S koncepcemi je ta potíž, že se zpravidla jednou přečtou, možná se někdy ani nedočtou, a odloží se na polici, kde se pomalu ztrácí pod nánosem prachu. Třeba podle ekologů by tedy Česká republika měla přijmout zákon. „Antifosilní zákon přinese důležitou stabilitu prostředí pro investice do chytrých řešení. Například stabilně financované zateplování domů v kombinaci s biomasovými kotly a výtopnami či solárními panely na ohřev vody postupně nahradí spotřebu uhlí i zemního plynu na vytápění domů. Podle propočtu expertů zaplatí domácnosti, školy, nemocnice a firmy za topení o desítky miliard korun méně než dnes," tvrdí Jiří Koželuh z Hnutí Duha.
Tisíce pracovních míst
K takovému tvrzení mají zastánci zákona i čísla. Jestliže by Česká republika v příštích 15 letech investovala 16 miliard korun ročně do zateplování budov, výměny starých kotlů za nové šetrné systémy a do solárních ohřevů vody, sníží se emise oxidu uhličitého o devět milionů tun za rok.
Nehledě na to, že k vytápění by bylo potřeba méně zemního plynu, kterého jsme loni podle dat Českého statistického úřadu dovezli za 64 miliard korun. Výdaje domácností na vytápění by při zavedení takového opatření měly při současných cenách do roku 2030 klesnout o 15,7 miliardy korun .
Utrácení peněz na chytré projekty by mělo mít také významný celospolečenský dopad. Ekonomové spočítali, že těmito investicemi by vzniklo 31 tisíc nových pracovních míst, což by s sebou samozřejmě přinášelo i větší odvody daní a sociálního zabezpečení.
Studie jdou ještě dál. Snižování emisí se projeví na zdraví české populace, takže výdaje na léčení patřičných onemocnění se sníží o 9,5 miliardy korun ročně. Tady ekonomové počítají s výdaji státu, firem a dalšími poplatníky zdravotního a sociálního pojištění. Kvůli nižšímu znečištění by se zvýšila i zemědělská produkce o 188 milionů korun ročně.
Podle Koželuha by zákon vedl k vytvoření ekonomického prostředí, v němž by firmy a vláda hledaly optimální opatření. „Tím by bylo například zavedení takzvaného pasivního standardu při nové výstavbě. Standard by určoval, jakou má mít dům maximální spotřebu na metr čtvereční. Jedná se o hodně dobře zateplené domy s řízeným větráním. Takové domy například zužitkovávají teplo, které vydává člověk," upřesnil ekolog.
Ostatně zavedení pasivního standardu do roku 2016 měli ve svém volebním programu sociální demokraté. Tento záměr se ale nakonec do koaliční smlouvy nedostal.
Nicméně pasivní domy se staví už dnes. Jejich cena ale bývá v průměru o sedm procent vyšší než u běžných domů. „Kdyby se zavedl pasivní standard, cena technologií by šla dolů a vyšší cena by se zaplatila nižšími náklady," doplnil Koželuh.
Ministerstvo životního prostředí při předložení návrhu antifosilního zákona odkazuje na zkušenosti s obdobnou normou ve Velké Británii. Za sedm let jeho platnosti se tam emise skleníkových plynů snížily o 21 procent a spotřeba energie o 18 procent. Země také ušetřila 20 miliard korun za dovoz paliv, která nahradila výrobou elektřiny ve větrných elektrárnách. Za stejnou dobu vzrostlo HDP, průmyslová výroba a počet pracovních míst.
Příval žalob
Jenomže čeští průmyslníci tvrdí, že ministerstvo zrovna v tomto případě neříká všechno. Nemluví totiž o tom, že tyto výsledky byly způsobeny také mírnějšími zimami, hospodářským útlumem, růstem cen energií nebo poklesem reálných mezd ve Velké Británii.
Navíc se Česká republika k poklesu emisí zavázala už na úrovni Evropské unie, a to o 40 procent do roku 2030. S dlouhodobými cíli počítá i Státní energetická koncepce. „V takovém případě by zákon v praktické rovině nepřinášel žádné nové zakázky nad rámec těch, na něž už ČR přistoupila," argumentuje Svaz průmyslu a dopravy ČR. Podle něj by tak zákon neměl smysl a kloní se raději ke koncepci.
Průmyslníci v tom nejsou sami. Svoje připomínky měly nebo mají třeba ministerstva financí, zemědělství, místního rozvoje nebo průmyslu a obchodu. Velké firmy se ovšem obávají ještě jedné věci, pokud by emise nakonec reguloval zákon. Česká republika by se mohla ocitnout pod palbou žalob, jako se to stalo například v Nizozemsku, kde nebyl splněn zákonem daný emisní závazek. Místní vládu zažalovali aktivisté ze skupiny Urgenda, kterým dal loni v červnu soud za pravdu. Nizozemská vláda tak musí do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů aspoň o čtvrtinu.
Měl by o takových věcech rozhodovat soud? Člověk by mohl mít pocit, že by v takových případech měl zřejmě apelovat na rozum. Jenže na ten se podle všeho spolehnout nelze. Mohli by o tom vyprávět třeba obyvatelé pacifického státečku Nauru. V posledních desetiletích 20. století to byl díky těžbě fosfátů jeden z nejbohatších států na světě v přepočtu na obyvatele. Stát jim zaručoval bezplatné školství, zdravotnictví a další služby. Vláda velkoryse, a často nesmyslně utrácela i jinde. V posledních letech zásoby fosfátu došly, po těžbě zůstaly nenapravitelné ekologické škody, většina ostrova je neobyvatelná a stát se už několik let potácí na hraně bankrotu a před hrozbou ztráty nezávislosti. Lidé svůj ostrov doslova projedli.
