Odborníci popisují vaše stavby jako svébytné a experimentální. Jak chápete experiment v architektuře?
Vždy mě více přitahovaly úkoly, u nichž se zpočátku zdálo, že nemají řešení. A k nim experimentování patří, dokáže totiž posunout hranice návrhu dál. V experimentu je však neustále přítomné riziko, že půjdete slepou cestu a budete se muset vrátit na začátek a zkusit přemýšlet jiným způsobem. Zásadním problémem pak bývá čas a peníze. V minulosti jsme několikrát řešili úkol, jak postavit univerzální sál tak, aby se hodil pro různé typy často protichůdných produkcí. Tady si při návrhu nevystačíte s běžnou typologií. Každá produkce potřebuje jiné podmínky nejenom z hlediska technického vybavení, ale především kvůli prostorové akustice. Hledali jsme řešení, které umožní, aby sál dokázal všechny požadované parametry pružně měnit. Nakonec jsme našli způsob, díky němuž lze prostor vyladit na konkrétní produkci, podobně jako se ladí hudební nástroj. Tento princip jsme využili například v multifunkčních sálech v Arcidiecézním muzeu v Olomouci, Jízdárně Litomyšli a v DOX+ v Praze.

Nápad obléci fasádu DOX+ do péřové bundy se prý zrodil na poslední chvíli.
To je pravda. Potřebovali jsme pro ni najít plášť, který musel splňovat několik technických parametrů, a zároveň nás limitoval rozpočet. Hledali jsme materiál, který budovu zateplí a zároveň do sebe pohltí zvuk klimatizace během nočního chlazení. Rovněž jsme chtěli, aby šlo o materiál se silným výtvarným nábojem. Fasádu jsme nakonec pokryli speciální pružnou fólií, jejíž povrch je měkký a podobá se čalouněné pohovce. Princip čalounění nám pomohl ji vypnout tak, aby při vysokých mrazech nedošlo k potrhání fasády a při vysokých teplotách ke ztrátě přepětí. Zvětšili jsme zkrátka čalounění gauče do měřítka domu a převzali jeho konstrukční logiku i geometrii. Na střechu jsme přímo na fólii položili umělý trávník. Takže objekt pohovku nejen připomíná, ale také se podobně užívá. Střecha slouží k relaxaci a také jako hlediště pro ukázky akrobatického tance.

Při rekonstrukci Vodárenské věže na pražské Letné jste přidal patro s periskopem. Také nápad na poslední chvíli?
Hledali jsme řešení, jak využít komín od parního stroje, který čerpal vodu do horní nádrže. V tomto případě šlo o nápad už při práci na projektu. Periskop věži vrátil původní funkci rozhledny, a nahradil tak ochoz, který sloužil jako pozorovatelna. Z ochozu bylo možné pozorovat horizont i oblohu. Sledování mělo v historii města strategický vojenský význam a pomáhalo i při předpovědi počasí. Když vyrostly domy v okolí do výšky ochozu, věž ztratila svůj pomyslný zrak. Z její koruny je sice město možné pozorovat i nyní, jenže ta není přístupná. Vznikl tak nápad do věže vložit periskop, jehož horní zrcadlo je nad střechami. V téhle chvíli se vylepšuje software a nastavení elektroniky pro motory zrcadel, aby bylo možné pohodlněji sledovat i nebeská tělesa. Díky hvězdářskému teleskopu vidíte poměrně velké detaily pražských dominant i v noci, kdy jsou nasvícené. Zážitek, na který nezapomenete.

Svou tvorbu popisujete jako psaní příběhu pro každý dům. Jaký scénář jste napsal pro Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání?
Projekt vznikal v době, kdy jsme dokončovali návrh sálu Jízdárny v Litomyšli, který byl inspirovaný akustikou a matematikou, tedy obory z oblasti přírodních věd. Poprvé jsem si vyzkoušel ve větším měřítku práci s převodem některých přírodních sil do abstraktního designu v měřítku domu. Krkonošské centrum pracuje s jinými principy, ale v podstatě stejně. Převádí geometrii pohoří do geometrie objektu. Budova slouží jako pomůcka k pochopení sil, které pohoří tvarovaly, a zároveň je laboratoří pod širým nebem. Jednotlivé úhly střechy mají svůj reálný protějšek. Můžete tak na střeše provádět pokusy se zkoumáním rostlin a živočichů ve velice věrném, avšak uměle vytvořeném prostředí.

Jak návštěvníci reagují na zelenou střechu?
Záznamy bezpečnostních kamer ukazují, jak si někteří návštěvníci odstřihávají rozchodníky, které jsme tam vysadili. Asi se jim tedy střecha líbí. Ustřihnutá část rozchodníku se snadno uchytí a rozmnoží. Měl jsem obavu, aby jich moc nezmizelo a střecha se nezničila. Veřejnost ale přijala tento dům dobře. Škoda jen, že se nepodařilo zrekonstruovat vedle stojící budovu Správy KRNAP. Doufám však, že se to v budoucnu ještě podaří.

Stát plánuje povinné zelené střechy na výrobních halách. Fandíte jim?
Ano, fandím. Nevím sice, jaké má stát právní nástroje, aby si takové nákladné úpravy na soukromém majetku vynutil. Myslím však, že je důležité podpořit a upravit legislativu, která umožní zelené střechy vysadit nejen na haly, ale i na domy do historických center měst. Jsem totiž přesvědčený, že do historického města zelené střechy a terasové zahrady patří. Třeba Praze by jen prospěly. Příkladem mohou být ČSOB banka v Radlicích nebo dům Drn na Národní třídě. Jejich krásné střešní zahrady prospívají městu nejen z estetického pohledu, ale zabraňují i přehřívání interiérů a veřejného prostoru. Budovy se nemusí tolik chladit, není třeba takové množství izolací, neohřívá se příkrov nad městem. Dokonce se zelené střechy stále častěji kombinují s fotovoltaikou, protože solární články přestávají při vysokých teplotách efektivně fungovat. Když má střecha zeleň, přehřátí konstrukce není zdaleka takové. Průkopníkem zelené architektury ve městech je profesor Zdeněk Fránek. Staví opravdu krásné, do zeleně zahalené budovy, jejichž koncept je založený na nulové tepelné stopě. Příkladem z nedávné doby je jeho vizionářský dům pro firmu LIKO-S.

Dlouho se už mluví o vašem dalším krkonošském projektu, kterým je Muzeum živlů. V jaké fázi je příprava?
Vymysleli jsme dlouhé lávky s observatořemi – kaplemi pro čtení přírody, které spojují Muzeum lanové dráhy s Pecí pod Sněžkou. Samotná geometrie lávky a parametry jednotlivých zastávek jsou zvoleny tak, aby bylo možné například slyšet zvuky podzemní řeky ve čtyřkilometrové hloubce pod povrchem nebo vnímat vibrace skalního masivu. Lávka s kaplemi tedy není jen promenádou a vyhlídkovou trasou, ale i skutečnou observatoří – přístrojem, kde lze provádět vědecké pokusy či ověřovat hypotézy. Snad se blížíme ke zdárnému konci povolovacího procesu ohledně vlivu na životní prostředí, kterým procházíme několik let. V tuto chvíli se ještě zpracovává posouzení projektu. Oproti původnímu návrhu se změní průběh traverzu po geologicky cenném terénu. Lávka bude ve výsledku delší o osm set metrů a počet kaplí zůstane beze změn.

Chystáte stavbu nějakého rodinného domu?
Chtěli bychom jeden postavit na Dobříši a nyní čekáme na stavební povolení. Bude to dům vhodný pro přemýšlení, místnosti jsou velice malé a útulné, součástí je i pavilon pro meditaci. I proto má silnou vazbu na okolní zahradu a přírodu.

Své studenty prý učíte řešit situace, které nemají žádná pravidla.
Zabýváme se takzvanou hybridní architekturou, která je klíčem k řešení řady komplikovaných a zdánlivě neřešitelných situací. Nejčastěji se jedná o návrh objektů na pozemky, které nemají parametry běžné stavební parcely. Například v řešeném místě máte park a nechcete o něj přijít, ale zároveň tam máte navrhnout nějakou důležitou budovu. Hledáme nová pravidla a nové strategie pro navrhování v případech, kdy se standardní typologie dostane do slepé uličky. V tomto roce se budou studenti v rámci seminárních prací věnovat Mladé Boleslavi, což bude složité, ale i zajímavé. Jde totiž o město, které je hybridem historického a průmyslového. Budeme proto společně hledat nová propojení roztržených částí, které chceme sešít k sobě. Vzniknou výstupy, které by měly pomoci vedení města s jeho dalším plánováním.

Jak architektům pomáhají nové technologie?
Pomáhají i nepomáhají. Mohou být dobrým pomocníkem, ale špatným pánem. Virtuální realita vám zprostředkuje skutečný prožitek z architektury ještě před tím, než dům stojí. Poprvé v dějinách se můžete projít celým objektem, aniž byste museli dělat fyzický model jedna ku jedné. Pro architekturu je rozšířená nebo plná virtuální realita obrovským pokrokem. Teď zkoumáme, kde jsou její limity v autentičnosti. Vkládáme proto do programů budovy, které již existují, a lze proto porovnat skutečnost s její virtuální podobou a posoudit, nakolik je zážitek věrný. Myslím, že je jen otázkou času, kdy se tato technologie zdokonalí natolik, že nerozeznáte, co je reálné a co je fikce.

S klienty se tedy už procházíte budoucím domem?
Program při navrhování staveb a při prezentaci používáme už třetím rokem. Technologie je dostupná, není to nic výjimečného, lze ji pořídit za sto padesát tisíc. Budoucím domem na Dobříši jsme se spolu s investory už prošli.

Velká očekávání jsou spojována především s 3D tiskem. Pomáhá i architektům?
Ve 3D tisku už se tisknou celé domy. I my s jedním investorem uvažujeme o koupi tiskárny, abychom jeden takový na zkoušku vytiskli. Je to jeden z našich cílů. Vytisknutí hrubé stavby není extrémní technologický problém, tiskárna se dá koupit v rámci rozumných finančních nákladů. Vypadá tak trochu jako autojeřábvytištění trvá třeba i jen jeden den. Nicméně z hlediska technologií jsme stále někde ve 3D středověku. Tiskárny ještě nemají příliš vysoké rozlišení. Neumíme tisknout sklo a mechanické součásti. Za pár let však bude 3D umět udělat průduchy, kanalizace, prostě všechno.

Máte vysněný projekt?
Obvykle jde o projekt, na kterém v danou chvíli pracuji. Ten mě úplně pohltí.

Petr Hájek (1970)

*Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Školu architektury na AVU v Praze.
*Spoluzaložil architektonickou kancelář HŠH architekti (nyní HXH) a vlastní architektonickou kancelář Petr Hájek ARCHITEKTI.
*Mezi jeho realizace patří například Arcidiecézní muzeum v Olomouci, rekonstrukce budov na Zámeckém návrší v Litomyšli, dům Chameleon, expozice národního pavilonu La Biennale di Venezia 2016, terasy Paláce Lucerna nebo budovy Centra současného umění DOX+.
*Za svou práci získal řadu tuzemských i mezinárodních ocenění a v roce 2018 získal ocenění Architekt roku.
*V roce 2017 byl jmenován profesorem na fakultě ČVUT v Praze.