Na počátku historie farmy rodiny Cihlářových stojí pan Ladislav Boháč, sedlák původem ze Staré Boleslavi, který v roce 1947 prodal své boleslavské hospodářství, protože se nacházelo v městské zástavbě a nebylo jak je rozšiřovat, a koupil statek v Kopeči.

Hospodařil na 45 hektarech orné půdy, choval skot, prasata, koně, drůbež, holuby a také zhruba 50 včelstev. V roce 1950 bylo hospodářství s nástupem násilné kolektivizace zestátněno a majitelé byli o dva roky později bez náhrady vystěhováni za hranice okresu. Tento fakt se tragicky podepsal na celé rodině.

 „V té době byl již děda vdovec, zůstal se čtyřmi dětmi sám. Měl dcery Marii, Evu, Vlastu a syna Ladislava, což je můj táta,“ vyjmenovává Jana Cihlářová, za svobodna Boháčová, která se o statek s manželem Petrem Cihlářem stará dnes.

„Děda s rodinou se vrátil do Staré Boleslavi, bydleli, kde se dalo, u příbuzných… Byla to těžká doba. Taťkovi bylo v době, kdy jim statek sebrali, 15 let. Byl přijat na střední zemědělskou školu, z té ho ale jako syna kulaka vyhodili. Následně se protloukal, jak se dalo, a do roku 1992 se živil jako údržbář, zámečník, soustružník, jeřábník, svářeč,“ dodává Jana Cihlářová.

Návrat po čtyřiceti letech

Po dlouhých čtyřiceti letech bylo možno konečně navázat na rodinnou zemědělskou tradici. V roce 1992 syn pana Boháče, Ladislav Boháč mladší, zažádal v rámci restitucí o navrácení hospodářství.

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se usedlost nacházela, musel mít spolu s rodinou notnou dávku odvahy a víry, aby byl schopen radikálně změnit svůj život, přestěhovat se na statek, začít hospodařit a zároveň rekonstruovat vše, co bylo potřeba.

Když dnes jedenaosmdesátiletý Ladislav Boháč mladší vzpomíná na své pocity ve chvíli, kdy se po restituci vrátil na svůj rodný statek, těžko hledá slova: „Pocity to byly hrozné… Nechci být sprostý.“ Všechny budovy, obytné i hospodářské, byly ve značně havarijním stavu.

Obytná budova nevhodná k bydlení, všechny objekty bez omítek a z větší části bez střech, okolí zarostlé a sloužící zbytku obce jako veřejná skládka. Přeměna na slušné místo pro život a podnikání trvala dlouhou dobu a stále ještě pokračuje. Až v roce 2000 s příchodem Petra Cihláře, který byl do té doby zaměstnán jako zootechnik v ZOD Brniště, se na statku znovu objevují včely.

Šťastný rok 2000

Jana Boháčová a Petr Cihlář se seznámili na Vyšší odborné škole zemědělské v Roudnici nad Labem, kde navštěvovali stejný ročník v letech 1994–1998. Dohromady se ale dali až po ukončení školy v roce 1999. Svatbu měli v roce 2000, tedy ve stejném roce, kdy se na statku opět začaly chovat včely.

„V devadesátých letech jsme na farmě měli menší chov prasat, pěstovali jsme pšenici, ječmen, brambory na uskladnění a zeleninu, se kterou se jezdilo na trh. Z dlouhodobého hlediska to byl neudržitelný stav. Přišly supermarkety, ceny vepřového šly dolů… Proto jsme zkusili rozjet včelky a naštěstí se nám to podařilo,“ vzpomíná na okolnosti šťastného rozhodnutí Jana Cihlářová. K tomu, že dnes v Kopeči chovají včely ve velkém, došlo postupně.

„Vybavili jsme si truhlárnu starými stroji a začali jsme si všechno na úly vyrábět sami. Byl to pomalý rozvoj, každý rok jsme počty včelstev navyšovali, až jsme se dostali na nynější stav. Momentálně máme 1200 kmenových včelstev, v sezoně, kdy se chovají nová včelstva tzv. oddělky na prodej a na posílení slabých kmenových včelstev, se celkový počet pohybuje okolo 1500 včelstev,“ doplňuje manželku dnes už včelař tělem i duší Petr Cihlář.