Werich zdaleka nebyl jedinou věhlasnou osobností, která v domě ze šestnáctého století strávila část svého života. Bydlel zde třeba i jeho druh z legendárního Osvobozeného divadla Jiří Voskovec či básník Vladimír Holan se svou rodinou.

Klíčová díla z oboru slavistiky v domě napsal Josef Dobrovský, historik a lingvista, který v době národního obrození zásadně přispěl k posílení významu českého jazyka a prosazení české literatury. Právem bývá považován za „otce češtiny“.

Vzdělaný kněz, kterému se pro oblibu modrého šatu přezdívalo „modrý abbé“, působil jako vychovatel dětí hraběte Nostice. Když v roce 1798 Dobrovský velmi vážně onemocněl, nechal pro něj hrabě přebudovat zahradní domek v blízkosti svého sídla na Malé Straně do podoby klasicistní vilky.

Všechno má své místo, zařízení je z hlediska funkce až nadčasově promyšlené. Úspornost a systematičnost je součástí osobnosti pana Zikmunda. Od svých sedmi let si vede podrobné deníkové záznamy
Vila cestovatele Zikmunda je skvost. Najít v ní lze celý svět

První zmínky o budově pocházejí z roku 1580, pravděpodobně však bude ještě starší. V sedmnáctém století objekt sloužil jako koželužna a její majitel Servác Engel obdržel jako odměnu za pomoc při obraně Prahy proti Švédům v roce 1648 povýšení do šlechtického stavu.

Část zahrady s dnešní Werichovou vilou získal šlechtický rod Nosticů v roce 1725. Noví majitelé zrušili koželužnu, prostor obezdili a přičlenili jako zahradu k blízkému paláci. Říká se, že modrý abbé dům nikdy neopustil a čas od času o sobě dává vědět.

I Jan Werich tvrdíval, že Dobrovského duch je stále přítomen. V místnostech prý samy od sebe vrzaly parkety, cvakaly kliky, nevysvětlitelně se zhasínalo či rozsvěcelo světlo nebo se otvíraly a zavíraly dveře, aniž jimi kdokoli procházel.

Jestli svou návštěvou modrý abbé občas poctil také věhlasného historika umění, jednoho ze zakladatelů památkové péče v Česku profesora Zdeňka Wirtha, který na Kampě žil v letech 1929 až 1941, známo není. Tou dobou už se dům nacházel v majetku pražské obce, která jeho prostory rozdělila do několika bytů.

Dva roky s Jiřím

Celých třicet pět let, které v bývalé koželužně prožil, platil městu nájem také Jan Werich. Byt v prvním patře mu byl přidělen na podzim roku 1945, když se s manželkou Zdenkou a dcerou Janou vrátil z amerického exilu. Tam ho vyhnaly hry, které spolu s Voskovcem uváděl v Osvobozeném divadle.

Protože upozorňovaly na rostoucí ohrožení německým fašismem, ocitli se oba umělci kvůli po obsazení Československa nacistickým Německem v ohrožení života. Jiří Voskovec se svou ženou Madelaine a skladatelem Jaroslavem Ježkem opustil zemi na konci roku 1938. Jan Werich odletěl 9. ledna 1939. Unikl na poslední chvíli, těsně před tím, než mu policie stihla odebrat pas.

Začátky Voskovce a Wericha ve Spojených státech nebyly snadné. Neuměli jazyk a jejich vystoupení byla pro tamní krajanské spolky příliš avantgardní. Práci nakonec získali v Hlasu Ameriky, kde natočili bezmála tři stovky Černých čtvrthodinek Voskovce a Wericha pro československé vysílání BBC.

Nejstarší pension na břehu Máchova jezera
Stojí za vidění. Penzion Rut připomíná radosti i strasti rodiny Miloše Formana

Jejich skeče se nahrávaly na gramofonové desky, které putovaly letecky přes Atlantik, a záznamy z nich byly do okupovaného Československa vysílány z Londýna. Během let Voskovec s Werichem vylepšili svou angličtinu natolik, že si mohli zahrát v divadelní inscenaci Shakespearovy Bouře.

Na rozdíl do Wericha Jiří Voskovec s návratem do vlasti po válce nespěchal. Do vily na Kampě se nastěhoval až o rok později, údajně kvůli rozvodu a novému sňatku. Na slavnou předválečnou éru Osvobozeného divadla se pokusili Voskovec s Werichem navázat obnovenou inscenací Pěst na oko.

Úspěchem bylo uvedení amerického muzikálu Divotvorný hrnec, v němž si Werich zahrál vodníka Čochtana a Voskovec se ujal režie. Nové hry však nevznikaly, společné psaní přestalo fungovat. Pracovně se dvojice V+W rozešla v roce 1947, blízkými přáteli však zůstali po zbytek života.

Podruhé sbohem dal Československu Jiří Voskovec po komunistickém puči, zemi opustil v dubnu 1948. Dva roky pracoval pro UNESCO v Paříži, pak se vydal do USA. Po vstupu na americkou půdu ho paradoxně čekala internace pro podezření z komunismu. Jedenáct měsíců strávil v detenční věznici na Ellis Islandu v New Yorku a vpuštěn do USA byl až po intervenci známých osobností, jako byl dramatik a spisovatel Thorton Wilder, a tamního českého exilu v čele s Ferdinandem Peroutkou.

Teď už George Voskovec se během dalších let etabloval zejména jako divadelní herec, vystupoval ale i v televizi a zahrál si v řadě filmů. V osobním životě se musel vyrovnat s bolestnou ztrátou, když v roce 1958 zemřela jeho druhá žena Anne. Zůstal sám se dvěma malými dcerkami Vicky a Gigi, které s manželkou adoptovali.

Dveře jeho bytu v New Yorku byly vždy otevřené návštěvám z Československa, které se mohly během uvolnění v šedesátých letech vydávat za velkou louži. Spolu se svou třetí ženou Christine přeložil do angličtiny hru Kočka na kolejích dramatika Josefa Topola, navázal přátelství s Jiřím Šlitrem, režisérem Jánem Kadárem, Václavem Havlem či Janem Třískou.

Roubenka U tří skřítků zvítězila ve veřejném hlasování v kategorii interiéry v rámci soutěže Dřevěná stavba roku 2021
Roubenka, kde vládnou skřítci: Útulný interiér lze udělat i bez vysokých nákladů

S přítelem Werichem se po dlouhém čase potkali až v roce 1956, později se scházeli pravidelně, když české úřady umožnily Werichovi zahraniční cestu. Voskovce pojil blízký vztah i s jeho ženou, dcerou Janou a později i vnučkou Zdenou. Na pražskou Kampu se však vydávala jen manželka Christine, Voskovec sám se už do Československa nikdy nevrátil.

K poslednímu setkání legendární dvojice došlo na podzim roku 1974 ve Vídni. Strávili spolu tři týdny a čtyři večery věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek. Svědectvím hlubokého přátelství jsou i dopisy, které si oba muži během celého života psali. Korespondence V+W vyšla knižně.

Soužití Hamleta a Falstaffa

Přízemní byt ve vile U Sovových mlýnů 501/7 získal v roce 1948 nového nájemníka. Po odchodu Jiřího Voskovce se na dvacet let stal domovem rodiny výjimečného básníka Vladimíra Holana. Narodil se ve stejném roce jako Werich, po krátké působení v penzijním ústavu se už plně věnoval poezii.

Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století se zařadil mezi nejvýznamnější české básníky, spolu se svými vrstevníky Jaroslavem Seifertem a Františkem Halasem bývá považován za našeho největšího básníka minulého století. Jeho poezie okouzluje osobitou imaginací a alchymií slova, dotýká se filozofické a spirituální roviny.

Za vrchol Holanovy tvorby je považována básnická skladba Noc s Hamletem, která vznikla právě na pražské Kampě. Vladimír Holan měl komplikovanou a samotářskou povahu. Přestože na krátký čas uvěřil komunistickým heslům o rovnosti a spravedlnosti, na konci čtyřicátých let se vrátil ke katolické víře.

Jeho básně se tak nutně míjely s étosem socialistického nadšení padesátých let, stal se nežádoucím autorem a dostal zákaz publikovat. Stáhl se do dobrovolné i vynucené samoty ve svém bytě. Zde si vytvořil vlastní paralelní svět – Holanesii, kam pouštěl jen ohlášené návštěvy.

Vila Tugendhat
Prokletí vily Tugendhat. Architektonický skvost nerozdával pouze radost

Básnicky byla sice padesátá léta plodná, Holanova rodina se však potýkala s existenční nouzí. S manželkou Věrou žil básník od roku 1932, milovaná dcerka Kateřina, která se narodila v roce 1949, přišla na svět s Downovým syndromem. Holčička vyžadovala stálou péči a často musela pobývat v rehabilitačních ústavech.

Až v šedesátých letech se Holanovy básně mohly zase dostat ke čtenářům. Svazem československých spisovatelů byl dokonce v roce 1968 navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Holan neuspěl, v tomto roce se laureátem ceny stal Samuel Beckett.

Není těžké si představit, že soužití společenské a hlučné persony, jakou byl Werich, se samotářským introvertem Holanem, kterého večírky u souseda jen zlobily, snadné nebylo. Nadto prý byl básník zarputilým odpůrcem avantgardní poetiky Osvobozeného divadla.

Pozdějším filmovým rolím vyčítal podlézavost vládnoucím komunistům. Přitom Werich si díla svého souseda vážil a snažil se mu pomoci. Vztah těchto dvou osobností české kultury – Hamleta a Falstaffa – přibližuje už třetí sezonu zdařilá inscenace pražského Švandova divadla Hadry, kosti, kůže.

Všem se asi ulevilo, když se Holanovi roku 1968 přestěhovali do bytu v ulici U Lužického semináře. V roce 1977 zemřela dcera Kateřina a zdrcený Vladimír Holan definitivně přestal psát. Zemřel o tři roky později.

Když už člověk je…

Jan Werich byl nepochybně výjimečnou osobností, která po sobě zanechala hlubokou stopu. Jeho filmy Císařův pekař – Pekařův císař z roku 1951 nebo o tři roky mladší pohádka Byl jednou jeden král jsou často vnímány jako politická agitka, faktem však je, že díky Werichovi se na plátna kin vrátil komunisty zavržený král komiků Vlasta Burian.

Samotný Werich hrál i v ceněných filmech, vzpomeňte třeba na dvojroli ve snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour, nebo skvělých televizních inscenacích, namátkou občas reprízovaný Medvěd nebo Uspořená libra.

Teplo domova
Jsou v domě lepší kamna, nebo krb? Je nutné si uvědomit několik věcí

Od poloviny padesátých let vystupoval v Divadle satiry s novým jevištním partnerem Miroslavem Horníčkem. Jejich improvizované dialogy dodnes neztratily hravost a nadhled. V šedesátých letech začal Werich především psát – cestopisy, povídky i pohádky, jeho sbírka Fimfárum dnes patří ke klasice.

Jeho nezaměnitelný hlas vyprávěl příběhy Haškova Švejka i Lakomé Barky. Sen zahrát si ve filmu poživačného a dojemného Johna Falstaffa, který vystupuje v několika Shakespearových hrách, však nedošel naplnění. Werich se stal alespoň autorem divadelní hry Falstaffovo babí léto.

Poté, co v roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, dostal se Werich na pomyslnou černou listinu. Režim dal stopku jeho veřejnému působení, ať už šlo o televizi, rozhlas, nebo vydávání knih. Poslední filmovou příležitost před kamerou dostal v několika dílech série o Panu Tau. Radostí ho znovu naplnil příchod vnučky. Holčička dostala po babičce jméno Zdena, ale v rodině jí nikdo neřekl jinak než Fanča.

Po rozvodu s hercem Jiřím Kvapilem se Werichova dcera Jana s malou dcerkou přistěhovala k rodičům, kde žila v podkrovním bytečku. Werich Fanču miloval a přál si, aby kráčela v jeho stopách. Dívenka se objevila v několika představeních divadla Semafor.

Mnozí přátelé, kteří vilu na malebné Kampě rádi navštěvovali, ani netušili, kolika strázním musí duchaplný hostitel čelit. Soužití jeho ženy s dcerou Janou bylo plné hádek a výčitek, asi i kvůli postupující duševní nemoci paní Zdenky. Jan Werich měl nemocné srdce a se slavíkem v krku zápasil s rakovinou hrtanu, nosil naslouchátko, špatně viděl.

Jana musela převzít roli pečovatelky, přitom sama bojovala s rakovinou děložního čípku. S publikem se Werich rozloučil v roce 1977 dvěma vystoupeními v pražské Lucerně, naplněné do posledního místečka. Jeho žena zemřela na začátku roku 1980, sedm měsíců po ní upadl do kómatu Jan Werich. Odešel 31. října 1980.

Zákeřné nemoci podlehla v květnu příštího roku i dcera Jana. Péči o třináctiletou dcerku svěřila do rukou rodinné přítelkyně Daniely Pakové, protože po smrti byl v té smutné době i Jiří Kvapil. Nyní žije Fanča s mužem a dcerou ve Švýcarsku. Ve stejném roce jako Werichova dcera zemřel na infarkt i jeho přítel Jiří Voskovec, bez jediné zmínky v tehdejším československém tisku.

Domy a byty českých politiků
Kde žijí čeští politici: vlastní vila, pronajatý byt i služební ubytovna

Na Kampě se život nezastavil, ve vilce se zabydlela nová nájemnice Anna Havránková-Slavíčková, příbuzná slavného malíře Antonína Slavíčka. Ničivá povodeň v roce 2002 dům hodně poškodila a další dlouhé roky, kdy se táhly spory o jeho využití, dále chátral.

V roce 2015 získalo Werichovu vilu do pronájmu Museum Kampa na základě vítězství ve veřejné soutěži. Konečně se dočkala rekonstrukce a o dva roky později byla zpřístupněna veřejnosti.

Splněný sen mecenášky Medy

Především díky patnáctiletému úsilí cílevědomé a vytrvalé Medy Mládkové se do vily na Kampě vrátil společenský život, který měl Jan Werich tak rád. V přízemí funguje kavárna a probíhají tu kulturní akce.

Dvě místnosti Werichova bytu jsou zařízené přesně podle fotografií – nechybí dobový nábytek, likérník, ve kterém měl Jan svou oblíbenou láhev Ballantine’s a slivovice, osobní věci zapůjčené vnučkou Fančou a také spolkem Werichovci, vzpomínky na Osvobozené divadlo, válečná léta v USA, filmy a pohádky.

Dílo básníka Vladimíra Holana si lze připomenout v Holaneriu četbou nebo poslechem.