Jan Werich. Kláda jako hrom a krásné téma. Potěšila vás tahle nabídka, nebo jste se lekl?
Nastalo to, čemu se říká smíšené pocity. Čili člověk se nejdřív trochu zalekne. Vždycky říkám, že Jan Werich je v českém národě ukotven jako instituce svého druhu, než jako historicky-kulturní postava. Pak začalo, řekněme, lehce rezervované potěšení. V tu chvíli jsem samozřejmě ještě netušil, co to všechno bude obnášet.

Ale jak jsem se postupně seznamoval s týmem a koncepcí, bylo lépe. Teď snad už mohu mluvit o radosti. Těším se na zkoušení a na to, že mě ten-hle projekt někam posune, že se obklopím mladými a moderně smýšlejícími lidmi. Což bude po dlouhých letech v Semaforu – aniž bych si stěžoval – příjemný posun ve vnímání divadla.

Která jeho díla máte rád?
Řadu písní. V podstatě téměř všechny, které po sobě zanechala trojice Voskovec-Werich-Ježek. Tmavomodrý svět a další krásná blues. Mimochodem, Jaroslav Ježek si zasloužil mnohem důstojnější místo ve světovém kontextu. Kdyby se narodil v USA, jsem přesvědčený, že by za sebou měl odkaz jako Cole Porter nebo třeba George Gershwin. Je to můj soukromý názor, ale stojím si za ním. On byl nešťastná postava, protože smůly mu osud naložil až moc.

Souhlasím. I s tím, že byl výtečný muzikant. Ale zpět k Werichovi. Co jeho knížky, hýčkáte si nějakou jako srdeční?
Mám moc rád jeho cestopisy a také povídání s dcerou Janou Táto, povídej. Doporučuju všem.

Jak to máte s filmy Pudr a benzín a ostatními?
Velký fanda jsem nikdy nebyl. Otec mě jako dítě nutil se na ně dívat, ale neoslovilo mě to. I dnes jsou podle mě pro diváky nesnadným soustem, zestárly.

To je pravda, ty zůstaly na rozdíl od Werichových knih a her poplatné době.
Ale víte, co bych si moc přál? Zažít tuhle dvojici aspoň jedinkrát v plné síle – s atmosférou v Osvobozeném divadle, které bývalo našlehané po strop. Kdybych měl Arabelin prsten, chtěl bych se přenést do jejich sálu a prožít tu euforii s ostatními v hledišti. Pamětníci mluví o tom, že to byla fenomenální dvojice a jejich vystoupení měla neskutečnou jiskru. Mám rád Miroslava Horníčka, tak jsem s chutí poslouchal výstupy z jejich her.

Vojtěch Kotek hraje Wericha mladšího, vy v pokročilém věku. Jakou koncepci jste s režisérkou vymysleli? Předpokládám, že ho nebudete kopírovat?
To jistě ne. Až mě uvidíte v masce, pochopíte, že ta bohatě stačí. Je to až k nevíře, co maskéři dokážou. Moje podmínka ale byla, že nebudu kouřit.

Což bylo ovšem pro Wericha dost typické…
Vím. Viděl jsem trochu to zklamání v očích – jo, ty nechceš kouřit? Je to holt taková Prodanka bez Mařenky, Werich bez cigára. Ale jsem odnaučený kuřák. Mám strach, že by to spustilo nějaké receptory. Navíc, o kouření tolik Werich není.

Co dalšího vás čeká? Nebude film?
Ne, ale filmový odkaz ten-hle projekt má. Butch Cassidy a Sundance Kid v Kalichu. V téhle verzi v blázinci – hoši, kteří si myslí, že jsou pistolníci. Mým parťákem je Josef Polášek. Všichni jsme si během zkoušek předali COVID, tak jsme relativně v pohodě. Tak jako jsou Tvrdohlaví, my si říkáme Promoření.

Také vás čeká slavný finální skok ze skály?
No, je to western v blázinci, nezapomínejte. Ale krásně hravý, perlivý, moc si to s Pepou užíváme. V Kalichu si hraju, na Kampě dělám umění.