Předchozí
1 z 2
Další

Na počátku historie farmy rodiny Cihlářových stojí pan Ladislav Boháč, sedlák původem ze Staré Boleslavi, který v roce 1947 prodal své boleslavské hospodářství, protože se nacházelo v městské zástavbě a nebylo jak je rozšiřovat, a koupil statek v Kopeči.

Hospodařil na 45 hektarech orné půdy, choval skot, prasata, koně, drůbež, holuby a také zhruba 50 včelstev. V roce 1950 bylo hospodářství s nástupem násilné kolektivizace zestátněno a majitelé byli o dva roky později bez náhrady vystěhováni za hranice okresu. Tento fakt se tragicky podepsal na celé rodině.

 „V té době byl již děda vdovec, zůstal se čtyřmi dětmi sám. Měl dcery Marii, Evu, Vlastu a syna Ladislava, což je můj táta,“ vyjmenovává Jana Cihlářová, za svobodna Boháčová, která se o statek s manželem Petrem Cihlářem stará dnes.

„Děda s rodinou se vrátil do Staré Boleslavi, bydleli, kde se dalo, u příbuzných… Byla to těžká doba. Taťkovi bylo v době, kdy jim statek sebrali, 15 let. Byl přijat na střední zemědělskou školu, z té ho ale jako syna kulaka vyhodili. Následně se protloukal, jak se dalo, a do roku 1992 se živil jako údržbář, zámečník, soustružník, jeřábník, svářeč,“ dodává Jana Cihlářová.

Návrat po čtyřiceti letech

Po dlouhých čtyřiceti letech bylo možno konečně navázat na rodinnou zemědělskou tradici. V roce 1992 syn pana Boháče, Ladislav Boháč mladší, zažádal v rámci restitucí o navrácení hospodářství.

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se usedlost nacházela, musel mít spolu s rodinou notnou dávku odvahy a víry, aby byl schopen radikálně změnit svůj život, přestěhovat se na statek, začít hospodařit a zároveň rekonstruovat vše, co bylo potřeba.

Když dnes jedenaosmdesátiletý Ladislav Boháč mladší vzpomíná na své pocity ve chvíli, kdy se po restituci vrátil na svůj rodný statek, těžko hledá slova: „Pocity to byly hrozné… Nechci být sprostý.“ Všechny budovy, obytné i hospodářské, byly ve značně havarijním stavu.

Obytná budova nevhodná k bydlení, všechny objekty bez omítek a z větší části bez střech, okolí zarostlé a sloužící zbytku obce jako veřejná skládka. Přeměna na slušné místo pro život a podnikání trvala dlouhou dobu a stále ještě pokračuje. Až v roce 2000 s příchodem Petra Cihláře, který byl do té doby zaměstnán jako zootechnik v ZOD Brniště, se na statku znovu objevují včely.

Šťastný rok 2000

Jana Boháčová a Petr Cihlář se seznámili na Vyšší odborné škole zemědělské v Roudnici nad Labem, kde navštěvovali stejný ročník v letech 1994–1998. Dohromady se ale dali až po ukončení školy v roce 1999. Svatbu měli v roce 2000, tedy ve stejném roce, kdy se na statku opět začaly chovat včely.

„V devadesátých letech jsme na farmě měli menší chov prasat, pěstovali jsme pšenici, ječmen, brambory na uskladnění a zeleninu, se kterou se jezdilo na trh. Z dlouhodobého hlediska to byl neudržitelný stav. Přišly supermarkety, ceny vepřového šly dolů… Proto jsme zkusili rozjet včelky a naštěstí se nám to podařilo,“ vzpomíná na okolnosti šťastného rozhodnutí Jana Cihlářová. K tomu, že dnes v Kopeči chovají včely ve velkém, došlo postupně.

„Vybavili jsme si truhlárnu starými stroji a začali jsme si všechno na úly vyrábět sami. Byl to pomalý rozvoj, každý rok jsme počty včelstev navyšovali, až jsme se dostali na nynější stav. Momentálně máme 1200 kmenových včelstev, v sezoně, kdy se chovají nová včelstva tzv. oddělky na prodej a na posílení slabých kmenových včelstev, se celkový počet pohybuje okolo 1500 včelstev,“ doplňuje manželku dnes už včelař tělem i duší Petr Cihlář.

Práce je i v zimě

Cihlářovi chovají včely v tenkostěnných úlech z borovice vejmutovky. A protože jim záleží na kvalitě vyráběných produktů, jednou z jejich prvních investic bylo vybudování veterinárně schválené medárny a stáčírny medu. Provoz je pod stálým veterinárním dozorem a odpovídá normám EU. Dělají se tu hlavně jednodruhové medy z ovocných stromů, řepky, akátu, hořčice, lípy a slunečnice.

 „Abychom byli schopni tyto medy získat, kočujeme se včelstvy za snůškou až do vzdálenosti 30 kilometrů od farmy. Včelstva máme umístěna na několika kočovných stanovištích, ze kterých se v podletí převážejí na zimoviště,“ popisuje Petr Cihlář s tím, že nikdy nenastala situace, kdy by chtěli včelaření nechat. Dokonce ani v době, kdy řádila varoáza, onemocnění, které decimovalo včelstva po celé České republice.

I když se to nezdá, práce je na farmě celoročně, dokonce i v zimě, kdy se Cihlářovi věnují hlavně obchodu. Největší zájem o med je totiž v podzimním a zimním období. Dále se vyrábějí nové úly (nástavky, střechy, dna, rámky), opravují se poničené úly, na statku se rekonstruuje, co je potřeba. Pořád je co dělat.

„Nejdrsnější období ale máme od dubna do srpna, kdy je potřeba zkontrolovat včelky po zimě, vytvořit nové oddělky (buď na prodej, nebo na posílení slabších včelstev), kočuje se se včelstvy za snůškou (řepka, akáty, lípa, slunečnice) či za opylovací činností (ovocné sady). Dvakrát až třikrát za sezonu se vytáčí med a nakonec se léčí a krmí včely na zimu. Jelikož máme i polnosti, tak musíme včelky skloubit s pracemi na poli, se žněmi a podobně. Jak trošku poleví práce ve včelách, tak nastupuje činnost spojená s odbytem medu,“ popisuje Jana Cihlářová.

Med s chilli i kávou

Kromě klasického medu mají Cihlářovi v nabídce i další medové speciality. „Chtěli jsme nějakým způsobem využít jarní medy, kterých je největší množství. U nich je možné med takzvaně napastovat – v průběhu krystalizace s medem mechanicky mícháme, přičemž vznikne jemně krystalický med, který nestéká a dobře se maže, vysvětluje Petr Cihlář

„Do pastovaného medu přidáváme různé ingredience, například zázvor, skořici, chilli, rakytník, lesní malinu, višeň s arónií… Nabízíme i kávu v pastovaném medu a Medový čokomls, což je kakao v pastovaném medu. Do akátového medu nakládáme ořechy a máme i vanilkový lusk zalitý medem. Recepty na nové medové pochoutky se rodí postupně, metodou pokus omyl,“ směje se.

Kolik medu snědí sami Cihlářovi spočítáno nemají, ale snídají ho každý den. „Já jím třeba jenom květové medy. A sice ty pastované, protože nemám rád, když mi teče med z rohlíku na ruce. Ale Češi chtějí tekutý med s jiskrou. Přitom když med vytočíme, do tří dnů je tvrdý jako beton. Je to tím, že je v něm jen 17 procent vody, je to vlastně suchá potravina. Abychom ho zase ztekutili a mohli ho dát do skleniček, musíme ho šetrně zahřát pomocí speciálních spirál,“ říká včelař.

Zákazníky včelařství z Kopeče jsou lidé, kteří si med kupují přímo na farmě nebo přes e-shop. Do žádných obchodních řetězců med nedodávají. Něco prodávají i do menších krámků a trhovcům.

„Kromě prodeje medu se věnujeme chovu a prodeji oddělků, malých nových včelstev, pro včelaře. Dále provozujeme opylovací činnost pro sadaře. Pro vlastní potřebu vyrábíme také včelí vosk, který se ve formě mezistěn (nových pláství) vrací zpět do úlů,“ doplňuje Petr Cihlář.

Z generace na generaci

Loni v prosinci získala včelí farma rodiny Cihlářových ocenění Farma roku 2017. Tento titul uděluje každý rok Asociace soukromého zemědělství ČR. „Členství v Asociaci nám dalo pocit ukotvení, konečně jsme se ocitli ve společnosti podobně smýšlejících lidí, s podobnými osudy, problémy i radostmi. To, že jsme vyhráli titul Farma roku 2017, nám určitě pomohlo v tom, že jsme si uvědomili, jaký kus práce máme za sebou,“ vysvětlují manželé Cihlářovi.

„Je to obrovské zadostiučinění a ohodnocení za ta léta dřiny a odříkání v začátcích hospodaření. Jsme moc rádi, že s námi mohli být při předávání ceny na pódiu Divadla ABC rodiče a v hledišti mnoho našich nejbližších příbuzných,“ shodují se.

Díky té zmíněné dřině je jejich farma soběstačná. Dotace využívají stejně jako ostatní zemědělci pouze na pole. Med jako komodita je bohužel vyřazen z Programu rozvoje venkova, a včelaři tak nemohou čerpat podporu, která by jim mohla pomoci vybudovat lepší provozovny.

Hospodářství je rodinné, a tak na něm pracuje celá rodina, včetně Honzy (2001) a Matěje (2008), synů manželů Cihlářových. „Je to u nás stejné, jako to bývalo dříve. Pracují a žijí tu pospolu nejmladší i nejstarší generace. Děti vidí, že když je vůle, píle a pracovitost, tak se dá dosáhnout toho, co si člověk usmyslí,“ je přesvědčená Jana Cihlářová.

Takže to vypadá, že je tu velká naděje, že o budoucnost farmy bude postaráno. „Základem soukromého hospodaření je předávání gruntu potomkům. Není to o tom, že něco vybudujeme a pak to se ziskem prodáme. Bereme to tak, že máme ten náš statek na pár let vypůjčený, abychom ho spravovali, pozvedli a pak předali dál. Snad se nám to v budoucnu podaří… Uvidíme, co čas přinese,“ uzavírá.