V tomto koutu světa nelze nenarazit na tamní aerolinky. V rámci souostroví sice trajektová doprava existuje, avšak vzhledem k tomu, že se Maledivy rozprostírají na ploše přes 90 tisíc kilometrů čtverečních a sestávají z více než tisícovky ostrovů, z nichž pouze 200 je obydlených, je tento způsob přepravy kolikrát velice nepraktický. A právě tehdy přicházejí na řadu piloti z Trans Maldivian Airways.

Místní aerolinky jsou největším leteckým přepravcem operujícím na moři. Jejich flotila čítá 50 nízkokapacitních letounů typu DHC-6 Twin Otter, jenž v letech 1966 až 1988 původně vyráběla kanadská společnost De Havilland a v jejichž kokpitech se u dopravce střídá na 200 pilotů. Ti v celkovém součtu absolvují až 100 tisíc letů a z hlediska svých zvyklostí jsou zcela jedineční.

Se svými stroji zpravidla nepřistávají na běžných betonových drahách jako ostatní, nýbrž na vlnách místy až blankytně zbarveného Indického oceánu. Na tom by však nebylo nic až tak neobvyklého, neboť v podobných lokalitách to zkrátka ani jinak nejde.

Tím hlavním odlišujícím znakem je především způsob jejich oblékání. Standardní uniforma totiž tvoří jen část „pracovního oděvu“. Od pasu dolů je piloty Trans Maldivian Airways možno spatřit výhradně v trenýrkách a sandálech. A mnohdy vlastně ani to ne.

„Sami sebe nazýváme „bosí piloti“, protože když jsme v letadle, tak si v podstatě naše sandále sundáme a létáme s bosými nohami na pedálech,“ přibližuje webu CNN kapitán společnosti Andrew Farr a vzápětí dodává: „Cítíte se tak opravdu krásně.“

Skutečná výzva, ale současně i velká zábava

Farr pracuje u místních aerolinek již deset let a svoji práci si vzhledem k jejím specifikům náramně užívá.

„Přistávat na vodě je daleko větší zábava a výzva, protože voda se vždy mění. Můžete mít den, kdy je hladina úplně rovná, a každý si myslí, že je to nejsnazší způsob jak přistát. Ale tak to není, protože to odráží oblohu. Musíte být velmi, velmi opatrní, když přistáváte za podmínek, kdy je hladina rovná,“ popisuje jedno z největších úskalí, s nímž se v rámci svého působení u Trans Madivian Airways denně setkává.

To ale není zdaleka vše: „Během jihovýchodních monzunů se můžou objevit vlny vysoké čtyři nebo pět stop (přibližně 1,2 až 1,5 metru – pozn. red.). Opravdu se mi líbí výzva přizpůsobovat se tomu a mít k dipozici různé způsoby jak přistát v odlišných podmínkách.“

Omezeni denním světlem

Všechny lety místních aerolinek se odehrávají během dne v rámci takzvaných pravidel pro létání za viditelnosti (VFR), neboť na rozdíl od běžných letišť zkrátka není možné osvítit pomyslně vytyčenou „vodní“ dráhu tak, aby na ní mohlo letadlo bezpečně přistát i za tmy. Během dne se proto piloti prakticky nezastaví.