Herečka Dana Batulková teď tráví nejvíc času na jevišti domovských Městských divadlech pražských, kde nedávno nastudovala pod dohledem režiséra, spisovatele a příležitostného herce Arnošta Goldflama roli Maminky v dramatizaci povídek Oty Pavla Zlatí úhoři, nebo na tanečním parketu. Pilně se totiž připravuje na své účinkování v divácky populární soutěži StarDance, jejíž třetí série se už v sobotu 1. listopadu vrátí na obrazovky České televize.

Přicházíte přímo ze zkoušky v Rokoku, přitom máte čerstvě po premiéře Zlatých úhořů. Připravujete snad v divadle něco dalšího?
Měli jsme jen takzvanou oprašovačku inscenace hry Scotta McPhersona Marvinův pokoj. Je to moc hezké představení o dvou sestrách, které spojí teprve těžká nemoc. Máme jej na repertoáru Divadla Rokoko už dva roky. Teď jsme jej ale asi sedm měsíců nehráli – navíc se musela přezkoušet jedna role za Kryštofa Hádka, který je hodně pracovně zaneprázdněný – tak jsme si museli inscenaci znovu osvěžit. Škoda, že Marvinův pokoj čekají jenom tři reprízy a následně derniéra. Musí už ustoupit novým představením.

A jak podle vás dopadla premiéra Zlatých úhořů?
Myslím, že moc dobře – usuzuju tak podle pozitivní odezvy diváků. Snažili jsme se přenést na jeviště takovou tu zvláštní, jemnou, nostalgickou poetiku, kterou jsou Pavlovy povídky výjimečné. Arnošt Goldflam je obohatil o své jedinečné vidění a cit pro pochopení lidských bolestí, čímž je ještě povýšil.

S panem Goldflamem jste zkoušela poprvé?
Poprvé. A jsem za to velmi ráda, protože to byla hezká práce. Arnošt je neuvěřitelně laskavý, úžasný člověk. Při zkoušení s ním jsem měla pocit, že ať ta premiéra dopadne jakkoliv, tak to všechno díky němu stojí za to. Mimochodem, ne vždycky takový pocit herec mívá.

Dramatizace Pavlových povídek se dostala na divadelní jeviště poprvé, což je samo o sobě zajímavé…
A podle mého názoru docela odvážné co se náročnosti zpracování týče. Arnošt si scénář napsal sám a zapracoval do něj nejen vzpomínky a obrazy ze života Oty Pavla, ale i celou naši historii, epochu našeho národa – od nadějí první republiky přes fašismus, totalitu až po zničenou touhu po svobodném počínání. Musím říct, že když má člověk před sebou jednu takovou ságu, tak je to docela síla. Bere mu to skoro dech.

Na jevišti se setkáváte s Janem Vlasákem coby Tatínkem a Vasilem Fridrichem jako Otou Pavlem. Jak vám to klape?
Za sebe říkám, že skvěle, oba jsou to výborní herci. Na Honzu Vlasáka jsem se hodně těšila, protože jsme spolu ještě nepracovali. Na Vasila jsem se chodila dívat při zkouškách a vždycky mě dostal. Nádherně hraje, a na konci druhé půlky Zlatých úhořů – když už je jako Ota Pavel v blázinci – vždycky brečím. Jsou situace, kdy člověk narazí na kolegu, který nemá zrovna stejnou krevní skupinu, o to je pak zkoušení těžší. V tomto případě ale všechno výborně fungovalo.

S jinou hereckou partou – například Tomášem Matonohou, Martinem Dejdarem či Kristýnou Leichtovou – se scházíte v původním českém sitcomu televize Nova Comeback. Jak se v něm cítíte?
Především mě těší, že se natvrdo pokoušíme vytvářet žánr, který u nás nemá tradici. A následně mi dělá radost, že naši snahu diváci oceňují vysokou sledovaností. Jeden známý mi říkal, že Comeback patří k jeho světlým televizním bodům v celém týdnu. To je velké zadostiučinění.

Čím se sitcomové herectví liší od toho běžného televizního?
Předně je třeba říct, že se mu všichni postupně učíme. A zvykáme si, že má spoustu zákonitostí. Každý díl Comebacku dva dny zkoušíme a dva dny točíme. Oproti běžnému seriálu je hraní v sitcomu náročnější například v tom, že musí být velice přesné. Přesně dodržujeme text, přesně musíme reagovat na jednotlivé situace. Je to někdy úlet, ale musíme působit naprosto přirozeně a věrohodně. Hodně se u toho natáčení nasmějeme, protože najednou nahlédneme absurdnost situace a normálně se odbouráme, jak se říká. Někdy mi dá dost práce zkoncentrovat se a pokračovat.

Teď máte v Comebacku prázdniny, protože už máte předtočeno dopředu. Počítá se s jeho další sérií?
Vypadá to, že snad ano. Teď je to tak, že máme hotových čtyřiadvacet dílů, ale myslím, že jich Nova odvysílá do Vánoc jenom šestnáct. Zbylé by měly přejít do začátku příštího roku, kdy bychom měli ještě dotočit nových šest pokračování první série. Další řada by měla vzniknout ještě téhož roku na podzim. Jak to bude dál, uvidíme. Všechno je to v rukou božích, protože se může stát cokoliv – třeba klesnout sledovanost.

Díky natáčecí pauze jste se aspoň mohla plně věnovat přípravě na StarDance…
To ano. Protože jsem věděla, že mě po prázdninách čeká hodně práce, tak jsem se svým tanečním partnerem Honzou Onderem trénovala dvoufázově už od srpna. Byl to pro mě náraz, šok, ve svém věku už nemám takovou kondici jako dřív. Musela jsem na tom dost zapracovat.

Neřekla jste si tehdy – proč jsem jen do něčeho takového šla…
Řekla. Došlo mi, že za tou krásou – pohybovou i vizuální – je spousta dřiny.

Co ta příprava v praxi obnáší – musíte trénovat každý den?
Skoro ano, máme ale samozřejmě i drobné pauzy, protože nemůžeme všechny své pracovní závazky úplně zrušit. I když jsem poměrně líný člověk, snažím se trénovat co nejvíc, abych měla čisté svědomí, že jsem se na to nevykašlala.

Které tance jste si už osvojila?
Nejsem si jistá, jestli je to zrovna to pravé slovo. Každopádně první večer, který ještě není soutěžní, budeme tančit waltz. Do druhého kola máme připravenou rumbu. A pokud postoupíme dál, čeká nás tango nebo jive. To už ale předjímám, protože konkurence je velká.

Slyšela jsem, že vás k účasti v soutěži přemluvili váš syn Jakub Prachař a jeho přítelkyně Martha Issová.
A ještě dcera Mariánka. Když mi volali z České televize, že by mě do StarDance chtěli, tak jsem si říkala – proč vybrali zrovna mě, nemám k tanci žádný zvláštní vztah. Později jsem ale zjistila, že jej vlastně nemá spousta lidí. V tom je mimo jiné právě vtip té soutěže, protože divákům ukazuje, že je možné naučit se tančit nebo se o to alespoň pokusit, a to v každém věku. Děti jsou pro mě důležitá zpětná vazba a jejich reakce mě překvapila. Řekli, že je to skvělý, ať do toho určitě jdu. Začala jsem o tom přemýšlet a pak jsem se tedy odhodlala – na mou povahu – k velice odvážnému až drzému činu. Na nabídku jsem nakonec kývla a teď už mi nezbývá než ten úkol co nejdůstojněji odvést.

Soutěž StarDance se vrací na obrazovky už potřetí. Čím to podle vás je, že diváky tak baví?
Myslím skvělou úrovní pořadu, ladností pohybů profesionálních tanečníků, ale i laskavostí a humorem Marka Ebena. Lidi berou StarDance jako společenskou událost, díky níž si mohou doma během několika večerů užít atmosféru noblesy, která se nosila ve třicátých letech. A ještě se mohou navíc do soutěže zapojit tím, že svým oblíbencům pošlou hlasy.

Na odpočinek teď asi ani nepomýšlíte.
Vzhledem k tomu, že už 6. listopadu začnu v Divadle Rokoko zkoušet inscenaci hry Prolomit vlny, která je přepisem filmového scénáře Larse von Triera, ani ne. Uvidíme, závisí to také na tom, jak dlouho ve StarDance zůstanu.