Co vám přinesl loňský náročný rok? Přibylo, či ubylo práce?
Iveta Šalamounová:
Práce pro privátní klientelu málo nebylo a není, šlo převážně o rekonstrukce bytů, případně interiérů rodinných domů v Praze nebo na Vysočině, odkud pocházíme. Je vidět, že lidé jsou více doma a řeší prostředí kolem sebe. A zároveň je cítit, že vzhledem k různým covidovým omezením není kam jinam investovat.
Monika Cihlářová: Na jaře loňského roku jsme zrovna dokončovaly projekt kolejí pro zahraniční studenty, s nímž jsme v dlouhodobém horizontu počítaly, jenže s příchodem pandemie bohužel spadl ze stolu. V humpolecké galerii 8smička jsme se jakožto architektky podílely na přípravě výstavy Nejedna rodina. Práce probíhaly od března, původní termín zahájení se nakonec posunoval o tři měsíce. Kvůli všem těmto změnám jsme během loňského jara musely svou práci přeorganizovat, což bylo náročné. Výstava byla otevřena v říjnu, ovšem bez oficiální vernisáže, jen na pár dnů a pak ve speciálním režimu před Vánocemi. I když jsme si projekt užily, měly jsme možnost spolupracovat se skvělými kurátorkami či grafiky, chyběla nám ta zpětná vazba od návštěvníků, ať už záporné, či kladné reakce. Ty nás totiž posouvají dál.

Jste také autorkami oceňovaných kolekcí kancelářského nábytku. Téma, které rezonovalo v mnoha domácnostech, bylo zařizování prostoru pro home office. Vytvořily jste nějaký nový kus speciálně pro tyto účely?
Monika:
Vznikl nízkonákladový pracovní stoleček Mini do menších bytů. Je skládací, aby bylo možné všechny jeho díly posílat poštou, a doma umožňuje snadnou a rychlou montáž. Pracovní plocha je velká právě pro notebook. Kovové bočnice jsou propojené zadní perforovanou deskou s policí. Desku si můžete umístit buď tak, že police je pod stolem, nebo otočit o 360° a police bude nad pracovní deskou. Ta má zarážku, za kterou lze odkládat různé předměty, ale i schovat elektrické zásuvky pro připojení napájení počítače a dalších zařízení. Na boční konstrukci je možné přidat lampičku s klipsem nebo textilní paravány. Aktuálně pracujeme na dalším stolku, který bude materiálově luxusnější než loňský Mini.
Iveta: Z našich starších řad kancelářského nábytku jsme vybraly stoly, které lze využít v rámci home office. V e-shopu firmy Profil Nábytek, která je vyrábí, vznikla v loni na jaře nová sekce. O dalších novinkách pořád přemýšlíme.
Monika: Řešily jsme také mobilní desinfekční skříňku.

Na co bychom si měli dát při zařizování home office pozor?
Monika:
Je dobré myslet na praktické prvky, jako jsou třeba kontejnery a uložení kabelů.
Iveta: Většina lidí ví, že potřebuje vhodnou židli, občas ale podceňuje stůl. Přesněji řečeno – estetická stránka převáží nad funkčností. Stůl musí být pevný a stabilní. Bála bych se koupit si některé výrobky, které sice vypadají krásně, ale konstrukčně je zřejmé, že nemohou být dost stabilní. Když u stolu budete sedět celý den, měl by něco vydržet. Jejich pevnost dost řešíme při zadávání našim truhlářům. Mám tohle zažité ještě ze studií na UMPRUM u profesora Jiřího Pelcla.
Monika: Málokdo má doma zvláštní místnost, která může sloužit jako kancelář. Nicméně požadavek na vytvoření pracovního místa mají všichni naši klienti. Jeho umístění a velikost záleží na dispozicích konkrétního bytu a taky na druhu práce. Já jsem třeba zvyklá pracovat v obývacím pokoji, ráda komunikuji s manželem, samozřejmě pokud kolem nepobíhají děti. Ale do budoucna uvažuji o ložnici, protože přes den je minimálně využívaná, což může být dobrou volbou pro lidi, kteří mají on-line schůzky a porady a potřebuji klidovou zónu.

Obě máte malé děti, o nábytku pro ně neuvažujete?
Iveta:
Ještě před nástupem covidu jsme oslovily mou spolužačku Pavlínu Krutekovou z UMPRUM a vymyslely dětskou skládací stoličku. Už se vyrábí. Moje i sestřiny děti mají doma testovací verze.

Vyrábí ji také humpolecká firma?
Monika: Ano. Náš otec František Čermák je jedním ze čtyř spolumajitelů firmy. Už dvacet let v ní pracuje i maminka, přidal se taky náš mladší bratr.
Iveta: Do tátovy firmy jsme obě chodily na studentské brigády. Během studií na UMPRUM jsem se v rámci praxe naučila v truhlárně pracovat s různými materiály. Je to moc hezká práce. Teď už se k tomu na celý den nedostaneme, máme malé děti. Když vytváříme nový výrobek, v dílnách si děláme prototypy. Nemusíme hledat cizí firmy. To vnímáme jako velkou výhodu.

Navrhujete pro firmu veškerý nábytek?
Monika: Ne. Mají své interní designéry, spolupracují i s jinými externími architektonickými studii. Nás otec oslovil, když chtěl kancelářský nábytek, který si kompletně bez komponentů od jiných firem vyrobí sami v Humpolci. Líbilo se nám, že tímto způsobem budou respektovat pravidla udržitelnosti, když eliminují zbytečnou dopravu.
Iveta: Občas jim naopak zadáváme výrobu nábytku pro naše realizace, kde je hodně atypických prvků na míru.

Koho napadlo věnovat tatínkovi k padesátinám starou cirkusáckou maringotku? Jak jste ji proměnily?
Monika: Říká se, že architekti začínají svou dráhu projekty pro rodinu a přátele, což byl taky náš případ. V té době rodiče uvažovali o stavbě víkendové chalupy kousek od Humpolce, kde žijí. Měli pozemek u Lipnice nad Sázavou, ale pořád váhali, zda toto místo je to pravé. Napadlo nás, že by bylo fajn postavit tam něco, co není úplně definitivní. Maringotka přesně toto splňovala. A tak jsme měli krásný dárek pro tátu a navíc i skvělou pracovní příležitost pro nás.
Iveta: Prošla kompletní přeměnou, zůstala jen schránka. Přidělaly jsme okno, zateplení, změnilo se taky dispoziční řešení. To vše realizoval otec truhlář za asistence našeho bratra. Ten nakonec maringotku využívá nejvíc. V létě ji pronajímá, přes zimu tam tráví hodně času sám, občas tam jezdíme i my s dětmi. V dílně má teď táta další starou maringotku, kterou předělává na podobný obytný prostor.

Nepřilákala další zájemce o mobilní bydlení?
Monika: Při rekonstrukci naší maringotky jsme kupovali jen materiál, všechny práce si otec dělal sám. Pokud byste chtěli zaplatit i tyhle práce, vyjde maringotka udělaná na míru docela draho. Na tom nám ztroskotaly dva projekty.

Jak vlastně vznikla vaše spolupráce v rámci studia Schwestern?
Monika: Před šesti lety jsme vyhrály architektonickou soutěž na Muzeum Jana Husa v Kostnici ještě ve spolupráci s architektkou Ditou Zdvihalovou. Byla to pro nás první velká realizace a obrovská zkušenost.
Iveta: Vlastně úplně první společný projekt vznikl v Humpolci, později se stal základem mé diplomky na AVU. Nešlo ale přímo o realizaci interiéru. Pronajaly jsme si starou kancelář. Lehce jsme ji rekonstruovaly, aby se z ní stala galerie, v níž jsme pořádaly koncerty, výstavy, zvaly zajímavé hosty, taková diskusně-společenská platforma. Tahle galerie fungovala asi půl roku a ukázalo se, že něco takového v Humpolci chybí.
Monika: Dodneška s kamarády v Humpolci organizujeme volnočasové programy – koncerty, autorské čtení, malé výstavy. S rodinami se tam vždycky z Prahy přesouváme na léto. Založily jsme i takový neformální komunitní prostor, který se jmenuje Rekreativní zahrada, organizovaly jsme v něm několik venkovních workshopů. Buď jsme přizvaly k jejich vedení zajímavé tvůrce, často naše známé a kamarády, nebo jsme je vedly samy. Úspěšný byl náš truhlářský workshop, kde se z překližkových „polotovarů“ skládal přenosný box. Děti s rodiči si osvojili základní truhlářské techniky, při kterých se nezranili a nakonec si odnesli svůj výrobek domů.

V čem se doplňujete?
Iveta: Vzájemně se potřebujeme. Všechny projekty děláme společně. Monika rozumí technickým věcem. Během práce rýsuje, já kreslím ručně, dávám to do 3D. Někdy máme jiný názor, proto děláme ve dvou variantách od začátku, konečné slovo má vždycky klient, z jehož životního stylu při navrhování vycházíme v prvé řadě.

Je pravda, že moc nepracujete vyhlášenými designovými kousky?
Monika: Spíš to neumíme, ale samozřejmě v některých případech děláme výjimku. Hodně věcí si navrhujeme a vyrábíme samy. Je to složitější cesta, ale chceme, aby každý nový projekt byl jiný a svým způsobem jedinečný. Koneckonců, proto si lidé zvou architekta. Neumíme jen recyklovat něco, co už jsme využily jinde. Všechno vzniká nově. Dost nás zajímá původ věcí, které dáváme do bytů. Myslíme na ekologii, a pokud je to možné, preferujeme české výrobce. Hledáme zároveň vždycky rovnováhu mezi kvalitním materiálem, jakým je naše oblíbené dřevo, a ekonomickou přijatelností. Často nás oslovují lidé, kteří mají menší byt a potřebují ho maximálně využít. Baví nás hra s milimetry.

Co vaše další plány?
Monika: Nechceme úplně zanevřít na architekturu. Na podzim loňského roku jsme se zúčastnily soutěže na návrh bytového domu v Humpolci. Chtěly bychom časem naše studio rozšířit personálně i sektorově a dělat dlouhodobější projekty. Třeba se víc účastnit architektonických soutěží, díky čemuž se dostanete třeba k veřejným budovám. Pokud jde o další oblasti, hodně nás bavila příprava výstavy v 8smičce, podobným projektům bychom se rády věnovaly nadále. Je to zas trochu jiné, musíme si nastudovat obsah a tomu přizpůsobit architekturu.

Studio Schwestern

Studio založily Monika Cihlářová a Iveta Šalamounová v roce 2015. Zabývají se především interiérovou tvorbou a návrhy nábytku, expozic a výstav. Jejich kancelářský stůl TAK s lavicí například získal ocenění na nábytkářských veletrzích. 

Ing. arch. Monika Cihlářová získala v roce 2012 titul na fakultě architektury ČVUT v Praze. Během studia absolvovala roční studijní stáž na Università degli studi di Firenze. Působila v ateliérech M1 architekti, Jiran a partner architekti a jako architekt v kanceláři metropolitního plánu na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. V současné době pokračuje ve vlastní architektonické činnosti.

MgA. Iveta Šalamounová diplomovala v roce 2014 na pražské Akademii výtvarného umění. Absolvovala studium u Jiřího Pelcla na pražské UMPRUM v ateliéru designu nábytku a interiéru. Během studia absolvovala studijní stáž na Taipei National University of Art a pracovní stáž ve studiu Hidden Fortress v Berlíně. Působila v občanském sdružení Kruh o. s. V současné době se věnuje vlastní architektonické činnosti a volnému umění v tandemu s umělkyní Eliškou Perglerovou.