Určitě sledujete aktuální trendy v interiérovém designu. Jezdíte na věhlasný milánský Salone del Mobile?
V Miláně jsem byla vloni, letos jsem v té době byla bohužel na operaci. Ono taky nemá smysl jezdit tam každý rok, protože trendy se zas až tak nemění. Dobrý je delší časový odstup. Když jsem byla v Miláně před pěti lety, vládla Skandinávie, zatímco vloni jsem viděla kombinace surového dřeva s kovovými nožičkami a policemi. A co mě úplně zarazilo, byla invaze ratanu, který si pamatuju jako dítě, když jsem s rodiči žila v paneláku.

Trendy pochopitelně ovlivňují zařizování nových interiérů. Co se líbí Čechům?
Obecně lidé pořád tíhnou ke Skandinávii. Když se rozhodnou investovat, sázejí na jistotu – bílá barva, dub, prostě neutrální věci. Chtějí zařizovat napořád. Odvážní jsou jen v doplňcích nebo v jednom kusu nábytku. U věcí, které se nemění často, jako jsou kuchyně a koupelny, volí především kvalitu, ale nic extravagantního. Všímám si také, jak mocná jsou  média, především televize. Právě tam lidé hledají inspiraci. Vezměte si takové tapety. Dříve se užívaly na celou plochu pokoje, my jsme ji v jednom dílu televizního pořadu Jak se staví sen využili jen jako akcent na jedné stěně. Klienti mi pak ukazovali, že si ji dali za sedačku, stejně jako to viděli v našem pořadu. Brali to jako správné řešení. Pochválila jsem je, ale děsí mě představa, že někdo připraví masivní reklamní kampaň, které lidé tak snadno podlehnou.

Na co bychom se měli především soustředit?
Pro mě je při zařizování základem půdorys. Většina lidí si ho neumí nakreslit, tak chodí v prostoru a představují si, kde bude sedačka a kde stůl. Jenomže ono je to tak jiné, když si sedačku nakreslí v měřítku na papír. Já sama kolikrát stojím v pokoji něco si myslím, ale když si to pak dám na papír, třeba zjistím, že se do pokoje vejde mnohem víc nábytku.

Pomáhají vizualizace?
Ty jsou spíš pro představu klienta, ale mně jako architektovi stačí půdorys. Je důležité, aby prostor fungoval, aby na jedné stěně stála skříň a zbytek byl volný. Lidé, kteří mají malé bytečky, mají tendenci si kupovat spoustu drobného nábytku, jenomže on taky zabere místo, až nakonec zůstane jen prostor nad hlavou, ale to už je k ničemu. Takže  opakuji: základem všeho je čtverečk jako pokoj a do toho nábytek. To je alfa omega.

Proč je koncept tak důležitý?
Když někdo řekne minimalistický interiér, je to prázdná formule. V konceptu, v základní myšlence by se měl odrážet životní styl a hodnoty obyvatel bytu či domu. Snažím se proto vnímat, jak žijí, prostě interní věci, které každého klienta odlišují. Jeden má rád černobílé fotky, druhý spíš kouká na televizi, tak proč si pořizovat velký jídelní stůl. Někdo má rád broušené sklo nebo starožitný nábytek, tak mu nebudu říkat, že ho nesnáším. Můj úkol je ho vkusně a s mírou zakomponovat do interiéru. Kdo řekl, že je špatný starožitný nábytek. Generace mých rodičů schraňovaly poděděný křišťál a porcelán, zatímco dneska mladí lidé spíš hledají prožitky, zážitky, chtějí vzduch, volnost, což se promítá i do interiéru. Chtějí jen jednu skříňku pod televizi, hlavně zachovat volný prostor.

Co lze řešit provizoriem?
Když připravuji návrh, vždycky vypíchnu, co je to nejpodstatnější, kdyby chtěli klienti při zařizování potupovat v etapách. Jsou lidé, kteří nechají všechno na mně, jsou ale tací, kteří spekulují, co z návrhu má pro ně skutečně tu hodnotu. Naproti tomu při televizním zařizování, byť je to adrenalin, dotáhnu za pět dnů interiér do posledního detailu.

V pořadu „Jak se staví sen“ měníte byty od roku 2007. Máte spočítáno, kolik realizací jste udělala?
Odhaduji, že asi padesát. Je zvláštní, že pořadem prošla spousta architektů, které tento způsob práce neoslovil. Už třeba to, že se musíme přizpůsobit výběr zařizovacích předmětů partnerským plněním. Někdo má takové ego, že tohle nevydýchá. Jiný se nedokáže vcítit do kůže a životních příběhů účastníků televizního pořadu a nechápe, že nejde o výstavní okno jeho stylu, ale pomoc lidem v nouzi. Přestavujete vždycky jen část obytného prostoru.

Požádali vás někdy účastníci pořadu o rekonstrukci zbytku bytu?
Stalo se to myslím jen jednou. Je pár klientů, kteří pro mě znamenají srdeční záležitost, byla jsem je později navštívit, všechno drželi v krásném stavu. Jen mě trochu mrzí, když vím, kolik tam necháme práce, a přitom na obrazovkách vidíte především příběh rodiny.

Je natáčení velký nervák?
Kupodivu ty nervy zažívám při přípravě. Jedeme na místo čtrnáct dní předem, připravujeme plán, aby stavební práce na sebe navazovaly po půlhodinách, aby v přesný čas přijeli podlaháři a hned tapetáři. Pracujeme v reálném čase jednoho týdne. Můj zásadní úkol je koordinace, což je největší adrenalin. Když mám všechno potvrzené a zajištěné, začnu se na samotnou realizaci těšit. Máme k dispozici partu šikovných dělníků, která táhne na jeden provaz a ochotně pracuje třeba celou noc. 

Nebojíte se reakce majitelů při předávání?
Naopak, těším se. Nemám přehnaně vysoké sebevědomí, ale dělám vždycky maximum, to mi dává klid. Navíc byty bývají v tak špatné stavu, že každá změna je pro obyvatele vždycky velkým posunem. Při reálné zakázce naopak musíte obhájit, že rekonstrukce stojí půl milionu, takže chce někdy klient najít ty mouchy. Tak to je potom stres.

Kde leží hranice mezi přáním klienta a návrhem designéra?
Někdy je spíš těžké, když se neshodnou partneři mezi sebou. Mám zrovna klienty, spolupráce je na samém počátku, kteří si pořídili nádhernou starou vilu. Chtěla sem prostor odlehčit modernějším nábytkem, paní se ta myšlenka líbila, ale pán chce něco honosného v zámeckém stylu. Teď jsem zrovna dostala zpětnou reakci – zařízení má být echt zámecké. Vždycky však vše navrhuji tak, abych byla ochotná se pod výsledek podepsat.

Zámecký styl evokuje francouzské interiéry. Část studií jste strávila právě v této zemi. V čem je jejich přístup k bydlení jiný?
Oni dokážou zkombinovat věci, které jsou pro mě na první pohled nespojitelné. Ale když do toho prostoru přijdu, cítím se dobře. Jsou nespoutaní, nejsou okleštěni normami, které mají Češi nejtvrdší v celé Evropě. Celých šest let na škole nám tyhle přísné předpisy oklešťovaly fantazii. My jsme dům začínali kreslit tak, že jsme si řekli minimální rozměry záchodů a začali jsme skládat zbytek. Ono z toho něco vzešlo, a teprve pak jsme hledali nápad. Jenže ve Francii je to opačně, prostě hledáte tvar, který bude pro daný prostor přínosem, a až pak jsme se snažili dovnitř vtěsnat předpisové bezbariérové záchody. Stáž ve Francii byla milníkem v mém životě. Pochopila jsem, že nemusím být zamindrákovaná, když neznám všechny stavební konstrukce. Já jsem cihlu viděla poprvé na vysoké škole, myslela jsem si, že když neznám hydroizolace, tak nebudu dobrý architekt. Ve Francii jsem pochopila, že architekt dodá nápad a najde si lidi, kteří jsou ve svém oboru dobří a myšlenku dotáhnou. Kdybych nebyla ve Francii, nikdy bych nebyla neměla odvahu a sebevědomí začít dělat televizní pořad Jak se staví sen. Oni se neohlížejí napravo nalevo, jestli se v Miláně nosí tohle a v Německu tamto. Jestli někdo nosí do školy balerínky a k tomu péřovku, je to jeho věc. A přesně takhle přistupují i k zařizování interiérů. My spíš kopírujeme. Nejsme sami sebou, pořád hledáme vzory, ne sami sebe.

Jakému bydlení dáváte vy sama přednost? Už jste si splnila svůj sen?
Žiji teď se svými dětmi přechodně v bytečku 2+kk, šedesát pět metrů čtverečních. A můj sen o rekonstrukci starého objektu, který má duši, se snad brzo zhmotní, protože se chystám na půdní prostor v domě, ve kterém žila moje babička. Mám stavební povolení, musím ještě sehnat finance. Nebude tam víc nábytku, než mám teď, ale luxus prostoru. Těším se, jak použiju staré trámy, oklepu stěnu na cihlu a otevřu prostor obývacího pokoje do krovu. Musí to být světlé, pozitivní. Mám hrozně ráda tyrkysovou barvu, možná tuhle barvu
zvolím pro kuchyni. Za rok, až se sejdeme, vás pozvu nahoru. 


Kamila Douděrová při fotografování pro Deník 7. května v Čelákovicích.Ing. arch. Kamila DOUDĚROVÁ Studovala na Fakultě architektury ČVUT, kde se soustředila hlavně na navrhování sociálních staveb, a zároveň spolupracovala s několika architektonickými ateliéry. Zkušenosti
sbírala i během stáže ve Francii na École d´architecture de Nantes. Tento pobyt ovlivnil i její osobitý styl ve sladění funkčnosti, nápaditých barev a originality. V rámci svého ateliéru KamiDesign se věnuje jak návrhům rodinných domů, tak interiérovémm designu. Zároveň ji můžete vidět v pořadu Jak se staví sen. Žije a pracuje v Čelákovicích.