Během první vlny epidemie začalo hodně lidí řešit své byty, zabývat se prostředím, v němž nečekaně pobývali delší čas než obvykle. Promění koronavirus naše domovy?
Asi ano. Ne že by lidé o svém bydlení najednou víc přemýšleli, spíš proto, že mnohým dojdou finance. V Londýně je už teď obrovská nezaměstnanost a bude to ještě horší. Přitom se staví množství bytů, které si ale nikdo nebude moci dovolit. Nové kanceláře budou poloprázdné, lidé se totiž naučili pracovat z domu. Z pandemie profitují hlavně různé hobbymarkety, obchody se dřevem a hřebíky, všichni si mnohem víc vyrábějí police, věnují se velkému úklidu. Ale že by pandemie změnila architekturu globálně? Tomu nevěřím. Spíš půjde o sekundární vlivy a způsoby financování.

Covid tedy s našimi návyky na bydlení nijak nezamává?
Možná budou mít lidé v bytech méně věcí, zjistí, že je vlastně ani nepotřebují. A nastěhují se proto i do menších bytů. Finanční krize nás ale postihne všechny. Budeme se muset uskromnit i ekologičtěji myslet – používat méně energií, zbytečně nevytápět prázdné prostory. Spíš budou lidé ovlivněni okolnostmi, ne naopak.

Kdo tedy v těch krásných nových bytech bude bydlet?
Doteď tu byla konjunktura, do bydlení se hodně investovalo. A ti, co investovali, zároveň i vydělávali, vždyť bytů byl pořád nedostatek a do Londýna se před brexitem stěhovala fůra lidí. Pořád se tu staví a byty rostou jako houby po dešti, jenže jsou drahé. Navíc se projekty, které jsou téměř hotové, ruší, bankrotují klienti i investoři, jde o řetězovou reakci.

Nedotkne se krize i vašich projektů? Tvoříte budovy, ve kterých jsou dominantní kov a sklo, tedy ne úplně levné materiály.
Víte, posledních pár let už interiéry ani netvořím. Ale i tak – kov nebo sklo nemusejí být drahé. Samozřejmě, celoskleněné schodiště je finančně náročné, zrovna tak skleněné věci s určitými detaily. Ve svém bytě mám kovové police, skleněný stůl, skříně se skleněnými dveřmi, které jsou ale lacinější než celodřevěné. Když navrhujeme obchody, je v tom spousta peněz, a interiéry, které předvádíme na výstavách nebo se objevují v publikacích, jsou často zakázkami pro movité klienty, kteří mohou utratit i několik milionů. Ale já sama se v téhle kategorii nepohybuji, stejně jako většina lidí.

Když se dnes postaví byt, většinou se předává lidem jako prostor o čtyřech holých stěnách.
Ano, v kuchyni je maximálně pár zásuvek. A když mají klienti štěstí, dostanou ještě zařízenou koupelnu. Byt se zkolauduje a prodá, každý na něm utratí, kolik si může dovolit. Pokud jako architekt tvoříte „bytovky“, nikdy vám developer nedovolí udělat nic jiného než obyčejné dveře a to nejlacinější světlo na chodbě. Předpokládají, že si to lidé za své peníze stejně předělají.

Cíleně jsem si všímala nových budov kolem sebe. U některých staveb ani nedokážu říct, zda se mi líbí, nebo ne. Současná užitková architektura, barevně přebujelá, ve mně vzbuzuje spíš pocit chaosu. Nebo jsem příliš konzervativní?
Nemyslím, že jde o konzervatismus. Většina developerů nechce tvořit hodnotnou, ale skutečně spíš lacinou architekturu. Jenže barvy architekturu nedělají, architektura musí mít v sobě víc než jen laciné barevné akcenty. My všichni žijeme ve zmatené době. Nikdo nemá na nic ucelený názor, nikdo nechápe, co se děje s přírodou, s celým vesmírem, jehož jsme součástí. To je jako hledat zemi, kde je teď politicky příjemné a vyhovující ovzduší. Zkuste se zamyslet a říct si, ve které zemi byste chtěla skutečně žít. Která země je pro vás politicky, kulturně a sociálně ta nej?

Upřímně – nevím.
Jistě, odpovědět na tuhle otázku je těžké. A architektura je jen odrazem toho, co se děje ve společnosti. To, co vidíme kolem sebe, je stejný zmatek, jaký se děje v politice – v české, britské i té světové. Anglie byla vždy ustálenou zemí, s pevně danými a respektovanými principy i zákony.

A teď?
Jak říkám, rozhlédnete se po světě a nenajdete ideální režim. Možná některé skandinávské státy, kde se žije klidněji… Dokonce i s koronavirem se jim daří zápasit lépe než zbytku Evropy. Když si za první republiky postavil pro sebe „pan domácí“ výstavní dům, šlo mu i o to, aby jeho vila byla krásná, chtěl být na ni zkrátka pyšný. Jenže developery krása nezajímá a my se můžeme snažit, jak chceme. Nedávno jsem se sešla s pár přáteli architekty na pozdní snídani. Zkušenosti měli podobné. Pracují na bytových domech, mají určitou vizi a pak přijde developer a vše „nadbytečné“ jim seškrtá. Pak je těžké vytvářet hezké prostředí. Kolik z výškových londýnských domů je skutečně dobrá, či dokonce výjimečná architektura?

V Praze je to podobné?
V Praze se pohybuju na trase z letiště do kanceláře, většinu staveb vidím spíš na výstavách v počátcích realizace. Vlastně si uvědomuju, že současnou architekturu v Praze znám méně než londýnskou… Ale nechci jen kritizovat. Všude na světě, v Praze i v Londýně, se najde pár velkých investorů, například Bloomberg od Normana Fostera nebo budovy Apple v USA, kteří utrácejí za svá sídla nekřesťanské peníze. Jde ale skutečně o dobrou architekturu? Těžko říct. Spíš ne.

Prvorepublikové vily ovšem obdivujeme dodnes, sama jste to zmínila, možná byli skutečně jejich majitelé osvícenější. Navíc ty domy vypadají tak, že by se v nich pořád dalo bydlet. Nejsou to jen muzeální kousky.
Jsem ze Zlína, kde si Baťa, kdysi nejbohatší člověk v zemi, postavil svoji vilu. A jak vypadal jeho dům? Tři malé ložnice – jedna pro něj, druhá pro syna, třetí pro hosty. Naše studio teď navrhovalo dům ve Francii – a hleďte, devět ložnic! Touha ukázat své peníze je u některých lidí bezbřehá. Když se podíváte na prvorepublikové funkcionalistické domy, jde alespoň z dnešního měřítka o malé domy. Vezměte si například brněnskou vilu Tugendhat. Jistě, má velký společenský prostor, vynalézavě řešený způsob vytápění nebo sklad na kožichy. Ale přesto v ní cítíte jakousi základní skromnost. Dnešní touha „oslnit“ – v módě, ve všem – byla jejim majitelům cizí. Ne, jejich touhou bylo zapojit se do společenského života, ovlivnit společnost zejména kulturní kvalitou. Jenže ve slovníku současných boháčů slovo skromnost téměř neexistuje. A což teprve, když se podíváme na skutečně opulentní rezidence v Moskvě nebo v Dubaji.

Co vás teď čeká?
Po letech můžeme postavit nadstavbu nemocnice v Plzni pro dárce kostní dřeně, deset let trvalo, než jsme získali povolení. Předěláváme neobydlený dvaadvacetipatrový věžák v centru Ostravy, v podstatě jakousi stavbu hrůzy. Snažíme se z něj znovu udělat budovu k bydlení. Dodělali jsme návrh na rozšíření porodnice u Apolináře, finišujeme administrativní budovu na Rohanském ostrově. Další zakázku realizujeme ve Zlíně nebo v Pardubicích. Projektů máme naštěstí opravdu hodně.

Eva Jiřičná (81)

Narodila se ve Zlíně. Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze, posléze AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu. Nastoupila v ateliéru Louis de Soissons, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem, pracovala i jako architektka v Radě Velkého Londýna.

Proslavila se interiéry obchodů a rezidenčních projektů, známá je též díky návrhům skleněných schodů. Pro její stavby je charakteristické použití skla a betonu. V Londýně má architektonické studio a od roku 1999 spolu s Petrem Vágnerem vede i pražský ateliér AI DESIGN.