo ani smysl jezdit domů. Bylo jednodušší z barového stanu přejít třicet metrů do maringotky, než se trmácet domů.

Máte nějakou bizarní historku z některého večírku?

Historek mám spousty. Třeba jednou ráno jsem se vzbudil a koukám, že jeden z účinkujících spí ve vedlejší maringotce napůl na schodech a na půl vevnitř, za ním je naskládáno dalších pět lidí. Já jsem si ve „své" maringotce královsky ležel sám, trochu prozíravě jsem se ten večer zamknul, protože občas mám rád svůj klid. Když jsem se pak šel podívat do šapitó, tak i v zákulisí přespávalo zhruba patnáct lidí na různých místech. Na žíněnkách z trampolíny, na gauči, na lavici v barovém stanu. Vrcholem všeho byla hendikepovaná dívka, jež s námi spolupracuje, kterou jsme našli asi dvacet metrů od jejího vozíku. Dodneška nikdo neví, jak se to přihodilo. (smích)

Stalo se někdy, že některý z účinkujících nepřišel na představení?

V průběhu ChapiteauX se to nestalo, naopak někteří chodili dřív před samotným nástupem, což si vysvětluji tím, že se jim v tom prostředí příjemně trávil i volný čas. Když pominu červen a červenec v šapitó, tak se to samozřejmě párkrát stalo, ať už z důvodu zaspání, onemocnění, špatného poznamenání si představení v diáři apod. Nikdy jsme však z těchto důvodů představení nezrušili, maximálně posunuli začátek produkce. Pro nás bylo hlavně důležité, že všichni ten zápřah přežili bez větších zdravotních problémů. Hodně nám pomáhala i přítomnost fyzioterapeutky na každém představení.

Předpokládám, že to se týká zejména pětice statečných, kteří hrají v každém představení Cirku La Putyka.

Ano, u nich je ta péče přímo nutná. Myslím si ale, že sami nejlépe vědí, kdy a jak je potřeba tělu pomoci, my se jim pak snažíme vyhovět v rámci našich možností, konzultujeme s nimi i frekvenci představení do měsíce, počet volných dnů mezi nimi apod. U několika rolí se postupem času a z mnoha různých důvodů vytvořily alternace, ale ve Slapstick Sonatě doposud žádné nejsou. V případě, že by někdo z dané pětice odpadnul, tak jsme ztracení. Je tedy dost pravděpodobné, že alternace i některých z těchto pěti časem nastane.

Váš repertoár čítá už čtyři představení, takže přibývá i rekvizit a kostýmů. Kde je máte uskladněny? Vešly se sem do šapitó všechny?

Ano, v šapitó byly v jeden moment rekvizity všech čtyř inscenací. Jinak během sezóny jsou v divadle Minor uskladněny věci pro představení „A cirkus bude?!, které se tam i hraje. La Putyka a Up´End´Down máme v naší domovské La Fabrice, kde však ten sklad přestává stačit. Proto máme Slapstick Sonatu umístěnou ve zkušebně Švandova divadla v Preslově ulici. Co se týká šapitó, tak 99 % věcí, jako jsou tribuny, světla, ozvučovací technika nebo pódium, jsou pronajaty. Něco málo se dokoupilo. Proto jsme si sehnali nový prostor pro uskladnění, jež nebudeme potřebovat přes rok.

Co vás v nadcházející sezóně čeká?

Nejprve nás čeká mezinárodní projekt „Lacrimae" v rámci festivalu nového cirkusu a divadla Letní Letná. Od září se pak vracíme na domovskou scénu La Fabriky, kde budeme hrát zhruba desetkrát do měsíce. Paralelně se bude zkoušet i nový projekt Risk, který bude režírovat Rosťa Novák. Čekají nás i výjezdy. V prosinci jedeme se Slapastick Sonatou do Mnichova na docela prestižní festival a pozvali nás na otevření sezóny v bývalém Národním divadle v Bratislavě. Tam jsme zahajovali s Up & Down a s La Putykou i loni a předloni. Tentokrát to bude Slapstick Sonata. A v únoru se chystáme na mezinárodní premiéru nového projektu ve francouzském La Seyne sur Mer a v Marseille, v květnu se pak s „Riskem" jedeme do Švédska. Po zkušenostech z předchozích let si dovolím říct, že během podzimu se ještě další zájezdy do zahraničí vykrystalizují.

Jak se cestuje s tolika věcmi?

To je dost náročné, a proto už se snažíme vyhýbat jednodenním zájezdům. Nemá cenu vstávat a vyjíždět v pět hodin ráno, v pět hodin ráno dalšího dne teprve dorazit domů a den to dospávat. Není to praktické pro pořadatele ani pro nás. Pokud někam vyrážíme, tak se snažíme, abychom odehráli aspoň dvě představení, mezi kterými se v klidu všichni vyspíme. Jinak, výhodou scénografie La Putyky je, že je dublovaná. Můžeme den před odletem hrát představení v Praze, zatímco druhá sada je na cestě v kamionech či na lodi.

Do kolika kamionů se vejde La Putyka?

Stačí jeden náklaďák. Ale cestujeme různými způsoby a je to příjemné vytržení ze stereotypu. Do Košic jsme například letěli, nazpátek jeli vlakem. Jinak, do zahraničí většinou soubor letí a scéna jede buď kamionem, nebo lodí. Vzpomínám také na náš první zájezd do Ostravy. Tehdy nám chtěl náš dopravce cestu okořenit, takže nám objednal harmoniku. Autobus zhruba pro padesát lidí, i když nás bylo sotva dvacet. Každý si zabral minimálně dvě sedačky a dost jsme si lebedili. Trvalo to asi do osmdesátého kilometru, kdy bus kleknul a on musel sehnat náhradní dopravu. Naštěstí jsme dorazili na představení včas, protože si vždy dává rezervu a má náhradní řešení. Cestovali jsme už ale vším možným i nemožným, jen lodí jsme nikam nejeli. Před třemi lety jsme však na lodi Bratří Formanů aspoň hráli.

Kdo všechno patří do týmu, kromě techniků, osvětlovačů, zvukařů a účinkujících?

Tříčlenný produkční tým, finanční/účetní, právník, fyzioterapeutka, scénograf, kostýmní výtvarnice, holky, co dělají make-up a vlasy, grafik, fotograf, kameraman a řidiči.

Kolik lidí momentálně tvoří La Putyku, včetně techniku nebo řidičů?

Okolo 40 - 45. V šapitó se dokonce angažovalo něco okolo 70 lidí.

A kdo se stará o rekvizity?

Je to dost společná práce a většina účinkujících si je na své místo připravuje sama. Nicméně, kompletaci rekvizit a kostýmů před nástupem účinkujících má, kromě mnoha dalších věcí, na starost moje kolegyně Kristýna Milaberská. Nicméně, například Jirka Kohout, Hostinský z La Putyky, si zásadně připravuje rekvizity sám a nedovolil by, aby mu na ně někdo sahal. Během představení s nimi totiž natolik pracuje, že v jejich přípravě musí mít naprostou jistotu.

Jak zpětně vidíte ty dva měsíce červenec a srpen v ChapiteauX?

Bylo to nezapomenutelné a už během posledních pár představení na nás postupně doléhal smutek z toho, že to končí. O období bourání radši ani nemluvím. Myslím, že v některých z nás nastal i tzv. „táborový syndrom" a došlo na slzy, ačkoliv jsme spolu všichni zvyklí jezdit na dlouhodobé zájezdy, dva měsíce pospolu jsme nikdy nebyli. Zdejší atmosféra lidi nabila a máme pocit, že to pomohlo a oživilo i naše představení. Poté, co se pár lidí rozprchlo a odjelo na zaslouženou dovolenou, už ani není moc čas vzpomínat. Za ChapiteauX se teď spíše ohlížíme pracovně a říkáme si, co jsme udělali dobře a v čem máme pro příští rok rezervy. Tím vlastně prozrazuji to, že v roce 2013 to chceme zopakovat.

Ale určitě proběhly i nějaké hádky…

To samozřejmě, nastaly ponorky a docházelo i k hádkám. Projevovala se únava, nedostatek spánku, vliv na náladu mělo i chvílemi chladnější počasí a déšť. Byly to nervy, báli jsme se i o stan v silnějším větru. Tentokrát tu ale nebyl žádný pořadatel, který by to za nás zařídil, museli jsme sami. Obrovská škola pro všechny.

Nějaké škody?

Ani ne, jen pár kostýmů, rekvizit a náčiní bude procházet opravami, za ty dva měsíce dostaly ve vlhku zabrat. Museli jsme se hlavně ubezpečit, že se voda nedostala na žádný kabel, kterých tam bylo desítky. Pro bezpečnost se toho ale udělalo dost. Dokonce jsme si pozvali i jednoho odborníka z Kanady.

Zkoušel jste také akrobacii nebo se věnujete výhradně manažerské činnosti?

Dříve jsem sám dost sportoval a dodnes se snažím tu a tam hýbnout, pár týdnů jsem dokonce chodil i na trampolíny, akrobacii jako takovou jsem ale nikdy nedělal. Kolikrát mi ale nedostatek pohybu přijde líto, navíc, když kolem sebe vidím samé pohybově nadané lidi. Nicméně, v prvé řadě není čas, za druhé produkce ani akrobacie nejde dělat jen tak napůl, moje místo je prostě u počítače a s telefonem u ucha.

Co pro vás znamená La Putyka?

La Putyka je moje životní partnerka. Mám tu rodinu, přátelé a věnuji ji veškerý čas. V současné době si nedokáži představit, že by tomu bylo jinak.

Je to takový rodinný podnik. Bratr Rosťa je principál, jeho žena Kristina se stará o kostýmy a líčení. A vaši rodiče hráli v představeních v rámci projektu Chapiteau X. Není to občas trochu vyčerpávající?

Občas určitě ano, velmi často s bráchou řešíme práci a není moc času si povídat o běžných věcech. S rodiči a Rosťovou Kristinou je to v tomto ohledu o poznání lepší, i když ani tam se samozřejmě „pracovní" komunikaci zdaleka nevyhneme. S Rosťou jsme však v každodenním styku. Jako správní bráchové jsme se v dětství několikrát pohádali kvůli blbostem, teď se taky párkrát neshodneme, rozdíl je však v tom, že tentokrát už se nejedná o blbost, ale o něco čemu oba dva věříme a má to pro nás smysl. Všechno to prostě beru tak, že určité problémy nesoucí s sebou „rodinný podnik" jsou bohatě vykompenzovány tím, že můžu být součástí něčeho výjimečného, být s rodinou v neustálém kontaktu a jít za společným cílem, za to můžu děkovat právě Rosťovi. Výhodou také je, že máme podobné myšlení, což nám spoustu práce usnadňuje. Máme také vyzkoušené, že s cizími lidmi nám to nikdy příliš moc nefungovalo. Nejsou na stejné vlně.

SOŇA KACEROVSKÁ