Jak jste na jaře zvládli nouzový stav? Museli jste přerušit výrobu?
Pavel Jech: Výrobu jsme nepřerušovali, jen jsme zpočátku nějakou dobu šili roušky pro naše zaměstnance, jejich rodiny, několik spřátelených firem a ústavů sociální péče. Problémy nastaly, když posléze většina šiček musela zůstat doma s dětmi. Kapacita šití nám poklesla na třicet procent. Naštěstí ty, které zůstaly v práci, pracovaly téměř denně přesčas, aby výroba mohla jakž takž fungovat. Omezilo nás to, ale zastavit jsme nemuseli.

Vrátili se zákazníci, když jste znovu otevřeli prodejny?
Pavel Jech: Vypadalo to, že lidé během nouzového stavu opravdu pilně listovali našimi katalogy a celou dobu pečlivě vybírali. Takže když jsme otevřeli, první týden jsme dostali tolik objednávek, co v minulých letech za dva a půl měsíce.

Marek Jech: Prodejny se otevřely 11. května, a to byl z hlediska objemu prodejů nejúspěšnější měsíc v naší historii, byť byl o deset dnů kratší.

O co byl zájem?
Pavel: To se nedá přesně říci, něco jiného chtějí mladší, něco jiného starší. Není nic z naší produkce, co by z hlediska poptávky výrazně vyčnívalo.

Marek: Pokud jde o barvy potahů, nejčastěji se prodávají neutrální odstíny – béžová, šedá. Poslední dobou je v kurzu tyrkysová a zelená.

Pořád máte nábytek vyprodaný půlroku dopředu?
Marek: Ano, i letos máme objednávky naplněné do konce prosince letošního roku.

První sedačku jste si před třiceti lety vyrobil sám, jen s pomocí čalouníka. Kolik času jste jí musel věnovat?
Pavel: S manželkou jsme se brali pět měsíců před sametovou revolucí. Když konečně přišla naše vysněná sedačka do prodejny, vůbec se nám nelíbila, proto jsem se rozhodl, že ji vyrobím sám. Doma jsme měli po dědečkovi vybavenou truhlářskou dílnu, od dětství jsem pracoval na truhlářských strojích. Občas žertem říkám, že první prst jsem si ohobloval ve dvanácti letech. Inspiroval jsem se skandinávskými křesly, pro potah jsem zvolil kozí kůže. Trvalo skoro půl roku, než jsem jich sehnal dostatek. Samotná výroba trvala dva měsíce, samozřejmě po večerech. Všem známým se moje sedačka líbila. Doma jsme ji používali dva roky, potom jsem si vyrobil lepší, profesionálnější. Polštáře z kozí kůže pak sloužily v naší firmě k sezení na různých svačinových koutech.

Jak se vůbec člověk, který pracuje v sedmnáct let v automobilce, dostane k výrobě nábytku? Zhotovení jedné sedačky je jedna věc, sériová výroba už je jiný příběh.
Pavel: Celkem jsem si věděl rady vždycky se vším. Jsem strojař, vyučil jsem se strojním zámečníkem, udělal jsem si strojní průmyslovku. Tohle vzdělání je dobré pro kohokoliv, protože pak umíte pracovat přesně. Když jsme rozjížděli vlastní truhlárnu, učili jsme naše dělníky měřit posuvným měřítkem, a dneska máme na každém pracovišti digitální. I když jde celá výroba jde přes CNC stroje, vše je velice přesné a naše konstrukce jsou takové dílky lega přesně zapadající do sebe. Původně jsem neodcházel z automobilky s tím, že budu vyrábět sedačky. Získal jsem homologaci na úpravu zadních sedadel ve favoritech. Dělal jsem to zhruba rok a protože jsem veškeré úpravy sedadel si šil sám, přičichl jsem tak k čalounění. Když jsem pak chtěl v Dobrušce koupit dům určený k demolici, město vyžadovalo předložení podnikatelského záměru. Vyfotil jsem tu mou sedačku a rozhodl se, že ji začnu vyrábět ve velkém. Nebylo to jednoduché, začínal jsem z úplné nuly, musel jsem se zadlužit.

Využil jste pak ještě někdy jako potah jemné kozí kůže?
Pavel: Ne, vůbec. Kozí kůže je věc oděvní či galanterní. V nábytkářství se používá jenom hovězí. Naše firma je jediná v Česku, která dělá také luxusní sedačky z nejkvalitnější, čtyřmilimetrové kůže.

Posloužila první sedačka jako prototyp? Vyrábíte ji ještě pořád?
Pavel: Naše sedací souprava Atlas s dřevěnou konstrukcí, která během let prošla samozřejmě různými vylepšeními, z ní vychází. Pořád se ještě prodává, ale odhaduji, že na konci letošního roku ji vyřadíme z nabídky. Spolu s ní jsme začínali sériovou výrobu lamelových křesel, těch jsme prodali několik tisíc. Prvních padesát souprav a křesel mělo stejné provedení jako moje první sedačka. Pak už jsme udělali změny.

Jak dlouho to trvá, než se „narodí“ nový kus nábytku?
Marek: Pokud bychom na tom pracovali intenzivně, stačí dva měsíce. Nápad nějakou dobu nosíme v hlavě, potom dáme zadání designérovi a mezi prací podobu výrobku posouváme dál. Žádné hektické úsilí mít to co nejdříve hotové. Nedávno jsme uváděli na trh nové soupravy Levi a Lia. Od první myšlenky až po finální podobu produktu to trvalo rok. A pak přidejte další dva měsíce, než se výrobek zajede ve výrobě. Nesnažíme se mít každého půl roku novinky. Chceme dát zákazníkovi vyladěný výrobek.

Pavel: Konkrétně u sedačky Lia jsme chtěli, aby působila vzdušněji, proto je výš od země. Vymysleli jsme taky opravdu hodně jednoduché a bezpečné rozkládání.

Vaše křesla evokují skandinávský styl. Je vám blízký?
Pavel: Mně moc. Na začátku našeho podnikání, prvních deset let, jsem každý rok jezdil na výstavu skandinávského nábytku do Kodaně. Naprosto jsem si to užíval, říkal jsem si, že je to laťka, kterou chci přeskočit.

Jak se během uplynulých třiceti let měnily nároky zákazníků?
Marek: V posledních letech rostou požadavky na funkčnost. Aby sedačka nebyla jen pěkná a kvalitní, ale třeba rozklad měl stejnou výšku pěny jako sedák, aby byly potahy snímatelné, což je jednoduchá věc, která je velmi praktická, nesmějí chybět úložné prostory. Všechny naše soupravy jsou víceméně stavebnice, které se dokážou přizpůsobit jak paneláku, tak rodinnému domu. Některé sedačky mají modul jen 64 centimetrů široký, jiné mají sedáky 74, další 90. Na internetu si ve 3D konfigurátoru můžete poskládat prvky, jak potřebujete. Vybrat si barvu potahu. Co kus, to originál.

Pavel: Řekl bych, že rostou požadavky na kvalitu a životnost. Proto se snažím, abych se mohl po deseti letech podívat každému zákazníkovi do očí, což se nedá říci ani o jedné sedačce z obchodních řetězců. Principiálně mi hodně vadí dnešní výroba šmejdů, což znamená nejen plýtvání surovinami a energií, ale ve výsledku i tuny odpadků. I proto chci vyrábět kvalitní věci, které vydrží dlouho. Od začátku stavím na perfektním řemeslném zpracování a poctivých materiálech.

Většinu komponentů si obstaráváte v Česku, jen látky a kůže nakupujete v naprosté většině ve Španělsku či Brazílii. Co všechno potahy vydrží?
Marek: Jsou omyvatelné vodou. Náš španělský dodavatel dává tuhle úpravu na všechna vlákna, z nichž se látky tkají. Když se potah ušpiní, stačí navlhčit hadřík ve studené vodě, žádný saponát, a špína sjede z látky dolů. My jsme si ve firmě zkoušeli propisovačky, fixy, čokolády a všechno jsme sundali. Nicméně, všechno má svou životnost, čištění vodou nemusí být třeba po pěti letech tak účinné. Dalším vodítkem pro výběr potahu je počet jednotek Md neboli Martindale, což je zkušební metoda testování látek na otěr, používaná v celém světě. Látky, které mají hodnoty alespoň 40 tisíc, lze považovat za kvalitní a jsou zárukou vyšší životnosti. Co je pod 20 tisíc, to je dekoračka, látka na závěsy, ne potah na sedačku.

Čeho bychom si měli ještě všímat, když se rozhodujeme pro nákup sedačky?
Marek: V sedáku by měla být použitá studená pěna o gramáži vyšší než 40 kilogramů na metr krychlový, 50 kilogramů zajistí dlouhou životnost. Taková sedačka bude mít i za deset let stejné vlastnosti.

Pavel: Kostra by měla být z masivního dřeva a překližky. Někdy se musím usmívat, když vidím sedačku, která má pátou nohu uprostřed, aby se nepropadla. Vy jakožto zákazník poznáte provedení, když si sedačku zkusíte na straně přizvednout a zjistíte, jak je těžká. Některé sedačky jsou lehounké, tam se na všem velmi šetřilo.

Vyrábíte také židle a křesla pro seniory. Jak se liší od těch běžných?
Pavel: Musí být především stabilní, protože starý člověk používá židli jako berli, židle nesmí ujet, když se o ni opře šikmo. Polohování se dělá vpravo i vlevo. Nábytek musí zároveň splňovat spoustu dalších ergonomických i hygienických požadavků. Seniorský program vyrábíme více než dvacet pět let, nabízíme ho i v zahraničí. Jsme v kontaktu s domovy důchodců, když jsme připravovali nějakou novinku, testovali jsme ji třeba v deseti ústavech. Aktuálně máme připravené nové pečovatelské křeslo.

Máte velkou rodinu, pět dětí. Testujete doma nábytek, jehož výrobu připravujete?
Pavel: Lamelové houpací křeslo Pluto, které máme dodnes v nabídce, uneslo před lety celou naši sedmičlennou rodinu. Dnes už máme doma jenom nejmladší dceru. Marek, který se narodil v době, kdy jsem opouštěl automobilku, pracuje se mnou ve firmě. Druhý syn dělá kytary, další je výtvarník, dcery ještě studují.

Jak se změnil marketing po vašem příchodu, Marku?
Marek: Když jsem před pěti lety přišel do firmy, bylo mi jasné, že jedinou cestou do budoucna je vybudování silné značky, které nasměruje potenciální zájemce přímo do našich devíti prodejen. Což se daří. Počet lidí, kteří kupují přímo od nás, rok od roku roste. Prodáváme také v dalších čtyřiceti partnerských prodejnách po celém Česku. Na Slovensku máme dceřinou společnost.

Lze získávat nové zákazníky bez masivních reklamních kampaní?
Marek: Jde to především díky obrovskému množství pozitivních referencí, které se o nás dají na internetu najít. Lidem se zvýšil životní standard, hledají kvalitu a je pro ně díky internetu mnohem jednodušší si ověřit, kde ji najdou. Je to také o našem přístupu a servisu, vycházíme zákazníkům vstříc, když mají nějaký problém.

Pavel Jech (61) a Marek Jech (29)

Pavel Jech začal s výrobou nábytku v roce 1991. V současné době má rodinná firma JECH obrat 100 milionů korun a vyrábí nejvíc sedacích souprav u nás. Jejich nábytek získal mnoho ocenění, například Česká kvalita. Zhruba pětinu výroby tvoří seniorský program. Ročně firma v Dobrušce vyrobí 20 tisíc kusů nábytku. Od roku 2015 vede marketing syn Marek Jech.