Při domlouvání rozhovoru jsem byla upozorněna, že hra Smrt mu sluší je výjimečná. Čím?
Tím, že byla napsaná hercům přímo na tělo, hrajeme stoprocentně sami sebe! Je to v podstatě nepřímé pokračování úspěšné hry Kdo je tady ředitel, kterou hrajeme už deset let. Smrt mu sluší napsal i režíruje ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek, taková vzácnost!

Jaké to je, hrát sám sebe?
Občas dost zvláštní, dozvídám se o sobě spoustu věcí, o svém stylu herectví, jak mě vnímají kritici, jak diváci, kolegové v divadle… Naštěstí se tomu směju, troufám si říct, že jsem optimistický a sebekritický člověk, takže je to vlastně strašná legrace. Prostor dostaly všechny nešvary herců, špatné i vtipné vlastnosti, je to náhled do toho, co se nám odehrává v hlavě.

A co?
To radši do rozhovorů z dobrých důvodů neříkáme, ale jestli se nám fakt chcete podívat do hlavy, přijďte na představení.

Poprvé a nesmazatelně jsem vás zaznamenala v roli vyšetřovatele v seriálu Přítelkyně z domu smutku a nikdy nezapomenu, jak jsem se vás fakt bála, strašil jste mě očima.
Tak to byla dobře odvedená práce! Touhle rolí se mi naštěstí zlomili princové v negativní záporáky a Hynkovi Bočanovi jsem dodnes vděčný, že mi tuhle roli svěřil a pomohl mi dostat se ze škatulky věčných princů, podal mi hezkou profesní ruku a vytáhnul mě dál.

Viděla jsem vás nedávno taky v představení Scény z manželského života…
…a slyšela jste?

Na to se právě chci zeptat, seděla jsem vzadu a slyšela zřetelně každou slabiku. Nechápu, jak to můžete, s prominutím, uřvat?
Jednak je to hlasový fond, jednak trénink. Něco jsem se samozřejmě naučil na škole, ale největší škola byly čtyři roky na Hradě na Letních shakespearovských slavnostech. Tam se hraje denně a musíte obsáhnout šest set míst, protože herec má zodpovědnost i za diváka v poslední řadě. Takže když denně hrajete a řvete jako bejk s tím, že by to nemělo vypadat, že řvete, a mělo by vás být jen dobře slyšet, naučíte se rozeznít a rozrezonovat spoustu tělních dutin, které ty hlasivky rozezní. Proto taky říkám, že u mých představení nikdo neusne, protože já ho vidím a ještě přidám.

Při představení mě hodně překvapilo, že se diváci smáli situacím, které podle mě naprosto k smíchu nebyly, naopak mi přišly dost na kost… Čím si to vysvětlujete?
To my máme v divadle docela rádi, protože jde o proslulé "nastavené zrcadlo", diváci se vlastně smějí sami sobě: najednou mají před očima syrové, těžké, pravdivé věci, které si často sami nepřiznají, a smějou se, aby to vypadalo, že se jich to netýká. Anebo to znají ze svého okolí, případně jsou ve fázi, kdy už mají tohle za sebou, a s chutí se pobaví. Mimochodem, to mi bylo také vytýkáno, že Scény z manželského života jsou voda na můj mlejn, je to předimenzované, přehrávám, řvu! Vždyť se hraje Bergman, tak co tam tak řádím?! Tak teď mám jako důkaz vás, že jsou lidé, kteří to prožijí i takhle podanou formou, s děsem, co všechno to představení obnáší, všechna ta zlomová životní dilemata a konflikty. To jste byla na premiéře?

Ne, na normálním představení.
Premiéra je totiž vždycky trochu předimenzovaná, roli hraje strach, stres, tréma, máte tam příbuzné, známé, chcete to obhájit. Kritici mě sice usilovně pranýřují, ale já zase vytýkám jim, že přijdou třeba jen na premiéru a podle toho pak představení ohodnotí. Ti staří kritici, kteří byli skvělí, sice často na premiéru přišli, ale pak se taky přišli podívat i třeba až na čtvrtou reprízu, aby viděli, jak si představení sedlo a pak teprve hodnotili.

Michal Dlouhý (1968)
* Herec, dabér.
* Vystudoval Pražskou konzervatoř.
* Ztvárnil bezpočet divadelních rolí, např. Zkrocení zlé ženy, Zabiják Joe, Macbeth, Othello, Cyrano, Na dotek, Hráči, Žebrácká opera, Listopad.
* Hrál ve filmech Kajínek, Sametoví vrazi, T.M.A., Jan Hus, Lída Baarová, Hranaři. V seriálech Bohéma, České století, Kapitán Exner, Sanitka 2, Expozitura…
* Je ženatý, má dcery Aničku a Karolínku.

A co vám vytýkají?
Hlavně že jsem dost slyšet, jak jsme o tom mluvili, a taky že hraju hodně fyzicky. No, co jsem nedostal v talentu, nahrazuju energií, silou, protože si říkám, že když si divák zaplatil lístek, zaslouží si nějaký výkon. A kdyby se mu to náhodou nelíbilo, může říct: Aspoň se snažil! Zatím se mi to vyplácí. Od diváků velké kritické ohlasy nemám, když už, tak napíšou, že to sice možná bylo trochu moc, "ale on se snažil"!

Počkejte, jak "nedostal v talentu"…?
No musím si nechat nějaká zadní vrátka! Ale jsem narozenej na šťastné planetě, vychází mi to, dělám hezké věci, mám kolem sebe krásné lidi, v životě jsem zkrátka měl štěstí – musím zaklepat!

Hrajete v řadě představení, pracujete skoro pořád, nejste tak trochu workoholik?
Náhodou se umím krásně flákat, ale když to provozuju delší čas a nemám pevný řád, začnu se cítit strašně unaveně, jsem vyřízenej a musím zařadit nějakou aktivitu. Sice hraju tenis, ale dopoledne, kdy mám volno, je většina parťáků z tenisu v práci a je těžké někoho najít. Workoholik nejsem, ale jako herec na volné noze živím sebe i rodinu, tak se musím hodně otáčet, což mi ovšem vyhovuje a dělám to rád. Mám dvě krásný malý holky, jednu krásnou velkou – myslím manželku – mám pro ně vyhrazený čas, kdy se věnuju jenom jim a nejede přes to vlak.

Takže se manželka nezlobí, že hodně pracujete.
To je tak statečný člověk! Nebýt jí, nemůžu dělat práci, jak ji dělám, to by nešlo, mám v ní takovou podporu! Když má člověk doma zázemí, může být dobrý v jakékoli profesi, nejen u divadla. Takže klobouk dolů, tohle mám, hrozně si toho vážím a doufám, že to nevypadá, že o tom nevím. Snažím se holkám všechno vynahrazovat, celé prázdniny mám volné, abych na ně měl čas, neberu film ani televizi, nic.

A teď jsem vás přistihla! Vloni jste na Plzeňském divadelním létě hrál Cyrana!
To jsem si dal po dohodě s rodinou výjimečně dárek ke kulatým narozeninám, udělal jsem si radost! Jinak v létě opravdu nepracuju. Bylo to poprvé, kdy mě moje holčičky – osm a deset let – viděly na jevišti, protože zatím hraju všechny věci dětem nepřístupné. Tak konečně moje dcery na vlastní oči viděly, proč není táta furt doma. Z představení byly nadšené.

V seriálu Bohéma jste ztvárnil postavu velikána českého divadla Zdeňka Štěpánka, máte něco společného?
Měl jsem pocit, že něco možná, malinko, ale to vůbec nesrovnávám herectví a talent, ale energii používáme podobně, nic nezůstává suché. Bylo mi to příjemné a blízké.

Pro mě překvapivě velké pobouření vyvolalo, že jste se tam objevil nahý…
Pár takových scén tam bylo, to jsou takové odkazy režiséra Roberta Sedláčka, předtím ve Století taky svléknul Beneše úplně do naha… Je to Robertův rukopis, úhel vidění režiséra. Když tomu věřím a vím, že je nahota opodstatněná, a režisér mi to vysvětlí a obhájí, vůbec mi nevadí. Hrál jsem nahý tuším ve čtyřech představeních, měl jsem období, kdy diváci psali: Prosím vás, je nějaké představení, kde je pan Dlouhý taky oblečený? Každopádně nahota ale musí být vkusná, jenom na efekt je to zbytečné.

Jste typ herce, který režiséra poslouchá, nebo diskutuje?
Jsem zastáncem toho, že režisér to má celé řídit, protože když místo něj řídí herci, ztratí se linka a vznikne blábol. Mám rád, když do představení nebo natáčení můžu něco přinést, nabídnout, a režisér to buď vezme, nebo ne, plus mám výhodu toho, že jsem na volné noze a můžu si vybírat na čem a s kým budu pracovat. Režiséra poslouchám, dokonce i když si myslím, že to možná nedopadne dobře, a taky nemusí, ale řídí on. Když nás nechá zlobit, a to my herci rádi, někdy jsme jak malé děti, celek se nabourává a příběh je pryč.

Zatím jsem vás nezaznamenala v žádném "nekonečném" seriálu.
Práce mám naštěstí dost, tak když tyhle nabídky přijdou, rád používám svoji, myslím si, slušnou odpověď: "Děkuji za nabídku, ale zatím nemusím." A z druhé strany se ozve: "Tak vám držíme palce, abyste ještě dlouho nemusel." Co mi přijde strašně nefér je, že lidé chodí často do divadla právě na tyhle ze seriálů známé tváře, přitom je tolik skvělých jiných představení… Ale s tím nic neudělám, jenom si takhle můžu poplakat.

A na vás chodí lidé do divadla jenom jako na známou tvář?
Občas jsem v televizi vidět, takže ano, jsem si toho vědom, ale nesouhlasím s tím, aby se chodilo na mě, představení je opravdu věc celku. Se seriály je to vůbec trochu ošidné, třeba v Kapitánu Exnerovi jsem po dlouhé době kývl na projekt, který nebyl pro Českou, ale komerční televizi, a dá se říct, že jsem ve své naivitě zase jednou naletěl.

Jak to?
Souhlasil jsem s natáčením pod svatosvatým příslibem, že se to bude dělat opravdu poctivě, na všechno bude dost času… Nakonec jsme jeli v tak šíleném presu a množství, že jsem se opět utvrdil, že tyhle nabídky nebudu přijímat. Seriál měl dvanáct dílů, věděl jsem, kde to začíná a končí, ale podmínky byly takové, že už to nebyla práce, už jsme jenom „splňovali“, na tvorbu nebyl čas. Ze začátku jsme měli s Davidem Novotným a Honzou Vondráčkem krásné nápady, jak naši trojku rozjet, nenápadné něžné vtípky, odlehčení těžkého tématu, jakž takž jsme to zvládali v prvních dvou dílech, pak už se jenom plnilo. A to není pro mě.

EVA RIEGEROVÁ