Ve své prezentaci jste v souvislosti s bojem se záplavou plastů zmínil tři známá „R“. Co znamenají a jak si jejich naplňování máme představit v praxi?

Tato slavná tři „R“ znamenají redukovat (anglicky Reduce), nově využít (anglicky Reuse) a recyklovat (anglicky Recycle). Redukování je o spotřebovávání menšího množství polymerů, nové využití pak znamená najít způsob nového použití toho materiálu ještě před koncem jeho životnosti. Recyklaci můžeme provádět dvěma způsoby. První typ je uzavřená smyčka – pokud vezmeme plastovou láhev na vodu, zrecyklujeme ji a vyrobíme z ní úplně stejnou láhev. Druhý typ je kaskádovitá recyklace, kdy stejnou láhev zrecyklujete a materiál využijeme na něco jiného, většinou na výrobek nižší hodnoty.

Koncept recyklace je nedílnou součásti takzvané cirkulární ekonomiky, jejímž cílem je zvyšovat kvalitu životního prostředí a lidského života pomocí zvýšení efektivity produkce. V kterých zemích jsou v této oblasti nejdále?

Řekl bych, že největšími zeměmi jsou evropské země. Uvedl bych například Nizozemí a Německo. Ale není to jenom Evropa. Zmínil bych také Severní Ameriku, a když bychom se podívali na tuto činnost celosvětově, tak například v Číně byla nyní uvalena daň na plastové tašky.

MEDAILON
Manuel Asali je viceprezidentem společnosti Nexant, významného poradce v odvětví energetiky, plynárenství, rafinérském a chemickém průmyslu, kde v současnosti řídí odbor vzdělávání. Má více než 25 let zkušeností v oblasti energetiky, petrochemie a plastů. Manuel rovněž vede semináře například na téma energie, petrochemie, polymery, strategie, udržitelnost a oběhové hospodářství.

V souvislosti s důležitostí sběru plastů jste rovněž uvedl, že 90 procent tohoto druhu odpadu v oceánech pochází z deseti největších světových řek. Co tedy můžeme dělat v této oblasti?

Zaprvé musíme zastavit to, aby plasty unikaly v místě původu. Některé společnosti a nejen společnosti, ale i neziskové organizace na řešení již pracují, například v Indonésii. Pokud se podaří vybudovat místa sběru, dojde k zamezení úniku produktů do životního prostředí. Je to ovšem spojeno s obrovským vynaložením energie, času i investic nejen do vzdělávacích kapacit.

V poslední době se stále intenzivně hovoří o organických plastech. Jaký je váš názor na ně?

Plasty vyráběné z obnovitelných surovin, jako je cukr, jsou zajímavou ojedinělou specifickou aplikací. Ale nemyslím si, že nahradí většinu materiálů, které dnes používáme. Jejich výroba je dražší, jejich ekologická stopa je sporná, navíc zabírají ornou půdu, jdou na úkor produkce potravin a spotřebovávají cenné zdroje, jako je voda. Někteří výrobci jako Braskem v Brazílii (vyrábějí polyetylen z obnovitelných zdrojů) a značky jako například Lego jsou ochotné je používat, ale jedná se o malé objemy a ojedinělé specifické použití. Takže nemyslím, že by konvenční plasty nahradily ve velkém.

Nevýhod organických plastů jste vyjmenoval celou řadu. Jsou alespoň šetrnější k životnímu prostředí než plasty na bázi ropy?

Veřejnost rovněž nemá jasno v tom, zda jsou „obnovitelné“ nebo „rozložitelné“, což není totéž. Jestliže například vyrobím plastový polyetylenový (igelitový) sáček z cukru namísto z fosilních uhlovodíků, sáček sám o sobě pochází z obnovitelného zdroje, ale pokud skončí v oceánu, nebude se nikterak lišit od jiných sáčků, jinými slovy – nerozkládá se.

A co tedy plasty se zkrácenou životností? Nebyly by kromě důslednější recyklace právě cestou, jak zabránit dalšímu znečišťování planety?

Pokud plasty se zkrácenou životností myslíte ty plasty, které se po určité době rozkládají, vyjádřil bych se podobně jako v případě polymerů z obnovitelných zdrojů - půjde o ojedinělé specifické případy. Ano, je možné vyrobit některé plasty, které se rozloží, například kyselinu polymléčnou. Ale tyto polymery jen tak nezmizí, musí být kompostovány a potřebují správné množství kyslíku a bakterií, aby se rozložily.

Takže při nesprávném nakládání jsou i tyto plasty problém a bez důsledné recyklace se prostě neobejdeme?

Problém sběru a nakládání s odpady je i nadále velmi relevantní, protože únik rozložitelných plastů do životního prostředí rovněž způsobuje problémy. Výroba rozložitelných polymerů je dražší a nelze je snadno recyklovat. Ale opět je to matoucí pojem, protože lidé si nejsou vědomi rozdílu mezi označením „obnovitelný“ a „rozložitelný“.

Jakou tedy vy osobně vidíte budoucnost plastů a jejich využívání?

Podle mého názoru můžeme nadále používat existující plasty z uhlovodíků. Jsou hospodárnější, nevyužívají tolik přírodních zdrojů (jako je půda i voda) a jednotkové množství energie a úsilí vynaložené při jejich výrobě je poměrně malé. Namísto snahy o nahrazení těchto plastů „obnovitelnými“ nebo „rozložitelnými“ plasty by bylo lepší zlepšit jejich sběr, co nejvíce prosazovat opětovné používání a recyklaci, získávat zpět energii obsaženou v těchto plastech a samozřejmě zastavit jejich únik do životního prostředí.

Jako plasty se však označuje celá řada polymerních materiálů. Které mají podle Vás největší šanci se v budoucnu prosadit a které jsou naopak odsouzeny k tomu, aby byly nahrazeny?

Já se domnívám, že hlavními vítězi v boji polymerů budou polypropylen a polyethylentereftalát (PET), protože jejich hlediska porovnání nákladů a vlastností jsou mnohem lepší oproti jiným polymerům. Také je snazší je recyklovat. Ale ještě bych přidal polyetylen. Takže tyto tři budou nahrazovat jiné polymery, jako je polystyren. Nejen to, my jsme schopni zlepšit vlastnosti těchto uváděných polymerů tak, že budeme vyvářet buď kompozity, nebo zlepšené materiály. Tak může nahradit i jiné materiály jako kov, ocel nebo i sklo.