„Na shakespearovských slavnostech jsem si už kdysi zahrála, bylo to ve slovenské inscenaci Dvaja páni z Verony. Tehdy jsem zaskočila za těhotnou Evu Kodešovou. Jednalo se o skvělou zkušenost, protože to představení bylo plné akrobacie, hodně se v něm zpívalo, moc mě bavilo. Účinkovala jsem v něm jednu sezonu a pak jsem zase otěhotněla já. Takže takovou malou ochutnávku ‚shakespearovek‘ jsem už měla,“ říká herečka Markéta Děrgelová.
Kdo a jaká je vaše Célie?
Je sestřenicí a hlavně kamarádkou ústřední ženské postavy, Rosalindy. Jsou nerozlučnou dvojkou, a to i přesto, že spolu ne vždy souhlasí a Célie je z určitého pohledu vždy až ta druhá. Chvíli jsem hledala, jak se s touto okolností popasovat. Nakonec jsem došla k tomu, že ona svou pozici druhých houslí nikterak nevnímá, rozhodně ne negativně. Všeobecně se některými věcmi, na rozdíl od Rosalindy, příliš nezatěžuje, netrápí, bere život trochu víc nahodile a láska jako taková jí ještě nic moc neříká. Dalo by se říct, že jí v mnoha ohledech chybí kontext, a to ať nedostatkem zkušeností nebo přirozeně vrozenou či spíš nevrozenou bystrostí. Mám pro postavu Célie slabost. Setkala jsem se s ní už v rámci klauzurních prací na DAMU, takže když mi produkce shakespearovských slavností nabídla právě ji, zaradovala jsem se.
Představení jste zkoušeli v noci, jak už je při shakespearovských slavnostech zvykem. Mohlo vám to v něčem vyhovovat?
Byla jsem nastavená na to, že si večerní zkoušení užijeme, ale nedomyslela jsem okolnost, že přes den musí člověk fungovat, kór když má dvě malé děti. Takže musím uznat, že to byla docela jízda. Zkoušky někdy trvaly od jedenácti večer do tří do rána, občas jsem si říkala, jestli jsou vůbec produktivní, protože po celém dni už mozek není nastavený na kreativní myšlení. Ale tohle vše k shakespearovským slavnostem zkrátka patří. S tím jsme do toho šli.
I deficit spánku…
Ano, spánku bylo opravdu strašně málo a k tomu měl člověk strašně zavařenou hlavu.
Jak pak do ní nasoukat text? Máte na to nějaký fígl?
Ani ne. Při hledání postavy se mi ale stává, že si do textu píšu spoustu poznámek, které průběžně upravuju, takže ty původní už potom dávno neplatí. Občas se v nich vůbec nevyznám, je to taková legrace… Jinak mám už od školy ráda, když si můžu odejít s textem do kavárny, kde se jej v klidu naučím. Je to takový můj studijní čas, doma na to nejsou ideální podmínky. Vymýšlím si totiž spoustu zástupných věcí, které ještě musím udělat, jako například pověsit prádlo z pračky a podobně. Prostě mám pocit, že v kavárně jsem mnohem koncentrovanější, napadá mě tam víc věcí a dokážu se víc uvolnit.
close
info
Zdroj: Deník/Michal Bílek
zoom_in
Herečka Markéta Děrgelová
Slavnosti se v Praze po šesti letech vrátily z Míčovny Pražského hradu do jeho rekonstruovaného Nejvyššího purkrabství. Občas od herců slyším, že hraní v plenéru je v porovnání s kamennou scénou v mnohém jiné. Jak to vnímáte vy?
Zatím to ještě nejsem schopná zodpovědně posoudit – premiéru jsme měli 27. června. Ale během zkoušek bylo zjevné, že se ruch zastavil, slyšeli jsme maximálně noční tramvaje, občas projel Chotkovými sady někdo bláznivý na motorce. A pak k ránu začali prozpěvovat ptáci, takže mě přepadala úzkost, že se zase blíží další den… Samozřejmě, pro herce je to adrenalin. Venkovní hraní je náročnější v tom, že sežere víc zvuku, tudíž je třeba přidat na síle hlasu. Obzvlášť za nepříznivých klimatických podmínek. Ale v tom je živé hraní zábavné. Každý večer přinese nějaké nové dobrodružství.
Letní shakespearovské slavnosti jsou navíc specifické v tom, že pro jednu inscenaci často sesbírají herce z různých divadel. Vyhovuje vám to?
S některými herci se známe z jiných prací, s některými zase až tolik ne, ale od toho je společné zkoušení, abychom se sladili. Je pravda, že s některými lidmi se třeba hledáte kratší, s jinými zase delší dobu, tak jako je tomu v běžném životě. V souborovém divadle už máte tohle oťukávání za sebou, takže trochu dokážete odhadnout, co vás čeká. V případě shakespearovských slavností na to máte zkrátka jen kratší časový úsek. Na druhou stranu inscenaci posléze hrajete intenzivně víc než měsíc v kuse, a to je už velice komfortní čas na slazení.
Budete mít v létě čas i na odpočinek?
Určitě. Až na Hradě skončí první blok uvádění Jak se vám líbí, budeme mít ještě krátký set představení v Ostravě a v Brně. A pak s rodinou vyrazíme na pár dní k moři, taky se chceme trošku podívat po Čechách. Následovat bude druhý blok hraní a najednou tu bude podzim. A začne zase klasická divadelní sezona.
Už víte, co vás v ní čeká?
Ano, na podzim budu zkoušet s mým spolužákem z DAMU, s režisérem Davidem Šiktancem, v Divadle v Dlouhé inscenaci Brechtovy hry V džungli měst. Na to se moc těším. Co mě čeká příští sezonu v mém domovském vinohradském divadle, se zatím nechávám překvapit. Jinak mě i nadále čeká natáčení Ordinace v růžové zahradě, i za to jsem moc vděčná.
Je pro vás zásadní být v angažmá? Působení „na volné noze“ vám nevyhovuje?
Každý jsme jinak ustrojený. Někdo potřebuje větší svobodu a točit se v prostoru, někomu vyhovuje týmová spolupráce. A to je můj případ. Líbí se mi být součástí souboru, kde se lidé navzájem znají, slyší na sebe. Obecně jsem hrozně ráda někde doma, tedy i v divadle. Mám to tak odjakživa. Mimochodem i na DAMU jsem byla šťastná, protože jsem se ocitla v dobrém ročníku, nechtělo se mi odtamtud odcházet. Nedovedla jsem si představit, že na tu pospolitost někde navážu. Naštěstí se tak stalo.
Už jako malá jste se objevila ve filmu Jana Svěráka Akumulátor 1. Byl to pro vaši budoucí hereckou dráhu rozhodující okamžik?
Do toho filmu jsme se dostala náhodou poté, co Honza Svěrák viděl moji fotku u táty ve střižně. S tátou jsme se pak spolu učili text, brala jsem to jako hru, ale nerozuměla jsem, o co vlastně jde. Všechno mi to došlo až zpětně. Takže s tím, že jsem se později rozhodla pro herectví, tahle moje filmová zkušenost nijak nesouvisela. Je fakt, že jsem pak na základní škole navštěvovala dramatický kroužek, kde mi to šlo a bavilo mě to. Následně mě kamarádka z dětství nasměrovala na amatérské Divadlo Radar na pražské Letné. To byla má první opravdová divadelní láska.
V dalších studiích jste ale pokračovala na španělském gymnáziu. Co vás tam zaválo?
Tu školu mi vybrali rodiče, chtěli, abych uměla nějaký světový jazyk. Nejdřív jsem o tom nechtěla ani slyšet, já jsem vlastně nechtěla jít pryč ani ze základky, navíc jsem se odmítala učit na přijímačky. Ale když jsem se pak do učení ponořila, najednou mě začalo zajímat. Nakonec jsem se tam dostala a postupně jsem si začala i uvědomovat, co to obnáší. Byla to poměrně výživná studijní léta. Za šest let jsem díky rodilým profesorům mluvila španělsky naprosto plynně, skoro jako česky. Je to asi pochopitelné, když nás v tom jazyce vyučovali předměty jako matika, fyzika i chemie. Postupně jsem ale bohužel vědomosti, které jsem měla, pozapomínala. Je to bída a hrozně mě to mrzí. Samozřejmě, domluvím se. A možná, že kdybych ve Španělsku strávila nějakou delší dobu, tak bych si řeč znovu nahodila. Ale už by to nebylo na úrovni, na jaké jsem kdysi byla.
close
info
Zdroj: Deník/Michal Bílek
zoom_in
Herečka Markéta Děrgelová
Kdo vás učil na DAMU?
Našimi pedagogy na herectví byli pánové Mrkvička a Šťastný a paní Hlaváčová. Byly to čtyři krásně prožité roky, vzpomínám na ně s láskou, i když v mnoha ohledech byly taky šílené. Se supernáročným gymplem se ale srovnat nedají.
Coby maminka dvou malých dětí máte obdivuhodně štíhlou postavu. Jak to děláte? Je to právě i díky divadlu?
Řekla bych, že ano. Taky pořád ráda sportuju, minimálně běhám kolem dětí. A navíc mám od covidu trošku pocit, že se mi ztratil apetit. Dost často přemýšlím nad tím, co si mám k jídlu vybrat, na co bych vlastně měla chuť. A tělo, protože si uvědomí, že je oslabené a potřebuje nahodit, sáhne jako první po cukru, který v tu chvíli potkám. Musím o jídle přemýšlet víc dopředu. Osvědčilo se mi, že když ráno začnu dobře se snídaní, udělám si v klidu například kaši, tak ten den vypadá hned jinak. Jakmile ale snídani nestíhám, dojídám se pak celý den po troškách, ke všemu většinou blbými věcmi. A někdy jsem schopná nejíst vůbec. Pamatuju si, že když jsme byli malí, měli jsme o víkendech velkou společnou snídani. To bylo krásné.
Působí to, že pocházíte ze semknuté rodiny…
Ano, jsme takoví rodinotvorní. Dokud žila babička, tátova maminka, slavili jsme Vánoce v širokém rodinném kruhu. Postupně se ten kruh rozpadal, protože si všichni nacházeli partnery a vytvářeli vlastní rodiny, ale na Štěpána se pořád scházíme v nejširším počtu, co zatím jde. A to je nádhera, máme to hrozně rádi.
Když už jsme u jídla – váš muž se netajil tím, že má potíže sníst to, co mu připraví někdo jiný. Z čeho to plyne?
To netuším. Bojí se jíst od cizích lidí, ale zároveň si v klidu dá jakékoli jídlo i v té nejhorší čtyřce. Zvláštní.
Takže je nejraději, když si vaříte doma?
Jo, moje jídla už konzumuje normálně, sám vlastně vaří fakt dobře. Rádi si ale zajdeme i do restaurace, není to tak, že bychom se jim vyhýbali.
Jaké to vlastně je, když jsou manželé herci? Nahazujete si?
Někdy ano, ale spíš jen ze začátku, když se potřebujeme naučit text. Nebo když máme nějaký casting, tak si vypomůžeme. Ale jinak na to není čas, do prací si úplně detailně nevidíme.
Zahráli jste si někdy i spolu?
Ještě ne, ale snad se to stane. Moc bychom si to přáli. Zatím se nám na vlastní věci nedostává času.
