Fukušima znamenala velký předěl v pohledu na jádro. Co znamenala pro Českou republiku?
Řada opatření, která byla v důsledku této havárie uplatněna v celosvětovém měřítku, se aplikovala i u nás. Pochopitelně v České republice nehrozí přílivové vlny, ale realizovaly se úpravy související se zálohováním zdroje a podobně.

Tsunami nehrozí ani v Německu, ale přesto se tam od jaderné energetiky odklonili. Čím si to vysvětlujete?
Pokud by CDU/CSU nevyhlásily tuto strategii, řada voličů by přešla k Zeleným nebo SPD. Bylo to politické rozhodnutí, jež nebylo ku prospěchu klimatu, protože odstavením jaderných elektráren Německo zvýší emise CO2 o víc než deset procent. Navíc bude muset stavět nové uhelné zdroje, protože přenosová soustava na jihu Německa má obrovské potíže s provozuschopností. Bude to také představovat extrémní náklady pro spotřebitele. Elektřina je tam dvakrát dražší než v ČR, především kvůli poplatkům za stabilitu přenosové soustavy.

Jaké je tedy východisko, když do roku 2040 by minimálně v Evropě měla skončit doba uhelná, ale jádru jako rizikovému a drahému zdroji se některé země zuby nehty brání?
Je otázka, zda je skutečně tak rizikový nebo drahý. Cena elektřiny z jádra je dána především náklady na výstavbu. Pokud se podíváme na všechny velké havárie jaderných elektráren, tak Three Mile Island v USA neměla žádný dopad na okolí. Systémy tam zafungovaly, jak měly. Příčina výbuchu reaktoru v Černobylu spočívala v politickém zadání pro provozovatele a v selhání lidského faktoru. A Fukušima byla přírodní katastrofa.

Jisté je, že jaderné elektrárny jsou jediným zdrojem, který je schopný pokrýt základní zatížení soustavy bez vlivu přírody. Cestou, kterou se vydávají Spojené státy nebo Anglie, je výstavba malých modulárních reaktorů o výkonu 300 až 700 MW čtvrté generace. Jsou schopny se samy dochladit, čímž se eliminuje nebezpečí v případě nestandardních stavů, a pokrýt zónu havarijního plánování. Proto by mohly být využity ve větší blízkosti obytných území.

Je-li toto budoucnost, proč se v ČR budou stavět další bloky v Dukovanech a Temelíně?
Od samého počátku navrhuji, aby se prodloužila životnost stávající JE Dukovany a hlavně abychom se výrazně angažovali ve výstavbě malých modulárních bloků. Měli bychom tak unikátní příležitost stát se výrobním, dodavatelským i servisním centrem pro zbytek Evropy v této oblasti. Například Američané už nepočítají s výstavbou velkých zdrojů na svém území, což silně podporoval prezident Trump.

Věřím, že tento směr bude pokračovat i za Bidenovy administrativy, neboť jenom obnovitelnými zdroji stabilní dodávky zajistit nejde. Na rozdíl od Evropy mají USA vlastní zásoby plynu, ale ty nejsou bezemisní, hlavně kvůli transportním trasám. Z tohoto pohledu na tom plyn není o moc lépe než uhlí. Jaderná energetika bude muset zůstat nedílnou součástí energetického mixu všude na světě.

Kdy by se mohly modulární bloky stát masovou volbou?
Vyvíjet se budou už v tomto desetiletí, komerčně dostupné budou během příštího. Záleží na tom, zda u toho ČR bude, nebo ne. Doba jejich výstavby je velmi dobře odhadnutelná, trvá nějaké tři čtyři roky, což dává jistotu realizace a s tím snazší profinancování i schvalovací proceduru. To je extrémní výhoda proti klasickým jaderným elektrárnám, umožní to dramaticky snížit celkové náklady.

Tedy pravý opak toho, co se děje u velkých jaderných elektráren, jejichž výstavba se proti plánům výrazně prodlužuje a prodražuje.
U nich se to predikuje velmi obtížně, protože základním problémem velkých bloků bylo, je a bude povolovací řízení a doprojektování elektrárny na místní podmínky. To trvá roky a stojí nemalé peníze. Pokud se vše třeba na základě politických zadání urychlí, doplatí se na to při výstavbě, kdy jdou náklady enormně nahoru.

Kvůli tomu se například výstavba finské JE Olkiluoto 3, kterou staví konsorcium společností Areva a Siemens, protahuje už šestnáct let?
Podstatou, kterou si málokdo chce přiznat, jsou okolnosti výstavby. Pokud se investor v dané zemi déle než deset let neangažoval, je podle mezinárodních standardů vnímán jako začátečník bez zkušeností. Ve Finsku, Maďarsku i České republice došlo ke ztrátě kompetencí, které se musejí znovu získávat. Ve Francii je typickým příkladem JE Flamanville, kde se podcenila připravenost na straně investora i dodavatele.

Úplně stejná elektrárna, kterou francouzská Areva začala stavět v Číně později, je už v provozu, zatímco Flamanville stále elektřinu nedodává. V Číně byl projekt připraven mnohem lépe. Podobně postupovali Američané a Korejci. Naopak s problémy včetně povolovacího řízení se potýkají Maďaři v JE Paks II, kterou staví Rosatom. Smlouva byla podepsána v roce 2014 se záměrem dokončení v roce 2025, ale podle mě k tomu dojde až v roce 2034. Tyto komplikace by z velké části u malých modulárních bloků odpadly.