OECD ve zprávě tvrdí, že rostoucí příjmová nerovnost v letech 1990-2010 ubrala z úhrnného ekonomického růstu 34 členských zemí 4,7 procenta. Řešením prý má být posílené přerozdělování, financované hlavně uvalením vyšších daní na bohaté a nadnárodní společnosti.

Schoenfeld připomíná, že v prvním desetiletí tohoto století řada zemí OECD praktikovala rozsáhlé sociální programy, které sice potlačovaly nerovnost, avšak silně zvyšovaly zadluženost. Výjimkou z tohoto trendu byla právě pětice zemí s nejvyšší nerovností - USA, Izrael, Turecko, Mexiko a Chile - jejich dluh se v té době v průměru zvýšil o tři procenta, kdežto ve zbytku organizace zadluženost vzrostla o 40 procent.

Značně zkreslené závěry

Méně zadlužené a ne náhodou i méně rovnostářské země ale po krizi nemusely zahájit drastické šetření jako ostatní. Průměrný roční ekonomický růst v této pětici tak v letech 2011-2013 dosahoval 3,9 procenta proti pouhým 0,84 procenta ve zbytku OECD, plyne z údajů Světové banky. Tím, že OECD do své zprávy toto období nezahrnula, značně zkreslila její závěry, píše Schoenfeld, který je analytikem společnosti Driehaus Capital Management.

Kam vede snaha o omezování nerovnosti masivními sociálními transfery dokládá podle analytika nejlépe Řecko, kde se tyto výdaje zvyšovaly od konce 90. let nejrychleji z celé OECD. Díky tomu také Řecko snížilo svůj ukazatel nerovnosti z celé skupiny vyspělých tržních ekonomik nejvíce. Kvůli prudkému růstu dluhu ale přišla hluboká krize, v níž se řecká ekonomika od roku 2010 propadla o více než 20 procent a podle údajů Eurostatu je nyní třetina obyvatel země ohrožena chudobou.
Opačným příkladem je Chile, což je země s nejvyšší nerovností v OECD a v pořadí sociálních transferů a vládních výdajů je na druhém místě od konce. Chile ale v tomto desetiletí roste čtyřprocentním tempem ročně, tedy nejrychleji z OECD, a míra chudoby tam díky tomu klesla od roku 2011 rovněž nejvíce z této skupiny.

Podobně pochybný je podle Schoenfelda rovněž argument OECD, že "přerozdělování je vůči růstu ekonomiky přinejhorším neutrální". Za hlavní ukazatel přerozdělování přitom organizace považuje sazbu daně z osobních příjmů a přehlíží dopady daní ze spotřeby v čele s DPH, které se na celkovém výběru daní v OECD podílejí více než daně z příjmu.

Podobné analýzy jsou pochybné

Mnohem lepším ukazatelem přerozdělování je podle Schoenfelda poměr vládních výdajů k výkonu ekonomiky. A tady se v rozporu s tvrzením OECD ukazuje, že ekonomický růst zemí, které v letech 1995-2012 zvýšily výdaje o jeden procentní bod HDP, byl o 30 procent pomalejší než těch, které tyto výdaje stejným tempem snížily.

To podle Schoenfelda nemá ukázat, že nerovnost svědčí růstu, ale poukázat na to, že analýzy podobného typu jsou ze své podstaty pochybné. Ekonomiky totiž procházejí změnami a k jejich budoucímu růstu nejvíce přispívají inovace. Evropské země OECD jsou sice více rovnostářské než jiné ekonomiky, v inovacích jsou ale mnohem slabší. "Možná by OECD udělala lépe, kdyby věnovala čas zkoumání tvorby bohatství v současnosti a budoucnosti, než aby se zabývala přerozdělováním z dob minulosti," uzavírá Schoenfeld.