Vjíždíme do tunelu, který má přibližně 5 kilometrů, sklon 10 procent a sestoupíme až do hloubky 420 metrů pod zem. Proti nám jede nečekaně vysoký počet aut různé velikosti. „Je právě čas oběda,“ vysvětluje lakonicky Jyrki Liimatainen, který nás veze na dno zdánlivě bezedného tunelu. „Běžně tu pracuje kolem dvaceti lidí, ale když se připravují nebo již probíhají nějaké složitější práce, může jich být i stovka,“ dodává.

Úložiště jaderného odpadu v Česku - InfografikaJsme na finském ostrově Olkiluoto v Botnickém zálivu, jsou tu husté smíšené lesy, uslyšíte tu řadu ptáků, při troše štěstí zahlédnete losa, žijí tu vlci, medvědi. Přírodní chráněná oblast, jak má být. Ale kromě toho tu jsou také jaderná elektrárna Olkiluoto a připravované úložiště jaderného odpadu Onkalo. To by mělo zahájit provoz v roce 2025.

Pokud se tak skutečně stane, bude Finsko první zemí na světě, která spustí program ukládání vyhořelého jaderného paliva do hloubkového úložiště. A stane se tak hlavním tahounem tohoto nového odvětví.

V první vlně budou ještě Švédové, Francouzi a Kanaďané, tedy země s vyspělou jadernou energetikou, které nad problémem ukládání vyhořelého paliva přemýšlejí dlouhá desetiletí. Ve Finsku tento proces odstartoval již v sedmdesátých letech, ke konečnému výběru lokality pak došlo až na přelomu tisíciletí.

Začneme později

Česko by mělo být součástí druhé vlny a ukládat odpad by se u nás mělo začít v roce 2065.

„V současnosti máme devět lokalit, z nichž bychom příští rok na jaře měli vybrat několik potenciálních kandidátů na finální lokalitu,“ vysvětluje Lukáš Vondrovic, vedoucí úseku přípravy úložišť RAO. „Státní Koncepcí nakládání s VJP a RAO máme uložen termín pro finální výběr lokality, kterým je rok 2025. My, tedy Správa úložišť radioaktivních odpadů, připravíme veškeré podklady pro výběr. Potvrdit a vybrat ale nakonec bude muset vláda,“ dodává Vondrovic.

Ale zpět téměř půl kilometru pod zem. Dostáváme se do trojice zkušebních tunelů, kde Finové testují, jak se jejich řešení úschovy radiačně náročného materiálu bude chovat. A musejí testovat velmi důsledně, protože dané látky budou pro člověka nebezpečné dalších 100 tisíc let.

„Vyhořelé palivové tyče schováme do válců, které budou mít de facto tři vrstvy. První bude masivní měděný válec, který zapustíme do díry hluboké téměř 9 metrů a zasypeme jej bentonitem. Třetí vrstvou pak bude samotná hornina, kterou je v našem případě rula,“ ukazuje geoložka Sanna Mustonen z firmy Posiva Solutions, která úložiště buduje a jež provádí veškeré potřebné cesty. „Finové musejí použít měď kvůli vysoké slanosti podzemní vody, nám bude stačit dvě různé ocelové slitiny,“ naznačuje rozdíl Vondrovic.

Jinak ale bude české řešení tomu finskému velmi podobné. Podle Vondrovice to je především kvůli tomu, že horniny ve Finsku a u nás jsou si mnohem bližší než třeba ve Francii, která svůj systém úschovy zakládá na jílovité hornině. „Kvůli rozdílu v technickém konceptu například Francouzi budou moci nechat úložiště přístupné několik desítek let po uložení materiálu. Naopak my zatím volíme cestu uzavřeného úložiště, do nějž se po zavezení posledního materiálu a uzavření již nikdo nedostane,“ popisuje rozdíly v přístupech evropských států Vondrovic.

Náš odpad, naše zodpovědnost

Různé přístupy se neprojevují jen v technickém konceptu. Týkají se také toho, kdo úložiště spravuje, či v přístupu veřejnosti k celé problematice.

Ve Finsku úložiště nevzniká ve státní režii, ale v soukromé. Firmu Posiva spoluvlastní provozovatelé několika velkých jaderných elektráren. „Důležitá je proto role regulátora STUK, který na stavbu dohlíží a jehož slovo má velký vliv na odbornou i laickou veřejnost,“ říká mluvčí energetické společnosti TVO Pasi Tuohimaa.

Renomé STUKu potvrzuje i Tomáš Martanovič z českého ministerstva průmyslu a obchodu, podle kterého si právě finského regulátora zvou i některé arabské státy, aby jim dohlížel na stavbu jaderných zařízení. Nicméně role regulátora, v našem případě Státní úřad pro jadernou bezpečnost je stejně důležitá jako ve Finsku. Naopak u nás problém uložení odpadu řeší právě SÚRAO, které kompetenčně spadá pod českou vládu, konkrétně pod ministerstvo průmyslu a obchodu.

Ještě větší rozdíl mezi Finskem a Českem je v přístupu veřejnosti. „Současný stav je následující: máme 9 lokalit, které zasahují do katastrů celkem 53 obcí. Ve 30 z nich se uskutečnila referenda, podle jejichž výsledku obyvatelé daných obcí s výstavbou nesouhlasí,“ vypočítává mluvčí SÚRAO Lucie Steinerová.

Proti jakémukoli úložišti bojuje celá řada lidí. Významným odpůrcem je Platforma proti hlubinnému úložišti, která sdružuje 47 obcí a spolků. K jejím základním požadavkům patří zvýšení role dotčených obcí v rozhodovacím procesu a vyšší transparentnost od státu.

„Slibovaný návrh zákona o hlubinném úložišti měl být starostům obcí předložen do konce května. Zatím se tak ale nestalo. Doufáme, že v dalších týdnech dojde k nápravě, a MPO i SÚRAO budou plnit úkoly, které si jejich zástupci sami stanovili na jednáních s občany dotčených obcí,“ uvedl mluvčí platformy Martin Schenk.

Vysoké příjmy z daní

Naopak zástupci téměř desetitisícového města Eurajoki, u kterého leží jaderná elektrárna Olkiluoto i budované úložiště Onkalo, si přítomnost daných jaderných zařízení pochvalují.

„Díky vysokým příjmům z daní od jejich provozovatelů si můžeme dovolit stabilní rozvoj města,“ prohlásil starosta Eurajoki Vesa Lakaniemi. „Zatímco jinde musejí zavírat menší školy, v našem regionu to není nutné. Máme také skvěle dostupnou zdravotní péči, rozvíjející se infrastrukturu,“ dodává Lakaniemi. „Do rozpočtu každoročně přijde kolem 20 milionů eur, což představuje zhruba třetinu veškerých příjmů,“ doplňuje jej zastupitel Vesa Jalonen.

„Nejdůležitější však je transparentnost a důvěryhodnost celého procesu. Naši partneři je budují soustavně desítky let, což se odráží i na poměrně stabilním počtu příznivců jaderných zařízení v našem městě. Pohybuje se mezi 45 a 55 procenty.

V době, kdy se začalo budovat Onkalo, šla popularita ještě výš,“ uvádí starosta. „Všichni chtějí svítit a topit, často právě elektřinou. Finsko tak spotřebovává ohromné množství energie, kterou i přes řadu jaderných reaktorů musí ještě nakupovat. Je naše zodpovědnost se s vyhořelým odpadem vypořádat, ne nikoho jiného,“ shrnuje přístup k problému většiny Finů Vesa Lakaniemi.

Ani když se zastupitelů cíleně ptáme na negativa, žádná nezmiňují, jen vzpomínají, že kolem roku 2000, kdy se o úložišti rozhodovalo, panovala řada emocí. Neovlivní to naše zemědělství? Turistický ruch? Ceny
nemovitostí? Počet obyvatel? „Nic z toho se nepotvrdilo. Naopak. Za tu dobu tu přibyla polovina obyvatel a turismus i díky těmto zařízením spíše narostl,“ uzavírá starosta.

Nepopulární rozhodnutí

Přítomnost jednoho funkčního jaderného zařízení se zdá být pro rozhodování místních i samosprávy jako ulehčující faktor. Přitom původně se nepočítalo s tím, že by úložiště bylo poblíž Temelína či Dukovan.

Ve Finsku panuje vysoká míra společenské zodpovědnosti. Jaderný odpad je fakt, který nelze ignorovat, nelze jej vyvézt za hranice (to odporuje mezinárodním smlouvám i národnímu právu), sám se rozpadne až za sto tisíc let. Státní energetická koncepce i nadále počítá s velkým podílem jaderné energie. Ale i bez toho tu již nyní máme dost paliva, o který se budeme muset postarat sami, protože to za nás nikdo jiný neudělá, abychom parafrázovali starostu Vesu Lakaniemiho.

Na rozhodnutí je ještě pár let, tak snad bude zem řídit vláda, která se nebude bát podobné těžké volby.