Možná jste ji také měli – konvici, která hlasitě pískala ve chvíli, kdy se v ní začala vařit voda. Jeden obyvatel činžovního domu v Praze na Žižkově si ji tak oblíbil, že ji používal celý život, až do důchodového věku. Problém byl, že onen senior toho ke stáru moc nenaspal, a když si každý den v pět hodin ráno vařil svou obvyklou ranní kávu, vzbudil nejen všechny sousedy v okolních bytech, ale i jejich zlost.

Dva roky ho ostatní nájemníci žižkovského činžáku marně přesvědčovali o výhodách rychlovarné konvice. Té pískající se nechtěl za žádnou cenu vzdát. Ani stížnosti nepomáhaly. Až jednoho dne v pět hodin ráno… nic. Ticho. Pán, kterému lidé v domě přezdívali Budíček, zemřel.

O tenhle příběh ze života se s Deníkem podělil Rostislav Bohadlo, který pracuje jako správce nemovitostí a za svou dvacetiletou kariéru v tomto oboru si vyslechl podobných historek nepočítaně.

Osobně poznal jiného nájemníka, který měl mezi sousedy pro změnu přezdívku Česílko. „Stejně jako ten vodník z pohádky o loupežníku Rumcajsovi potřeboval ke svému životu vodu. Bohužel bydlel v domě, kde nebyly dobře odhlučněné stoupačky a bylo slyšet každé puštění kohoutku, každé spláchnutí. Tenhle pán byl přehnaně čistotný, a tak se pořád sprchoval,“ vysvětluje správce s dodatkem, že tak vysoký účet za vodu, který platil Česílko, v životě neviděl a také už nejspíš neuvidí.

Zpívající stoupačka

V souvislosti se stoupačkami se odehrála i další, tentokrát záhadou obestřená událost. Nájemníci jednoho bytu každý den a někdy i v noci slýchali podivné kvílení. Pátralo se po tom, jestli zvuk vydává nějaké zvíře, týrané dítě nebo dokonce duch. Nakonec se ukázalo, že v odpadním potrubí uvízla jakási pískající hračka, která pokaždé, když jím protékala voda, vydávala ony prapodivné zvuky. V domě, kde se tato příhoda odehrála, je všeobecně známá pod heslem „zpívající stoupačka“.

Pokud spravujete takový činžák nebo panelák, má na vás telefonní číslo každý jeho nájemník, a když se mu v bytě něco porouchá nebo ruší jeho klidné bydlení, zavolá právě vás. Někdy se žádost nebo stížnost dá vyřešit po telefonu – například vypadlé pojistky si prý dokáže nahodit i devadesátiletá důchodkyně, když jí dáte náležité instrukce –, ale většinou se musíte dostavit osobně, obhlédnout situaci a pokud ji nedokážete vyřešit sám, zavolat příslušné řemeslníky a podobně.

Co se týče stížností na zvuky od sousedů, setkává se Rostislav Bohadlo nejčastěji s takzvaným „kročejovým problémem“, tedy s tím, že někdo někomu dupe nad hlavou. On vlastně nemusí ani dupat, pokud jsou v domě tenké a špatně zvukově izolované stropy, stačí normální chůze, abyste sousedům v bytě pod vámi udělali zemětřesení. „Pokud mají takový problém všichni nájemníci v domě, je to na dohodě s majitelem budovy, jestli by mohl financovat nějaká odhlučňovací opatření, ale většinou se takový problém řeší individuálně a je na konkrétních sousedech, jak se dokážou dohodnout,“ popisuje dlouholetý správce.

Jak zabít manželku, aby si toho nevšimli sousedi

Při současné nabídce stavebních materiálů není žádný problém odizolovat i takovou domácnost, kde se partneři často a rádi hádají. „Když na sebe lidi doma křičí, můžete jim domlouvat, ale podle mojí zkušenosti je to k ničemu. Od hádky je to stejně neodradí. Můžete na ně zavolat policii, ale dokázat jim, že překračují hygienické normy hluku, je složité. Navíc postih, který jim za to hrozí, je moc nemotivuje k tomu, aby s tím přestali. Spíš naopak jenom zažehne další spor,“ říká Rostislav Bohadlo, který si pamatuje na případ, kdy si jedni nájemníci kvůli takovým sousedům křiklounům nechali za velké peníze izolovat dvě stěny v bytě. Odhlučnění fungovalo skvěle, a neustálé hádky a výhrůžky odvedle už nebyly slyšet. Bohužel asi po měsíci už neměla zvuková izolace co izolovat, protože páreček od sousedů se definitivně rozešel.

Zajímavou historku, která se týká právě domácích hádek, popisuje Jiří Polášek z Brna, který spolu se svou manželkou Zdenou hraje v jejich autorském divadle Na frak. „Asi dva týdny jsme doma zkoušeli dost drsnou komedii, ve které se manželé neustále hádají a nemají daleko k tomu se navzájem zabít. Evidentně jsme to hráli dost věrohodně, protože sousedi na nás zavolali policii s podezřením na domácí násilí,“ směje se ochotnický principál. Tato příhoda divadelníky nakonec přiměla i ke změně původního názvu hry. Z „Manželského vraždění“ se tak nakonec stala inscenace příhodně nazvaná „Jak zabít manželku, aby si toho nevšimli sousedi“.

Dítě je horší než zvíře

Dalšími zvuky, které zhoršují sousedské vztahy, bývá nahlas puštěná hudba nebo televize. „Hlasitá hudba je výsadou mladších lidí. S těmi se dá většinou docela rozumně domluvit… I když jednou jsem musel takovým diskžokejům pohrozit vystěhováním. Televizi zase mívají dost nahlas starší nájemníci, kteří špatně slyší. V takových případech bývá nejlepším řešením, koupit dotyčnému narušiteli sluchátka za pár stovek a je klid. Ušetřím si tím spoustu starostí,“ líčí Rostislav Bohadlo.

Je s podivem, že vzhledem k počtu pejskařů a chovatelů domácích mazlíčků v České republice, není ze zkušenosti správce nemovitostí tolik problémů se zvuky, které zvířata v bytě vydávají nebo způsobují. Možná je to i tím, že psí štěkot je v národě pejskařů tolerován lépe než třeba dětský pláč a hluk, který dokážou zejména malé děti vytvořit. Dupání nebo křik mladých výtržníků od sousedů už prý donutil ke stěhování nejednu domácnost. Bylo to totiž nakonec to jediné řešení, protože mnohdy ani dobrá vůle rodičů malých lomozilů nedokázala jejich řádění zamezit. Když máte doma tři a více dětí, je to někdy opravdu nadlidský výkon přesvědčit je, aby neběhaly a nekřičely, protože sousedům to vadí. Pro děti je to zkrátka moc abstraktní představa.

A jaké je nejlepší řešení situace, kdy vám zvuky od sousedů znepříjemňují život? Není hned potřeba volat policii nebo žalovat u soudu. Někdo si totiž třeba ani neuvědomuje, že když si v takové horké letní noci pustí televizi, může to být kvůli otevřeným oknům slyšet i o dva byty dál. Zkuste se s původci hluku nejprve dohodnout po dobrém, protože není horšího souseda než toho, který vás nemá rád.

Anonymní prosba o radu z internetové diskuse

„Ahoj holky, chtěla bych znát váš názor. Dva měsíce bydlíme s manželem v pronajatém bytě a těšíme se na první miminko. Byteček je krásný, po rekonstrukci, velký tak akorát a hlavně za naprosto bezkonkurenční peníze. V baráku je až hrobové ticho. Ale jen do doby, než přijdou sousedi nad námi domů s děckama.

Je to fakt za trest. Děcka se nepohybují jinak než běháním a šíííleným dupáním a furt. Honí se sem a tam každý den, stěhují nábytek tak, že ho táhnou po zemi přes celý byt, a bohužel mají dlažby nebo podlahy, ne koberce. Kolikrát ani televizi neslyšíme, jakej je to hluk. Teď jsem byla nemocná a raději jsem jela na týden k rodičům, protože lehnout si přes den tam prostě nejde.

Už jsem to nevydržela a po dvou měsících k nim šla je slušně požádat, jestli by to nešlo bez toho dupání a stěhování nábytku. Na to mi pán řekl, že je teprve 19 hodin a že je to teda ještě dobrý, no prostě jsme se nedomluvili, je to primitiv… Hrozně se bojím do tohohle přivést malé miminko, bude se určitě budit a já z toho budu na prášky. Už jsme se s manželem bavili o přestěhování, ale nic kolem není, zatím, a zrovna jsme se pracně nastěhovali, tak se zas nechceme vystěhovávat, navíc takhle chvíli před porodem. Poraďte, co mám dělat?“