Padesátka? Žádný věk. Začít se dá znovu, třeba u městské policie

Bylo těžké opustit dlouholeté zaměstnání, co vás k tomu vedlo?
Důvodů bylo několik. Firmě, která na trhu působila mnoho let, se přestalo dařit. Navíc to byla jednotvárná, sedavá práce, která se na mém zdraví začala projevovat. Kromě toho jsem už kdysi, po listopadové revoluci, chtěla nastoupit k městské policii. Tehdy byl ale stop stav pro ženy. Teď se mi vlastně můj sen splnil. Velkou roli samozřejmě hraje i jistota zaměstnání.

Marek Vašut: Šedesátka na krku? Tělo se začíná rozkližovat, je čas na změny

Okolí vás podporovalo, nebo spíše zrazovalo?
Nejprve byli všichni překvapeni, pak mě ale jednoznačně podporovali. Manžel i děti stáli za mnou, sklidila jsem i obdiv, například od mých kolegů z práce, ze které jsem odcházela. Nevzpomínám si, že by mě někdo od mého rozhodnutí zrazoval.

Nejprve jste musela absolvovat přijímací řízení. Jaké bylo?
Trochu jsem měla obavy z fyzických testů. Ale tím, že sportuji a jsem trenér dobrovolných hasičů mládeže a dětí, mi pohyb není cizí. Cvičit jsem však musela kliky, s nimi jsem měla vždycky problémy.

A psychologické testy?
Na ty jsem byla spíše zvědavá. Dokonce mě bavily.

Takže v pohodě…
Testy ano, ale pak přišel tříměsíční kurz. Ten byl hodně náročný – kvanta informací, učení zákonů, paragrafů, předpisů a dalších věcí. A co si budeme říkat, to, co se mladý člověk naučí za dvacet minut, nám starším trvá podstatně déle. Byly tam i dva okamžiky, kdy jsem vážně uvažovala o tom, že to vzdám. Rodina mi ale pomohla krize překonat.

Fotografka Kateřina Ševčíková: Až mateřská mi otevřela oči, teď si plním sen

Jak vás v kurzu přijali mladší kolegové, nedívali se na vás skrz prsty?
Ne. Byly tam různé skupiny, od mladých lidí po škole přes střed až po starší kolem pětačtyřiceti let. Já tam byla nejstarší. Hned jsem jim to řekla, čímž jsem je asi překvapila. Ale bylo to v pohodě. Se dvěma nejmladšími jsme se stali dobrými přáteli. Tím, že se u hasičů pohybuji mezi mladými lidmi, tak si myslím, že umím s nimi komunikovat, sdílím jejich názory, umím jim naslouchat. Snad jim i rozumím.

Kam jste nastoupila po absolvování kurzu?
Sloužila jsem nějakou dobu na ulici. Nastoupila jsem jako hlídkařka do centra Ostravy. Byla to ta nejlepší škola, jakou jsem mohla mít. To centrum je plné událostí. Začnete ráno a skončíte večer s tím, že každá hodina je úplně jiná. Měla jsem štěstí na úžasné parťáky a lidi, kteří mě hodně naučili. Všechno mi vysvětlili, předávali mi své zkušenosti, za což jim moc děkuji. Já se samozřejmě snažila co nejdříve se vše naučit, aby mě mohli brát jako rovnocenného parťáka.

Nyní působíte na úseku prevence a propagace.
To je přesně to, co jsem chtěla dělat. Baví mě práce s dětmi a mládeži. Zkušenosti mám z dobrovolných hasičů. U městské policie chci pokračovat v další formě prevence, které není nikdy dost. Chodíme do mateřských, základních i středních škol, kde pro děti a studenty pořádáme výchovné besedy ušité na míru jejich věku.

Například?
Těm nejmenším radíme, jak se zachovat při nalezení stříkačky, nebo co dělat, když se ztratí v obchodním centru. Se staršími mluvíme o šikaně, drogách, věnujeme se i právnímu povědomí, aby například věděli, kdy se stávají trestně zodpovědnými. Věnujeme se však i seniorům.

Proč Češi podnikají? Dává jim to pocit nezávislosti

Asi máte na mysli varování před podomními prodejci a podobně.
Ano, ale nejen to. Děláme jim také přednášky o kybersvětě. Mnozí z nich dnes běžně používají počítače a sociální sítě. Spousta se už ale nechala napálit, zejména při seznamování se.

Když to shrnu, je jasné, že svého rozhodnutí změnit zaměstnání nelitujete.
Určitě ne. Své působení v úseku prevence a propagace vnímám jako možnost působit na děti, mládež i dospělé tak, aby kolegové, kteří slouží na ulici, neměli tolik práce a v našem městě bylo více pořádku a bezpečněji.