Prozraďte – co s vámi knížka „Byl jsem velitelem v Osvětimi“ udělala, když jste ji poprvé četl?

Anotace na tu knížku slibovaly, že díky ní člověk pochopí celý systém fungování vyhlazovacího tábora. Když jsem ji četl, zapůsobilo na mě ale mnohem více něco jiného. To, jak člověk, který de facto nebyl žádná zrůda, měl říct kdysi NE. Neřekl ho a to ho dovedlo až k tomu, že de facto má na rukou krev 2,5 milionu nevinných lidí. Ta knížka tedy ve mně vyvolala rouhačské otázky: „Kdo je vlastně větší netvor? Stalin a Hitler, nebo ti, kteří jejich rozkazy vykonávají? Ti, kvůli kterým zrůdná ideologie dostává své „maso“ a svou fyzickou podobu?

Říkáte, že Höss netvorem nebyl, ale rádi bychom ho tak určitě viděli, ne? Tolik mrtvých…

Ano, rádi bychom si ho jako zrůdu představovali. To by pak odpověď na tuto otázku byla mnohem jednodušší.

Byl důstojník SS Höss cynikem?

Zřejmě asi trošku byl… jak od přírody, tak i tím, co viděl. Od roku 1936 do roku 1944 žil jen ve smrti. Lidé okolo něj byli jen likvidovaní, byl součástí poprav, on ty popravy konstruoval. Vlastně konstruoval nejdokonalejší „jatka“ na zabíjení lidí.

Jak to sám Höss vnímal?

On sám v knížce říká, že jeho způsob byl ten nejhumánnější. Osvětim byla jediným z míst, kde popravovali plynem cyklon B. To je jeho „vynález“, s tím přišel do vyhlazovacího tábora Osvětim on.

To byly takové ty sprchy, do nichž se „lidé jakoby šli koupat“?

Ano. Ale jinde, v polské Treblince nebo v pruském Sobiboru, se popravovalo výfukovými plyny. Půl hodiny se tam tedy člověk trápil, dusil, a ještě ho pak kati „museli“ dobíjet, aby zemřel.

Höss se v knize, napsané z jeho zápisků z roku 1947, obhajuje. Říká, že plyn cyklon B dokázal zabít za pět minut. Že ti, kteří byli blízko, byli mrtví hned. Jde vám z toho stejně mráz po zádech jako mně?

Jde, a hodně. Dokonce se z toho, co se v Osvětimi dělo, člověku chce i zvracet. Ale čím dál víc na inscenaci člověk dělá, tím víc se proti tomu obrňuje.

Stává se také cynickým?

K těm hrůzám? Já myslím, že ne. Je–li člověk svědkem velkých hrůz, často se stává cynikem, ale také více nahlíží ke kořenům dění. A Höss skutečně kdysi měl říci své NE. Samozřejmě píše, že smrt, která kolem něj procházela, ho nenechávala chladným. Třeba říká, že považuje vyhlazování za něco, co byla chyba. A doargumentovává to tak, že židovstvu se dal nástroj, jak vymýtit německý národ. Že pak mělo důvod, proč tvrdě jít proti Němcům. V roce 1947 se totiž ještě vůbec nevědělo, co z Německa zbude, jestli bude dál existovat… O tom tehdy ještě vůbec nebylo rozhodnuto.

Mluvíme o hrůzách holocaustu, že?

Ano. To představení je koncipované tak, že má asi 70 minut, z čehož 40 minut je cesta od narození Rudolfa Hösse do okamžiku, kdy se stane velitelem Osvětimi. Spíš než dění v Osvětimi se tedy věnujeme tomu, jak člověk k něčemu takovému dojde. O Osvětimi člověk i běžný laik vědí hodně. Ale i o ní budeme vyprávět. To aby si divák uvědomil hrůzu člověka, který na začátku říká, jakou měl rodinu, jak se chtěl stát farářem… S tím ještě můžeme sympatizovat. Ale už 20 minut poté mluví o tom, že 2,5 milionu obětí jeho vyhlazovacího tábora mu přijde moc. Podle jeho zápisků prý to je 1 milion 350 tisíc, protože i kapacita likvidace v Osvětimi měla své hranice.

To je dost hrozné! Prozraďte ale – proč jste zvolili pro inscenaci motiv Perníkové chaloupky? Proč taková zvěrstva divákovi předkládáte jako pohádku pro děti?

Pro nás je to cenné v tom, že se snažíme říci, jestli je Höss zrůda, nebo není. Snažíme se ho ukázat, jako by měl svobodu a mohl si s lidmi normálně promluvit o tom, co se dělo. To znamená, že se bude snažit ukázat v tom lepším světle i přesto, co se stalo. A Kryštof Rimský to pojal velice dobře. Až si říkáme, jestli to není až na hraně.

Opravdu na hraně?

Ano. Ale těžko nás může někdo podezírat, že tu chceme propagovat nacismus. Ovšem tím, že se Hösse snažíme udělat lidštějším, v jeho projevech vstřícného a sympatického, ukazujeme na důležitou věc. Na to, že co se stalo jemu, se může stát komukoli z nás. Tedy pokud správně nezapojíme rozum, jímž se lišíme od ostatních tvorů živočišné říše. A pokud neuplatníme svoji povinnost občas se vzepřít tomu, co nám přijde jako nemorální.

Inscenaci děláte na zkušebně. To proto, aby byla hra komornější?

Ano, a aby byla autentičtější. Já tomu říkám „hraní 3D postav“. I když se herec otočí nebo jde do stínu, stále jeho postavu vidíte. Lidi se tu setkají na půl metru s Rudolfem Hössem. Děláme to tak, aby tam lidi hodinu deset zažili každou vteřinu člověka, který má na rukou krev tolika lidí, a přitom to není zrůda ani psychický dement. Ví, co dělá, co dělal…

Neonkám se asi nacista Höss nehodí do krámu /GLOSA/

Byli Rudolf Hess (1894 – 1987) a Rudolf Höss (1900 – 1947). Oba nacisté a důležití lidé „třetí říše“ – každý s jiným osudem.

Prvního, muže blízkého Adolfu Hitlerovi a emisara fašistického Německa ve Velké Británii, dnes vzývá jako idol neonacistická sebranka, svými odpůrci něžně nazývaná neonky. Připomíná jeho výročí, chodí mu na hrob s květy. Podobně vždy napochodovali soudruzi k pomníkům Stalina či Lenina… a my tam museli s nimi. Alegorie čistě náhodná?

Inscenace, kterou v pátek uvede Činoherní studio v premiéře, je ale „o tom druhém“. O Hössovi, který se prý nedokázal vzepřít tlaku doby. „Vzal práci“ velitele jednoho z největších vyhlazovacích táborů na světě, polské Osvětimi, a cyklonem B zde zavraždil během pár let miliony lidí. Také o tom hra bude.

Zatímco Hess je tedy u neonek oblíben, na Hösse z Osvětimi si ani nevzpomenou. Jako popíračům holocaustu se jim totiž vůbec „nehodí do krámu“, má na rukou prokazatelně krev mnoha nevinných lidí. Ale právě proto jej musíme připomínat. Říkat, co TEHDY BYLO a DNES opět JE špatně.

Díky tedy všem, kteří do toho v Činoherním studiu a okolo něj jdou. Těším se i na bábovku a čaj, které tam také dostanu.