Podobná situace v jeho případě není neobvyklá. Druhou práci mezi zkouškami, cvičením a vystoupeními dělat musí, aby uživil rodinu se dvěma dětmi. „Není zbytí. Ve filharmonii pobírám plat pětadvacet tisíc korun v čistém. S tím vyjít je nemožné,“ vysvětluje Jírů.
Spočítal si, že kdyby jídlo rozvážel na plný úvazek, vydělá si možná i dvakrát víc než jako profesionální hudebník s vysokou školou. „Přitom na takovou práci nepotřebuji žádné vzdělání ani talent, stačí řidičák,” srovnává.
Hudbu studoval i v německých Drážďanech. V jihočeském souboru působí sedmnáct let. „Celý život jsem cvičil na housle pět až šest hodin. Není to zadarmo. A plat mám deset tisíc pod průměrnou mzdou, nižší než učitel. Třeba v Německu by to bylo nepředstavitelné,” ví.
Dodává, že podobně jsou na tom jeho kolegové, jimž ani obrovský talent nestačí, a také mají dvě až tři zaměstnání.
Jednačtyřicetiletého muže drží u filharmonie láska hudbě a rodinná tradice. Jeho otec a sestra byli uznávaní profesionální houslisté. „Před pětadvaceti lety ale byla kultura u nás ohodnocována jinak. Bohužel, současný výhled je špatný. I proto se ozýváme s iniciativou Nenechme kulturu utichnout,“ říká.
close
info
Zdroj: se svolením J. Jírů
zoom_in
Jan Jírů je první houslista Jihočeské filharmonie. Aby vůbec uživil rodinu, jako druhou práci rozváží jídlo po sídlištích.
Pokud se nic nezmění, s českými tradičními orchestry, hudebníky a vůbec kulturními institucemi to vidí bledě. „Titanic se potápí. Zahrajeme ještě jeden kousek a půjdeme. Poslední zhasne,” zmínil motiv dohrávajícího lodního orchestru při známé katastrofě.
