Jak se zpětně díváte na privatizaci? Považujete tu akci za úspěch?
Samozřejmě, že to je úspěch. Před privatizací bylo 99,99 procenta majetku ve vlastnictví státu a po privatizaci k tomuto majetku byli nalezeni soukromí vlastníci, přičemž dopadl dobře. Byl to gigantický projekt. I poslední trafika byla v majetku státu, to se muselo změnit a podařilo se to.

Toto období si někteří spojují například s tuneláři a podobně…
Dnes už se nekrade? Co má dnešní kradení společného s privatizací? Zkuste si opřít kolo o klandr a někdo vám ho ukradne. Také za to může privatizace? Lidé kradli, budou krást a bohužel kradou furt, takže to nemá s privatizací nic společného. Za ochranu majetku během přechodu do soukromých rukou do poslední vteřiny odpovídal ten státní podnik. To nebyla věc, za kterou by odpovídala vláda.

Je něco, co byste dnes udělal jinak?
Když jsme končili, tak se mě na to ptal také prezident (Václav) Havel. Odpověděl jsem mu, že v dramatickém období po skončení kupónové privatizace nebyl zřízen dozor nad kapitálovým trhem, ale za to nemůžu. Vím přesně, kdo byl proti tomu a komu vděčíme za ten nedozor a za tu dobu, kdy se skutečně kradlo. Ale to nebyla součást privatizace, to bylo po privatizaci, stokrát podtrženo. Začalo to, až když se začalo obchodovat s akciemi. Tam se začaly krádeže dělat, děsivé krádeže.

Kdo tedy podle vás za to může?
(Václav) Klaus, (Dušan) Tříska a lidé z federálního ministerstva financí kladli zběsilý odpor, aby vznikla komise pro cenné papíry.

Proč takový odpor kladli?
Hráli falešnou tezi, že důležitější je koncentrace majetku, což je eufemismus pro rozkrádání. Tedy přesun majetku do rukou jejich známých, kamarádů a skupin chtěli nechat bez dozoru.

Tomáš Ježek

Vy jste to nemohl nějak ovlivnit?
Já už jsem byl mimo vládu. V české vládě jsem končil v roce 1992. V té době jsem byl na Pražské burze a tam se pod mým vedením psal zákon o Komisi pro cenné papíry. Aby byl uveden do života, tak se muselo čekat na další historickou náhodu. Tou bylo to, že padla Klausova vláda. Tehdy jsme návrh zákona strčili vládě Tošovského, která ho předložila poslancům, a parlament ho rychle schválil. Nebýt toho, že padla Klausova vláda a přišla vláda Tošovského, tak nevím, jak by to všechno dopadlo.

To bylo období, kdy se říkalo, že je potřeba zhasnout…
To říkal pan Tříska, ale i on to myslel jako nadsázku. Ale pět let po skončení kupónové privatizace v roce 1993 vše probíhalo bez dozoru a regulace. Stokrát jsem jim říkal, že každá slušná země, ale i takové státy, jako je Papua-Nová Guinea, měly komisi pro cenné papíry.

Kdy jste začali uvažovat o zprivatizování státního majetku? Bylo to už před rokem 1989?
O tom, že se musí začít privatizací, jsem psal už v roce 1988 v Politické ekonomii. To ale nebyla moje ojedinělá geniální myšlenka, o tom jsme se bavili v kruhu mých přátel, jako byl třeba Josef Zieleniec. Tehdy bylo jasné, že privatizace je klíčovou operací pro vznik tržního hospodářství.

Takže už během komunistické vlády se uvažovalo, že je potřeba do ekonomiky zavést tržní prvky?
To ano, ale oni si to představovali tak, že trh vznikne decentralizací, že podniky nad sebou přestanou mít kuratelu ministerstev a začnou samostatně rozhodovat. Ta myšlenka byla vadná, protože by vznikl akorát chaos. Odpovědnost by ale zůstala stále na státu a skupiny manažerů by si akorát začaly mastit kapsy. Trh by ale nevznikl, bez soukromého vlastnictví nemůže existovat.

Říkáte, že jste o privatizaci uvažovali už před rokem 1989. Inspirovali jste se někde ve světě?
Studovali jsme zkušenosti s privatizací ve Francii nebo ve Velké Británii, kde proběhla vlna privatizace velkých podniků. Velice brzo jsem zjistil, že tyto zkušenosti nejsou použitelné, protože 
u nás měla privatizace za cíl vytvořit trh, ale tam už trh byl. Mohli se tedy opřít o obchodní soudy, exekutory, obchodní právo a další. U nás se to teprve muselo vytvořit, aby to mohlo fungovat.

Tomáš Ježek

Takže česká akce byla ve světě unikátní?
Byla. Unikátní byla hlavně situace, ve které jsme byli. Na světě nebyla žádná ekonomika, která by téměř ze sta procent patřila státu. I v Polsku a Maďarsku byl dost slušně rozvinutý soukromý sektor. Sice malé podniky, ale pořád soukromý sektor. 
I poslední trafika na rohu byla u nás ve vlastnictví státu. Proto i řešení muselo být unikátní.

Součástí odstátnění majetku byly i restituce…
To je moje pýcha, na to jsem hrdý. To bylo to nejdůležitější, co jsem v životě udělal. Sotva jsem se stal ministrem v roce 1990, tak hned po čtrnácti dnech, možná i dřív, jsme sepsali první restituční zákon, který začal platit od listopadu 1990. Soukromý sektor vznikal privatizací, restitucemi a aktivitami na zelené louce, kdy lidé začali podnikat od nuly.

Hranice pro tyto restituce byla stanovena rokem 1948. Tím se ale původním vlastníkům nedostala řada podniků…
Bylo to politické rozhodnutí, že se někde čára udělat musela. Teoreticky bychom mohli jít do doby Josefa II., ten také znárodňoval. Řeklo se tedy, že datum bude únor 1948. Je možné si představit posunout tu hranici blíže 
k roku 1945, ale nemyslím si, že datum 1948 bylo úplně hloupé. Asi to jinak nešlo.

Kdyby vás někdo oslovil, abyste pomohl s privatizací v jeho zemi, šel byste do toho?
Oslovovali mě. Byl jsem třeba radit v Kazachstánu 
a všude po světě. Jedna 
z mých rad, kterou jsem jim vštěpoval a nevím, jestli se mi podařilo jim to do té palice dostat, byla, aby výnosy 
z privatizace nebyly použity jako záplata státního rozpočtu. Jakmile se to neoddělí, tak vznikne chaos ve státních financích. Proto jsem to napsal i do zákona o malé privatizaci, že o výnosech z ní musí rozhodnout Poslanecká sněmovna České republiky. Tyto výnosy pak parlament použil například na ozdravění ovzduší, plynofikace a podobně.

Tedy do trvalých investic. Tyto výnosy neprojíst.
Přesně tak.