Vybočením z průměru je rozhodně byt, v jehož obývacím pokoji jste zaparkovali silnou motorku. Majitel je motorkář?
Jan Tomáš Cieśla: Není, ale když jsme se potkali, zapůsobil na mě jako člověk, který si užívá života. Bonviván, který má rád auta, motorky, lodě a posezení s přáteli, žije single bez dětí. Napadlo mě, že by se mu mohla líbit motorka v hlavním obytném prostoru. Pravda, byl to risk dát ji do úvodní prezentace, ale on schválil na první dobrou úplně všechno. Ovšem pak byl úkol sehnat správnou motorku. Objevil jsem starý model CX500 z osmdesátých let minulého století, který jsme nechali přestavět v malé rodinné dílně Trueborne Works na stylový exponát, aby i ten nejvíce skrytý držák vypadal elegantně a byl co nejjednodušší. A mimochodem, stroj je pojízdný.

Miroslav Krátký: Historie tohoto projektu, který nám hodně přirostl k srdci, je složitá. On ten byt měl být součástí festivalu bydlení SquatID, v jehož rámci měly vytipované ateliéry vytvořit tři jedinečné byty zpřístupněné veřejnosti. Developer ale objekt prodal dřív, než se stihlo s projektem začít. Jenže my jsme se zamilovali do jeho holých betonových stěn a rozhodli jsme se pohrát si s ním do nejmenších detailů a celou realizaci dotáhnout do konce. Městské bydlení na té nejvyšší úrovni je přesně to, co nás zajímá, a tady jsme navíc dostali příležitost dát průchod naší vášni pro výrazně prokreslené přírodní materiály, jednoduché tvary a zajímavé technické prvky. Takže na jednu stranu volná ruka, na druhou stranu na začátku neznámý klient.

Jan Tomáš Cieśla: Byt jsme rozčlenili podle funkce na několik částí, ta hlavní je zábavní část s audiosystémem, kamenný pult s krbem a prostor s obrovskou vinotékou. Působí industriálním, tak trochu nedokončeným dojmem, abychom navodili atmosféru, která v něčem lehce připomíná noční klub. Zachovali jsme sice obnažené betonové stěny, ale všechny povrchy nábytku mají teplé, zemité barvy a udržují tak v bytě klidnou atmosféru.

Vinotéku jste prý stěhovali do bytu jeřábem.
Miroslav Krátký: Do toho „skleněného pokojíčku“ se vejde sto lahví, takže abychom ho do bytu dostali, museli jsme využít jeřáb.

Jan Tomáš Cieśla: Největší výzvou se ale staly otvory na vína. Na začátku jsme v hlavě měli jen čiré sklo a profrézované kruhové otvory. Dilema nastalo v momentě, kdy jsme řešili, jak pracovat s jeho křehkostí, speciálně při nárazu na hranu otvoru při vkládání láhve. Jednou možností bylo nahradit sklo plexisklem. To jsme ale rychle zavrhli, protože plexisklo by bylo brzy poškrábané a zešedlo by. A taky se nám nehodilo do celkového konceptu bytu. Využili jsme tak moderní technologie a každý otvor má na 3D tiskárně vytištěné „těsnění“, které chrání hranu proti nárazu.

V interiéru zaujme také experimentování s texturami materiálů. Soudě i podle dalších realizací, nejste fandy módních super hladkých povrchů.
Jan Tomáš Cieśla:
Máme rádi přírodní materiály v jejich surové podobě, proto nám je vždycky bližší kus kartáčovaného dřeva, které bude napuštěné olejem, než super hladké povrchy ve vysokém lesku. Prostě materiál, který užíváním nezestárne a člověk vnímá jeho patinu a vyvolává emoce. Každý povrch má svou texturu a dotek napomáhá příjemnému pocitu. Stejně jako vůně nebo citlivé modelování intenzity osvětlení. S tímhle vším vědomě do hloubky pracujeme.

Miroslav Krátký: Dokonalost povrchů je nám míň vlastní než patina. Příjemnému pocitu napomáhají samozřejmě také barvy. Jednu dobu se naše realizace dost podobaly, protože klientům se zalíbil jeden z interiérů, v němž jsme použili klidné barvy, dřevěno-béžovo-šedé, a chtěli podobné. Už jsme si říkali, že existuje archicraft směr. A pak bylo pěkné, když tahle větev skončila a přišel investor, který uvažoval úplně jinak.

Tvrdíte, že všechno se dá vymyslet jinak. Co se dá změnit na organizaci obytného prostoru? Postel přece vždycky bude v ložnici.
Miroslav Krátký: Není nic úžasnějšího než neustále zpochybňovat stará dogmata. Třeba jak uchopit obývací pokoj, jestli to má být místo, kde proti sobě stojí sedačka a dvě křesla. Což je nesmyslná konstelace z osmdesátých let minulého století z paneláků, která nikdy nefungovala a nikdy fungovat nebude. My vlastně neustále definici upravujeme, když vymýšlíme niky, ve kterých se člověk cítí bezpečně, zároveň forma niky dává interiéru originální výraz, nebo umisťujeme křeslo tak, aby z něj mohli lidé vyhlížet ven, do krajiny.

Jaké hodnoty kladete v bydlení na nejvyšší místo?
Miroslav Krátký: Především soukromí. Dbáme na ně při každém návrhu. Přemýšlíme, jak uspořádat prostor na terase, aby tam bylo zachováno, jak rozdělit velký otevřený prostor třeba krbem, paravánem či knihovnou a vytvářet privátní zóny.

Jan Tomáš Cieśla: A druhá veličina je osobnost zákazníka, jeho záliby, vztah k přírodě, potřeba intimity, vzruchu či klidu, které přenášíme do tvaru, prostoru a materiálu.

Jakou část portfolia ateliéru představuje bydlení?
Jan Tomáš Cieśla: Máme takové tři stálice, kterými jsou kanceláře, z bydlení byty a rodinné domy a pak restaurace. Zbytek tvoří pestrá mozaika, jako jsou třeba pódium na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích, obecní úřad nebo tovární hala s kancelářemi na druhém konci republiky.

Miroslav Krátký: A aktuálně chystáme stěhování našeho ateliéru do nových prostorů, migrujeme v rámci pražských Holešovic. Takže ta trojnožka bobtná. Dodělali jsme obrovskou realizaci kosmetické společnosti, dvě patra kanceláří, byty a blíží se otevření veliké restaurace na Masarykově nádraží, v historických prostorách, kde byla kdysi původní císařská restaurace.

Jan Tomáš Cieśla: Gastro provozu jsme se naučili rozumět, vstřebat galaxii informací. Mirek šel pracovat na pět dní do Bageterie, vystřídal různé pozice. Osvědčilo se to, teď když k nám nastoupí nový architekt a objeví se nějaká nová gastro zakázka, nasuneme ho do té restaurace, aby ji nacítil a teprve pak začal vymýšlet zařízení.

Co vás přivedlo k navrhování gastro provozů?
Miroslav Krátký: Jedna z prvních velkých, nosných zakázek, když jsme začínali, přišla od majitele Bageterie Boulevard. Pracovali jsme pro něj deset let a vytvořili jsme dvacet pět interiérů tohoto řetězce v Česku, Německu a Polsku. Naučili jsme se řešit komerční interiér, aby dobře fungoval provoz a lidé se tam cítili dobře. Fastfoodové řetězce, a to i slavných značek, byly postaveny na jiném konceptu – rychle se najíst a pryč. Bageterie přinesla francouzský kavárenský styl, který naopak lákal k posezení. A to nás bavilo.

Pracujete ještě pro Bageterii?
Jan Tomáš Cieśla: Rozešli jsme se už před časem, nechtěli jsme být jen výhradními dodavateli jednoho brandu, což si přál majitel. Už jsme toho měli moc, přicházela další práce, chtěli jsme být svobodní a pracovat i pro další řetězce rychlého občerstvení a restaurace, protože nejkrásnější práce je vymýšlet interiéry pro lidi, kteří restaurační byznys teprve rozjíždějí, a můžeme ho s nimi vytvářet od A do Z. Není to jen o tom, jaké vybereme židle a světla, ale také o tom, jaké oblečení bude mít obsluha, jak komunikuje nabídku na webu. Všechno musí hrát dohromady, mít jeden výraz.

Miroslav Krátký: Řetězec je obrovská příležitost začít tvořit architekturu v souladu s byznysem. Což není prázdná fráze, je to dokonce důležitější než podoba interiéru. Když například hosté mohou sledovat dění v kuchyni, mají větší důvěru v produkt. Restaurace není fotka, ale spokojený zákazník a bohatý restauratér.

Proč jste si pro svůj ateliér zvolili anglický název?
Jan Tomáš Cieśla: Od začátku bylo jasné, že naším komunikačním jazykem bude angličtina. Jsme nastartovaní k expanzi do zahraničí, nechceme zůstat jen v Čechách. Proto jsme založili pobočku v USA, kterou vede naše partnerka Marija. Ovšem je faktem, že i po deseti letech třetina lidí náš název píše s německým K jako archikraft.

Miroslav Krátký: Archi může znamenat starobylé, původní a my máme v DNA jakousi touhu vzkřísit ctnost práce architekta, který byl tím, kdo rozhodoval, jak bude třeba kostel vypadat, ale taky kde bude stát, protože rozuměl zakládání stavby. Věděl, že v močálu musí zatlouci dubové kůly, aby mohly vzniknout kamenné základy. Craft znamená řemeslo, které chceme vrátit na výsluní. Jsme zastánci toho, aby zařízení, které bude slušet interiéru, vyráběl truhlář místo nákupu z katalogů.

Jan Tomáš Cieśla: A jsme taky hračičkové s technologiemi a stavebními postupy. Stěhujeme se teď do nového ateliéru, kde byla na podlaze dlažba. A nás nenapadlo nic lepšího než ji omlátit a budeme tam mít podkladový, zbroušený beton. Kdo vymyslel, že na beton, který už na podlaze je, musí nutně přibýt dlažba?

Jak vypadá vaše soukromé bydlení?
Miroslav Krátký: Žiju v baráku z válečných let, na horním podlaží s velkou terasou. Před deseti lety jsme dělali rekonstrukci. Prostě názorný příklad, kdy kovářova kobyla chodí bosa.

Jan Tomáš Cieśla: První byt jsem měl v loftu na Palmovce, celý jsem si ho dostavoval, hodně vlastníma rukama. Když přišly děti, pořídili jsme si byt v menším domě s dřevěnou a cihlovou fasádou v klidnější pražské lokalitě.

Miroslav Krátký a Jan Tomáš Cieśla
Miroslav Krátký vystudoval architekturu na ČVUT v Praze, působil v několika studiích v České republice i zahraničí. Jan Tomáš Cieśla studoval architekturu v Praze, má zkušenosti z menších architektonických ateliérů a stavebních společností. Ateliér archicraft založili v roce 2008. Od roku 2012 funguje pobočka v Los Angeles, kterou vede Marija Volkman. Portfolio archicraft zahrnuje bydlení, kanceláře a oblast gastro – od návrhů malých brandů, řetězců fastfoodů až po velké restaurace, například Salabka, bistro Mojo, Bombay Express, Vegg-Go, Sklizeno, KFC či Brambor King. V ateliéru pracuje deset architektů, inženýrů a designérů.