Jan Werich. Krásná herecká nabídka. Lekl jste se, nebo radoval?
No, byl to nejdřív trochu šok. Vyrostl jsem v rodině, kde byl obdivovanou osobností, táta byl jeho velký fanoušek. Stejně jako Osvobozeného divadla. Sám později působil na autorské scéně u Cimrmanů, kde teď mám čest účinkovat i já – takže v tomhle smyslu tu vidím jistou rodinnou paralelu. Obě scény byly a jsou jedinečné a neopakovatelné, stojí a padají s jejich osobnostmi. Táta měl velkou sbírku nahrávek z Osvobozeného divadla, před zkouškami na Kampě jsem se jí probíral a snažil se nasát informace a atmosféru.

Pokud jde o samotnou nabídku, přišla ve chvíli, kdy jsem v lockdownu přemýšlel, jaký má naše profese smysl. A že je možná úplně zbytná. Ale každý se potřebujeme v těžké chvíli odreagovat. Inscenace o Werichovi má proto v téhle době své opodstatnění. On celým dílem atakoval společnost a její svědomí. A přesně to má dělat i kultura. Takže šok vystřídal odhodlání.

Dojde i na zpěv a hudbu?
Bohužel. Toho jsem se od začátku bál, nejsem kovaný zpěvák. Zpěv mě nemine. Ale podstatný je samozřejmě ústřední text, snaží se postihnout celou Werichovu osobnost, zasahuje i do osobních věcí a kontextu doby… Je to náročný proces. Ale vstupoval jsem do něj s tím, že nechci mít na Wericha kompletní názor, chtěl jsem ho teprve objevovat během zkoušek.

Koho jste objevil?
Zjistil jsem, že i on - jako každý z nás - se dopouštěl chyb. Což není žádné hanobení, naopak ho to polidšťuje. Tvůrčí parťáctví třeba upřednostňoval před rodinou. Ale od samého začátku jsem věděl, že gloriolu a úctu musím setřást, jinak bych ho nemohl svobodně hrát. Je to trochu snazší v tom, že jsme na Wericha dva – s Vaškem Koptou. Máme rozdělené role, já jsem Werich mladý, Vašek takzvaně zralý. Hodně jsme si o naší postavě povídali, protože on Wericha částečně zažil skrze svého tatínka.

Postihnout celý Werichův život by byla kláda. Takže nás diváky čeká, předpokládám, invenční zkratka?
Ano, je to zkratka. Líbí se mi nápad, že jsou Werichové dva a vedou spolu dialog. Do značné míry jde o náš autorský pohled na něj, ale s vědomím jeho velkého génia.

Naším úkolem je také představit ho současné generaci, pro kterou je možná už jen králem v pohádce o soli a Marušce. Je moc fajn, že k projektu byla přizvána právě režisérka Adéla Stodolová, která vypráví moderním divadelním jazykem a má cit pro pohyb. Nechceme kopírovat původní styl Osvobozeného divadla. Ale doufáme, že mladí diváci si třeba, až představení uvidí, začnou hledat na Youtube jeho staré nahrávky, aby se o něm dozvěděli víc. Protože obsah jeho her je nadčasový.

Jan Werich byl – asi jako každý umělec – trochu sobec. Tvorba měla obvykle přednost před soukromím. Rozumíte mu v tomhle?
Určitě. Naše branže je spojená s vášní pro věc, kterou člověk dělá a se smyslem, který v tom vidí. Je to skoro poslání. Jsem dalek toho, takhle vnímat práci svou, ale v případě Wericha to platí stoprocentně. Naprosto rozumím tomu, že to člověka pohltí. Zvlášť když se pustíte do satiry, týkající se současnosti – ať v jakékoli době. Zahltí vás všechny ty společenské a politické problémy a stáváte se symbolem určité výpovědi, názoru. Je to závazek, kterému ne každý dostojí. Werich s tím také musel bojovat – a ke stáru se dopustil činů, jež nebyly šťastné, ale je těžké ho za ně soudit.

Máte na mysli podpis Anticharty?
Třeba. Takové chyby jsou lidské. Je dobré vědět, že před vámi nestojí dokonalý pan Werich, ale že ho trápí věci, které udělal. Hodně mi o tom vyprávěl Vašek Kopta, jehož tatínek měl s Werichem úzký vztah – tak jsem se dozvěděl různé detaily. I kolem toho, jak se, i nechtěně, dotkl určitých lidí po svém návratu z emigrace. Forbíny života jsou zajímavé nahrávky, leccos z nich člověk pochopí. Jak těžké je uchovat si tvář a jak moc jste pravdivá, či ne.

Tohle se nedá spočítat ani předvídat. Rozhodnutí, která musíte dělat, hraničící často s ústupky, jsou zajímavá. Já nežil v jeho době a nevím, co bych udělal… Nejsem odvážný chlapík. Svou profesi nevnímám jako odbojářskou činnost. Jan Werich měl za vším touhu po svobodě a tvorbě. Která byla po návratu z Ameriky tisíckrát svázanější, než jak ji známe dnes.

Satira za Osvobozeného divadla kvetla. Vy se s ní také potkáváte, byť jinak, na prknech Divadla Járy Cimrmana. Nakolik je patnáctka her, které soubor má, ještě aktuální? Neuvažuje se třeba o nové hře?
To myslím ne. Ale zjišťuji, že tahle patnáctka, o které mluvíte, dostává v poslední době nový kontext. A žasnu nad tím, jak jsou texty nadčasové. Vyrostl jsem na nich jako dítě. Jenže v devíti vám nedochází důvtipné paralely, že Rakousko-Uhersko je vlastně zástupná země, že se mluví o Československu. Přesto mě to bavilo - díky vtipným dialogům a situačnímu humoru.

Kontext jsem začal chápat až později, kolem šestnácti, sedmnácti. Řada věcí se ve společnosti cyklicky opakuje. Chyby, kdy se vytvoří prostor pro někoho, kdo škodí a manipuluje lidmi a veřejným míněním. Společnost je nepoučitelná. Ale kdoví? Třeba to tak má být. A to jsem vyrůstal v době, kdy mi rodiče tvrdili: Ty už budeš žít v klidu, tahle situace se už nemůže znovu stát.

A vidíte…
Ano, vidíte. Jsme v tom zas. Nechci dělat proroka a srovnávat dnešek s totalitní minulostí. Ale je fakt, že občanská slepota, politici, kterým chybí pokora, a populismus se opakují.

Reaguje podle vás divadelní satira dostatečně na současnost?
Myslím, že se posunula, je pružnější, víc přímočará a hlavně má nové formy. Už se tolik netýká divadla nebo filmu. Spíš grafiky nebo komiksů. Funguje víc na internetu, který je pohotovější. Dnes si nikdo nedovede představit, že by se do televize vrátila Česká soda.

A přitom by se dost hodila. Věděla bych, o čem…
Taky bych věděl. Ale už by asi neprošla. Nechci moc kritizovat, ale provázanost s politikou je dnes v televizi větší než třeba v 90. letech. Právě proto se satira přesunula do jiného prostoru, který je svobodnější.

Před pár lety jste se vedle hraní a dabingu pustil i do režie hraných filmů. Začal jste lidovou horskou komedií Padesátka. Máte chuť se teď někam posunout?
Tím, že sedím na více židlích, se nemusím do další režie tolik tlačit. Jsem rád, že jsem před třicítkou jeden film natočil. Říká se - a režisér Jirka Strach mi to potvrdil – že po třicítce člověk ztrácí rychle kuráž. V Padesátce je moje mladická, bezskrupulózní drzost, po ní jsem měl potřebu dát si odstup. A začaly mi chodit nové herecké příležitosti, jiné, než které jsem dostával dřív.

To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem se pustil do režie – začal jsem mít pocit, že herecky stagnuju, že mám pořád role ze stejné škatulky. Teď mám naopak moc hezké příležitosti. Takže určitý čas asi bude trvat, než mě to nasměruje zase k další režii. Baví mě všechno, co dělám, ale nerad setrvávám na stejném místě, musím cítit změnu. A tu teď mám v hereckých nabídkách.

Existuje alespoň scénář, který vám leží v šuplíku?
Ano, mám scénář, který se mi líbí, ale v téhle době po pandemii na něj nejspíš neseženeme prostředky. Jeho čas teprve přijde. Je to dobová látka, moc zajímavá a zaslouží si péči a dobrý rozpočet.

Kritici vám Padesátku zrovna nepochválili. Odnesl jste si z toho ponaučení, nebo vás naštvali?
Já byl rád, že film měl tak rozporuplný ohlas. Divákům se většinou líbil, kritice ne. To se stává. Pro mě bylo podstatné, že jsem mohl točit svobodně a odvážně. A zdá se mi, že Padesátka časem zraje.

Ona byla sporná spíš její vulgarita, která neměla vždy opodstatnění a působila podbízivě. To se mi zdálo, že jste neměl zapotřebí.
Vždycky budou věci, které někomu nevoní. Žádný filmař se nezavděčí všem. Navzdory výtkám mám ale pocit, že v tomhle filmu je slušný kus filmařiny a dobré práce s herci. Určité specifikum bylo i v tom, že šlo o přepis divadelní hry – a ne úplně tradiční. A pro mě jako debutanta byla velká zkušenost zjistit, že mám svobodné postavení mezi producenty, můžu si řídit natáčení a nejsem jen ten, který na pokyn: Kamera! Akce! začne hrát.

Hodně českých filmařů dnes píše a točí látky, které se vracejí hlouběji do minulosti. Minimálně se snaží pojmenovat nějak naši současnost. Napadá vás proč?
Těžko říct. Režiséři hraných filmů pracují s příběhem jinak než třeba dokument. Hledají drama a jejich fantazii vzrušují víc doby minulé a odstřelené od reality, kterou žijeme. Možná jsme až příliš zahlceni tím, co prožíváme teď a tady, moc nás to neinspiruje a intuitivně se obracíme do jiných časů.

Lákavé je i to, že se člověk pracující s vizuální řečí může nořit do jiných obrazů – které jsou podnětnější než současnost. Já měl při natáčení Padesátky také radši scény ze sedmdesátek, bylo to hezky výtvarné, bylo v tom tajemno… A je to i důvod, proč třeba jako divák dávám přednost různým fantasy, komiksům a historickým filmům. Ponořím se do krásných obrazů a je mi dobře. Navíc na velkém plátně úžasně vyniknou. To se vám v současném filmu až na výjimky nestane.

To jste si museli dost užít i natáčení parodických klipů pro Českého tučňáka, ne?
Rozhodně! Náramně jsme se vyblbli, když jsme s kluky vymýšleli kostýmy á la Pán prstenů, jeho stylizaci a dialogy…

Skoro to vypadá, že dnešek nenabízí pro film žádné seriózní téma.
Ale ano. Nepřeberné množství. I když je pravda, že sám jsem dlouho měl pocit, že se vlastně nic neděje. A najednou se vynořil celosvětový populismus a člověk jen kouká, jak je ta svoboda křehká. To je třeba velké téma.

Poslední rok jste zavalený rolemi, o tom jste konečně mluvil. Před pár dny jste dotočil – poprvé s Janem Svěrákem - Betlémské světlo. Jak se vám spolu pracuje?
Jsem moc rád, že se scénář nese v určité nadsázce a otvírá pole pro fantazii, je to zábavné i herecky podnětné. Hrajeme postavy z knihy hlavního hrdiny, které se mu trochu vymknou a žijí svým životem. Honza Svěrák do natáčení vnáší příjemný klid, je v nejlepším slova smyslu „vytočený“ filmař. Nechává nám hercům velký prostor si s postavami i celkovým retro stylem hrát. Je radost u tohohle projektu být.

Komedie Radka Bajgara Teorie touhy je už hotová, tam jste ztvárnil kouče. Prý jste si proto pouštěl různá jejich videa, bavil jste tím?
Velmi. Přijde mi vtipné, jak se mezi námi zjevují pořád další a další lidé, kteří pro nás mají návody na to, jak žít a být šťastný. Po čemž je velká poptávka. V rámci doby, která je myslím jednou z nejšťastnějších – pravda, trochu do ní teď zasáhla pandemie, ale jinak netrpíme žádným zásadním nedostatkem - vzniká poptávka po štěstí.

Paradox, že?
Neuvěřitelný. Nechci se nikoho dotknout. Ale všechno to koučování, mentorování… Vidím to i u některých kolegů. Instagram je podobných návodů plný. Trochu se nad tím pousmívám. Přece to, jak žít, si musí najít každý sám za sebe. To je na životě to nejhezčí. Čili se tomu neoddávám, ani to nemám v plánu. A s chutí jsem si zahrál člověka, který je přesvědčený, že jeho návod je ten správný. Mám rád Radkovy filmy, jsou inteligentní a vtipné. V rámci filmového mainstreamu dobré komedie. Dobře píše, všimněte si, že umí hlavně silné ženské postavy.

To je pravda.
Trefuje se úspěšně do aktuálního vkusu. Přitom to od něj není kalkul, cítím, že to vychází z něj, z jeho pohledu na život a na vztahy. On ctí ženy, jsou pro něj silné a inspirativní partnerky. Což nutně neznamená, že by muži neuměli být silní - i když občas to v některých scénářích tak působí. To mi na tom trochu mi vadí, že v rámci akcentování jednoho pohlaví se musí hned ponížit to druhé.

Taky to tak často vnímám. Zejména když někteří nejmenovaní autoři píší do scénářů ženské postavy výhradně jako naivní, neschopné děvenky, hodné sexistických poznámek.
Souhlasím. To podle mě není cesta. Rovnost vnímám jinak. Líbí se mi filmy, které to otvírají a nevidí genderovou otázku tak černobíle.

Jste pro rovnost i ve svém soukromí?
Jasně. Spoustu času jsem koneckonců strávil sám, bez partnerky, a vím, co je péče o domácnost. Necítím potřebu mít ji rozdělenou ve smyslu – tohle je ženská a tohle mužská práce. Ale i v rovnoprávném vztahu se role nějak profilují a každý se s nimi vyrovnává, jak to cítí. Když se o mě partnerka stará (byť není primárně typickou hospodyňkou, ale má i své ambice), jsem z toho zaskočený a nervozní. A říkám si, jestli to neberu už moc automaticky. Je dobré si o tom povídat - co vztahy jsou, jak je vnímáme a jaké role v nich zaujímáme. Je to podstatě celoživotní studie.

Pandemická omezení se už pomalu rozvolňují. Na co se nejvíc těšíte?
Chybělo mi, že jsem nemohl na koncert, do divadla, do kina. Asi jako každému kulturymilovnému člověku. Ale hlavně mi bylo trochu smutno z toho, že asi nedostatkem rozptýlení a kumulací napětí lidé hrubli. Tak doufám, že teď to začne trochu opadat a budeme k sobě zase laskavější.