Divákům se líbilo už první uvedení Mrazíka, teď se zdá, že budou nadšeni dvojnásob…

Jsem o tom přesvědčen. Režisér Čičvák si pochvaluje už teď – a to ještě není představení zdaleka vypilováno, že bruslaři na rozdíl od činoherců, kteří inklinují spíše k niternému podání svých rolí, jsou ze svých jízd zvyklí na velká gesta. Pod jeho vedením tak vzniká pozoruhodná podívaná plná výrazového bruslení, které je protknuto nahrávkami notoricky známých dialogů z Mrazíka a písněmi. Ivánka opět v našem muzikálu zpívá Karel Gott a mluví jej Michal Dlouhý, Nastěnku nazpívala Iveta Bartošová a mluví ji Lenka Sedláčková, Marfušu mluví i zpívá Věra Špinarová. Sám jsem si dovolil nazpívat i namluvit Mrazíka.

Vedle bruslařů budou jedinými „živými figurami“ v představení Martin Dejdar a Vilém Čok, kteří alternují Babu Jagu?

Tak, ostatní postavy „ze souše“ jsme zrušili. Nic to ale na kvalitě našeho Mrazíka neubere, protože jsme jej na druhé straně vylepšili o celkové pojetí scény. Díky už zmíněným videoprojekcím na led a na plátno budou mít diváci pocit, jakoby se opravdu nacházeli v krajině s vesničkou, která se stejně jako ve filmu přiblíží až na chaloupku, z jejíchž dveří vyjede na led Marfuša. Nebo Ivánek s Nasťou budou tančit svůj milostný duet na povlávající louce s vlčími máky, v temném lese budou problikávat očička šelem… Ze scény tvořené ještě mnoha dalšími pohyblivými obrazy bude vyčnívat reálná pec, na níž bude Baba Jaga po ledu jezdit a nakonec v ní i skončí, či obrovský nafukovací Mrazíkův palác.

Předpokládám, že jste zmíněné kolegy do projektu ani moc přemlouvat nemusel…

Před těmi dvanácti lety jsem se od nich setkal s naprosto perfektní reakcí, všem se nápad líbil, protože Mrazíka znal opravdu každý. Vyjma mě a Karla Gotta. U Karla to bylo pochopitelnější, protože každé Vánoce zpíval v Německu. Měl tedy jiný program, že sledovat televizi. A já jsem evidentně nešel s proudem.

No vidíte, a já jsem si myslela, že s myšlenkou převést Mrazíka na led jste přišel sám.

To ne, navedli mě na něj – jak já říkám – naši přední mrazíkologové. Konkrétně Boris Urbánek, který k představení složil nádhernou hudbu vycházející z původních filmových motivů, takže se místy člověk i dojme, a Martin Dejdar. Ten snad umí celého Mrazíka nazpaměť. Začali se kolem něj točit a vymýšlet, jak jej přetavit na jeviště, a já jsem se k nim prostřednictvím svého bratra přimotal.

Proč jste vlastně „zběhl“ od herectví k organizování uměleckých akcí?

Chtěl jsem si jednoduše po změně režimu vyzkoušet něco jiného, ale to bylo už dávno před Mrazíkem. Moje aktivity se tak začaly střetávat se závazky v Činoherním klubu, kde jsem byl v angažmá. Dostal jsem se třeba do situace, že jsem se objevil v obsazení nové hry. Pak jsem ale zjistil, že přes den nemůžu zkoušet, tak mě jednoduše vyškrtli a moji roli nabídli někomu jinému. No a takto mi postupně ubývala představení, až jsem jen dohrával inscenaci Obsluhoval jsem anglického krále. Bylo mi pak trapné brát 2300 korun, stejný plat, jako všichni mí kolegové, kteří hráli patnáct dvacet představení za měsíc a já třeba jen dvě. Proto jsem z divadla odešel.

Jen tak jste hraní nechal?

Nebylo to vědomé rozhodnutí, prostě tak nějak vyplynulo z tehdejší situace. Měl jsem prostě furt „drbání“, chtěl jsem vymýšlet nějaké „lumpárničky“, a tak jsem je vymýšlel.

Mrazík patří k těm nejúspěšnějším?

Jednoznačně. Věřím, že si jej najdou kromě pamětníků, kteří viděli původní představení, třeba i noví diváci – vždyť za tu dobu vyrostla nová generace dětí. Celkem uvedeme v termínu od 9. října do 19. prosince sedmatřicet vystoupení v deseti městech. A uvidíme, podle situace jsme schopni další i přidat.

Abychom se ale ještě vrátili k vaší původní profesi, postupně jste se k ní zase vrátil…

V Činoherním klubu jsem hostem ve třech inscenacích. Dvě z nich – Hrdina západu a Bůh masakru – mi velmi konvenují, Kočičí bažina pak o něco méně, protože je to pro mě textově komplikovanější hra. No a vystupuju ještě v Divadle Palace v Divadelní komedii.

Máte něco z dalších hereckých plánů?

Z těch divadelních zatím ne. V říjnu bych měl ale opět natáčet jeden díl z další série televize Nova Soukromé pasti. Jsem za tu nabídku rád, protože celý ten projekt považuju za velmi zajímavý a zdařilý. Ukázalo se na něm, že takové to striktní rozdělování na komerční a veřejnoprávní televizi dávno neplatí. Že když se najdou v komerční televizi šikovní lidé, v tomto případě Tereza Kopáčová, může vzniknout velmi slušný film vycházející z reálných životních situací, který osloví širokou veřejnost.

Berete teď po vaší pauze herectví jinak?

Rozhodně jej už tolik neprožívám. Když si uvědomím, kolik nocí jsme strávili u piva a vína v hlubokém ponoru při řešení uměleckých otázek, a stejně jsme nikdy nic nevyřešili… K hercovu životu to patří, ale jen do určitého věku. Stejně pak dojde k závěru, že hraní je především řemeslo. A řemeslo vyžaduje, aby člověk uměl text a byl připraven včas na místě.