Důl Nelson založil v roce 1876 anglický podnikatel William Refeen poblíž železniční tratě a oseckého hřbitova a pojmenoval ho podle britského admirála napoleonských válek. Zajímavé je, že důl z hlediska možné exploze dlouhou dobu nebyl považován za nebezpečný.

„Nebezpečným se stal po zavedení nové dopravní technologie nátřasnými žlaby, které svým provozem vyvíjely podle svědků ohromné množství jemného uhelného prachu ve vrstvách až 30 centimetrů. Navíc šlo o uhlí vysoce kvalitní a křehké, s velkou náchylností k samovznícení. Bylo také známo, že v dole je mnoho požárišt, nedokonale uzavřených jen dřevěnými zdmi,“ přiblížil okolnosti tragédie server Zdarbuh.cz.

Velké množství prachu vznikalo i kvůli zvláštnímu způsobu dopravy uhlí samospádem ve velkém potrubí. Prach byl sice místy zkrápěn, ale nedostatečně.

„K dovršení všeho, krátce před havárií, nastoupil na důl mladý a nezkušený, avšak ambiciózní závodní dolu, inženýr Štěpán Beisser. Ten chtěl svým nadřízeným ukázat, že je mužem na svém místě a že dovede důl k větší výkonnosti a efektivnosti, a to za současného snížení provozních nákladů. Například práce směřující k zneškodnění uhelného prachu považoval bohužel za neproduktivní a tudíž téměř i zbytečné,“ napsal o tragédii web Zachranar.cz.

Třásla se zem

Ve středu 3. ledna 1934 ve tři čtvrtě na pět odpoledne uhelný prach explodoval. V podzemí tehdy pracovala celá odpolední směna, téměř 150 horníků. Výbuch byl slyšitelný v širokém okolí, v Oseku, Duchcově a Hrdlovce se dokonce otřásla půda.

Exploze zasáhla celý důl, na povrchu zničila provozní budovy, v jejichž troskách zahynula dělnice Marie Havelková a dílovedoucí Karl Schmidt. Silně se naklonila i těžební věž. Trosky se válely v okruhu až jednoho kilometru. Lidé zemřeli buď přímo při výbuchu, či následně otravou oxidem uhelnatým. Z celé odpolední směny se zachránili pouze čtyři horníci, kteří v okamžiku katastrofy pracovali pod oseckým hřbitovem a jimž se podařilo vylézt větrací jámou.

Celkem se počet obětí vyšplhal na 142, zůstalo po nich 128 vdov a 266 sirotků. Poslední oběť vyprostili až o čtyři roky později. Provoz v Nelsonu byl obnoven až v roce 1941, zároveň byl přičleněn k dolu Alexander. Vyšetřování jako příčinu katastrofy stanovilo explozi uhelného prachu, vyvolanou výbuchem požárních plynů a způsobenou vyšší mocí. Za havárii nebyl nikdo osobně uznán vinným.

Hornické vdovy několikrát demonstrovaly, a to i v Praze, za proplacení mzdy po zemřelých mužích. Teprve 28. dubna 1934 vláda rozhodla o rozdělení sbírky 3,3 milionu korun mezi pozůstalé. Třetina byla vyplacena v hotovosti, dvě třetiny uloženy sirotkům na vkladní knížky.

Zbyly jen zarostlé těžní jámy

V současnosti po velkém důlním závodě zbyly jen betonovými deskami zakryté těžební jámy obehnané zábradlím a opatřené cedulemi s technickými informacemi. Podle nich byly jámy hluboké 225 a 242 metrů. U jam coby pomník stojí hornický vozík s nápisem připomínajícím tragédii. Neupravené místo je zarostlé listnatými stromy, kolem vede rušná silnice do Duchcova.

O pár desítek metrů dál je u vedlejší silnice památník tvořený velkým kamenem a dřevěným křížem. K jámám od něj vede cestička. Na vozíku je uveden počet obětí 142, zatímco na kameni je 144. Do tohoto počtu jsou totiž zahrnuti ještě další dva havíři, kteří zahynuli 28. června 1934 při otevírání zazděného dolu, při němž vybuchly nahromaděné plyny.

Turisté se k místu neštěstí mohou z Oseka dostat po modré značce kolem hřbitova a dolního oseckého nádraží. Trasa je dlouhá zhruba 2,5 kilometru a je vhodná i pro cyklisty.

Další pomník k tragédii je z roku 1935 a stojí na kraji Oseka u silnice směrem na Dlouhou louku.

Největším doloženým důlním neštěstím v Česku je tragédie v rudném dolu Marie na Březových Horách u Příbrami. Při požáru, který vznikl neopatrností jednoho z havířů, tam na konci května 1892 přišlo o život 319 havířů. Většina horníků v dole se otrávila, část z nich uhořela. V roce 1894 pak v karvinském uhelném dole Jan a Františka zahynulo při výbuchu 235 horníků.