Evidence tržeb není nic nového pod sluncem; „provozuje" ji každý podnikatel nejen kvůli daňovému přiznání, ale také proto, aby si udělal představu o svých příjmech, a tedy 
i podnikatelských či spotřebitelských možnostech. Elektronická evidence tržeb (EET), kterou coby povinnost pro podnikatele s účinností od 1. ledna 2016 chystá ministerstvo financí, je pouze konkrétním způsobem vedení evidence.

Přechod na nový způsob 
a následná průběžná realizace EET ale nesmí nepřiměřeně zvyšovat administrativní náročnost a náklady pro podnikatele ani pro stát. Stejně jako by EET neměla omezovat pohodlí zákazníka. Toho může stát dosáhnout tím, že si předem přesvědčivě spočítá, o kolik víc daní při novém způsobu evidence vybere, dále že zvolí takové technické řešení, které nebude z jednorázového 
a zejména dlouhodobého pohledu pro podnikatele nákladnější než údržba a přirozený rozvoj dosavadního způsobu evidence. Stát by také měl 
z EET vyloučit ty kategorie podnikatelů, pro něž i jen nahodilé vynucování nové povinnosti postrádá valný ekonomický smysl. A v neposlední řadě – stát by měl souběžně podnikatelům poskytnout nějaký benefit, nejlépe v podobě snížení daňového zatížení anebo zrušení jiné administrativní povinnosti. Neodmyslitelnou podmínkou je, že vládní experti připraví a zajistí takové technické řešení, které vyloučí diskreditující situace, kdy nespokojení zákazníci stojí v dlouhé frontě před pokladnou, protože „soudruzi někde udělali chybu".

Duchovní otcové konceptu EET ovšem nemohou očekávat, že vymizí neevidovaný prodej zboží a služeb. To je fenomén, založený na souhlasu obou stran transakce, tedy prodávajících i kupujících – typově oprava kapajícího kohoutku za pár desítek až set korun instalatérovi rovnou do kapsy. Naopak, jisté satisfakce se pravděpodobně dočkají ti z nás, kdo se zlobí, že se ve veřejných provozovnách, třeba v drobných maloobchodních prodejnách potravin či v hospodách, nevydávají účtenky. Zanedbatelný není ani pozitivní psychologický efekt, kdy zákazník spolu s účtenkou získává i jistotu, že část peněz, o které právě ochudil svou peněženku, jde celé společnosti na úhradu věcí společných, nikoliv jen do kapsy obchodníka.

Netrestejme zákazníka

Nakonec k sankcím. Vždycky panovaly zásadní námitky proti tomu, aby za zaplacení daní jejich povinným plátcem ručil někdo jiný, typově například, aby zaměstnanec byl postihován za zaměstnavatele, který řádně neodvede daň či pojistné sražené ze zaměstnancovy mzdy. Stejně tak není přijatelné, aby nakupující, který svou povinnost splnil už tím, že v ceně výrobku uhradil daň, byl pod hrozbou sankcí nucen navíc převzít a po jistou, byť krátkou dobu, uchovat účtenku. A pokud bychom chtěli takovou povinnost formálně zakotvit, potom aspoň, a to i za cenu nedokonalosti zákona, nezavádějme samotnou sankci.

Návrh chystané právní úpravy EET není doposud znám. Nicméně při dobře promyšlené a organizačně dotažené EET podle mého názoru skutečně existuje šance, že nedojde k citelnému zvýšení administrativní zátěže podnikatelů, nýbrž že nás toto opatření posílením tlaku proti nekalé konkurenci daňových hříšníků přiblíží rovnému a transparentnímu podnikatelskému prostředí.