Milionové obrazy jsou v soukromých sbírkách. Stát jim konkurovat nedokáže

V Telči tvoří dva francouzští malíři. Podívejte se na jejich obrazy

Ostatní

Státní instituce do sběratelských klání v současné době v podstatě nezasahují. Nejsou peníze. Přestože galerie mají ze zákona povinnost zaručit rozvoj sbírky do budoucna, aby neztratila kvalitu ani kontinuitu. Institut umění – Divadelní ústav v Praze v roce 2017 vydal studii, která je výsledkem několikaletého výzkumu oboru. Ze studie vyplývá, že řada státních institucí v každoročním rozpočtu peníze na nákup děl vůbec nemá a stejná situace se opakuje i několik let v kuse.

„Praxe přitom ukazuje, že částka na nákupy nemusí být závratně vysoká. Je možné se pohybovat už v rozmezí od dvou set tisíc korun do jednoho milionu korun ročně,“ uvádí spoluautor studie a historik umění Radek Wohlmuth. Autor ve studii také došel k závěru, že velká část krajských galerií získává prostředky na nákupy tím, že snižuje provozní náklady. „Je komické i tristní zároveň, že největší vliv na úroveň sbírek v ČR má počasí, protože nejvíc je možné ušetřit za topení,“ doplňuje Wohlmuth.

Malé výjimky

Konkurenceschopnost státu vůči soukromým sběratelům je minimální. Dokládá to podle Radka Wohlmutha aukce oleje Aléna Diviše s názvem Samota (1945). Zájem o koupi měla Galerie hlavního města Prahy. Její maximální příhoz činil 434 tisíc korun. Vítěz aukce přeplatil galerii šestinásobně, za Samotu zaplatil 2,73 a dorovnal tím dosavadní autorský rekord. Do současné doby se situace nijak nezměnila. „Bohužel státní instituce se aukcí v podstatě neúčastní. Zdá se mi, že nejeví přílišný zájem ani o výstavy, kde by si jejich odborníci mohli díla prohlédnout,“ popisuje Tomáš Hejtmánek, majitel aukčního domu a galerie Arthouse Hejtmánek.

„Jsou malé výjimky jako třeba Plzeňská galerie, či Galerie Kampa, ale ta je vlastně soukromá, jen veřejně přístupná. Důvod je poměrně jasný - chybí peníze,“ doplňuje Hejtmánek. Že by se v blízké době odehrála nějaká změna vzhledem ke stavu veřejných financí neočekává. „Většina skvostů tak končí především u soukromých sběratelů,“ dodává majitel aukčního domu.

Tvořit obrazy z pryskyřice je pro mě relax a radost, říká žena z Kraslic

Regiony

Nedostatek peněz na nákupy ale není jediným důvodem, proč české státní sbírky zaostávají, co do významu, oproti těm zahraničním. Podle Martina Kodla je v západních zemích nastavená i jiná tradice mecenášství. „V minulosti tam nedošlo k tak drastickým změnám v osobním vlastnictví, jako tomu bylo u nás za minulého režimu,“ popisuje majitel aukční síně. „Sbírky zůstaly u původních majitelů a zvykem a častou praxí je, že se díla po jejich smrti neprodávají, ale odkazují právě státním institucím,“ doplňuje znalec umění.

Velká a slavná díla nemusí končit jen v trezorech neznámých kupců jednotlivců. Sbírky děl slavných jmen si pořizují také korporace. Skupina PPF vlastní asi největší sbírku české a slovenské fotografie, do nákupu uměleckých děl investuje dlouhodobě také Komerční banka. Obrazy Emila Filly nebo Josefa Čapka vlastní Kooperativa. Vlastní sbírku umění doplňuje také Česká spořitelna.