Její hrdina je Lette, vedoucí oddělení pro vývoj, který má svůj naprosto senzační vynález prezentovat na mezinárodním kongresu. Najednou mu ale řeknou, že patent představí jeho kolega. „Nikdo mu není ochotný rozhodnutí vysvětlit, ani jeho vlastní žena. Proč? Co se stalo? Přece ten vynález je jeho, ví o něm nejvíc… Pak se ale Lette dozvídá, že má příšerně ošklivý obličej, což samozřejmě otřese jeho sebevědomím a vlastně celým životem. Od tohoto momentu se začnou odvíjet další motivace k tomu, jak se situací naloží,“ říká na adresu své role Vojtěch Kotek.

Režisér Braňo Holiček uvedl, že text hry jej zaujal hlavně díky tomu, že nabízí nepřeberné množství možností jeho interpretace. Vás taky?
Určitě. Ta hra je opravdu skvělá a pro nás herce dost náročná, protože je složená z kratičkých vět, které se neustále cyklí, takže jde o takový slovní „ping pong“. Když mi umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger, který v té hře také hraje, poslal její text, neřekl mi předem, koho bych měl ztvárňovat. Po jeho přečtení jsem dospěl k názoru, že je mi to úplně jedno, protože všech sedm figur, které mají na starost čtyři herci, je výborných. A posléze, když mi Martin oznámil, že hlavní roli dostanu já, byl jsem nadšený, protože téma Ošklivce je něco, co se týká nás všech. Je o tom, co z nás – ve světě sociálních sítí – udělá společnost a co všechno jsme ochotni podstoupit, abychom vyhověli požadavkům okolí. A taky o tom, jak povrchní kolikrát ty požadavky okolí jsou, ale jak důležité jsou vlastně pro naše postavení ve společnosti, pro náš pocit a sebevědomí.

Je to i něco, co jste svým způsobem zažil na vlastní kůži.
Ano. Prošel jsem si obdobím ztráty identity, a to byly sociální sítě teprve „v plenkách“. Šlo o to, že když jsem se ve svých sedmnácti stal známým díky Snowboarďákům, lidé mě ze dne na den začali poznávat a chovat se jinak – v dobrém i ve špatném. A srovnat se s tím, kdo teda ve skutečnosti jsem, pro mě byla práce na několik let. Něco jsem si o sobě myslel, ale okolí mi dávalo najevo, že jsem ještě něco jiného. Takže jsem tu druhou identitu, to, co najednou začalo znamenat „být Vojtou Kotkem“, začal vysloveně nesnášet. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem toho druhého Vojtěcha přijal. Už jsem na to i trošku zapomněl, ale tato hra mi to zase připomněla.

Mělo by být vlastně v životě důležité, jak kdo vypadá, jak ho okolí vnímá?
Chce se mi říct, že pro jednotlivce by to důležité být nemělo, ale v širším kontextu to vlastně důležité je, protože svět už tak funguje. Vezměme si krásnou holku, o které si kamarádky myslí, že to musí mít v životě strašně jednoduché. Jenže tahle krásná holka je vysoká, má dlouhý krk a celý život se hrbí, jenom aby moc nevyčuhovala, protože to dostává od všech sežrat… Bohužel předsudky jsou v nás hluboce zakořeněné, což podle mě není dobře. Otázka je, nakolik člověk soudí na první pohled. Osobně vím, že jsem jím taky do určité míry zasažený, ale spíš se vždycky pokouším onen první pohled zanalyzovat a pak teprve být překvapený – mile, nebo nemile. Rozhodně se nesnažím soudit podle vzorců, které jsem zažil. Protože každý z nás – pokud se teda nerozhodne vytvářet si své krásnější a skvělejší alter ego na sociálních sítích – je jedinečný. Onu jedinečnost bychom si měli naopak chránit.