Je vaše láska k pivu ovlivněna i tím, že bydlíte vedle velkopopovického pivovaru?
Přiznávám, že ano. Už během studia jsem chodila do pivovaru na prázdninové brigády. K pivu jsem se však pořádně dostala až později, když jsem začala pracovat v laboratoři velkopopovického pivovaru. Ověřování kvality totiž neodmyslitelně patří k vaření piva. Později jsem v sobě objevila nejen vášeň pro poznávání chutí.
Jak jste se k práci v laboratoři dostala? To asi není běžný dětský sen.
Bylo to dílo náhody. Když jsem byla malá, chtěla jsem být učitelkou, později jsem se zamilovala do historie. Ale pak jsme měli v osmé třídě výbornou učitelku chemie a bylo rozhodnuto. Vystudovala jsem potravinářskou chemii a technologie. Pracovala jsem rok jako technoložka v Pražských sodovkárnách, když jsem četla v novinách inzerát, že ve velkopopovickém pivovaru hledají laborantku. A od té doby jsem tu, celkem kolem čtyřiceti let.
Co vás na této činností baví nejvíce?
Pivo a vše kolem něj. Je to přece náš národní nápoj, i když nechci, aby má slova zněla jako fráze. Ve vaření piva máme v Česku dlouholetou tradici a těší mě, že jsem tak trochu její součástí. Baví mě rovněž práce s lidmi. A pivo je jedna z věcí, která dokáže lidi spojit. Návštěva hospody je taková malá psychoterapie.
Jak se vám daří skloubit pracovní a osobní život?
Myslím, že když je člověk dobrý organizátor, jde všechno –- ale když byly děti malé, bez pomoci a pochopení rodiny by bylo vše mnohem složitější.
Věra Lehovcová pracuje jako vedoucí mikrobiologické laboratoře a koordinátorka pro senzoriku v pivovaru Velké Popovice. Je vdaná, má dva dospělé syny a žije v rodinném domě v Kunicích. Ve volném čase ráda ochutná dobré pivo i whisky, vyjede si na motorce, obdivuje historické památky a jejím velkým koníčkem je také cvičení – působí jako instruktorka aerobiku.
Jste u mužů oblíbená, protože rozumíte něčemu, co mají rádi?
Jo, to je pravda. Mí přátelé to vědí už dlouho, takže moje práce jim přijde normální, ale když jsem mezi novými lidmi a ukáže se, že jsem pivní degustátorka, hned si chtějí o této práci povídat, hlavně muži.
Nežárlí váš manžel?
Jsme spolu téměř čtyřicet let, takže bych řekla, že je zvyklý. Kromě toho mě má na dohled, protože pracuje v pivovaru jako vodohospodář a pivo je jeho nejoblíbenější nápoj.
Co musí člověk udělat pro to, aby se z něj stal pivní degustátor?
Je důležité říct, že degustátorství není hlavní náplň mé práce, ale její část. Zodpovídám za mikrobiologickou kontrolu vstupních surovin, meziproduktů a hotového výrobku. V oblasti senzoriky koordinuji patnáctičlennou skupinu spolupracovníků. Starám se o to, aby se k lidem dostalo dobré a kvalitní pivo. A právě senzorické testování kvality, tedy degustace, je má každodenní rutina. Ale zpět k otázce. Člověk by si měl na začátku vyzkoušet, jestli je senzoricky vnímavý, jestli je schopen najít v pivu různé chutě. A hlavně by měl mít tento nápoj rád.
Jsou na tom lépe ženy, nebo muži, co se týká talentu na rozpoznávání chutí?
Na to se nedá přesně odpovědět. Ženy umějí v pivu najít lépe vůně květin a ovoce, muži zase snesou ve větší míře hořkost a najdou různé, jak my říkáme, smraďochy. V degustační komisi pivovaru pracuje sice více mužů, ale zase pokud jde o jinou skupinu, kde se pravidelně testuje pivo z celé skupiny Asahi, převažují naopak ženy.
A pak se udělají degustátorské zkoušky a je to?
Není to tak jednoduché. I chuťová paměť se zapomíná, je nutné pravidelně trénovat. Každé dva měsíce se podrobujeme takzvanému přezkušování. Takové nároky na profesionální kvality jsou však pochopitelné, degustátor je záruka kvality piva. Zkoušky nás drží v pozoru, abychom pořád trénovali i mimo práci.
Jaké pivo pijete nejradši?
Ležáky. Dvanáctku, třináctku – plzeňské a našeho Kozla 11. Nejradši mám pivo, které má výrazný charakter. Ze speciálních druhů oceňuji belgické pivo typu Kriek. Ráda si dám i řezané a polotmavé pivo.
Tmavá piva, to je speciální kategorie, ne?
Ano, to je. Česká republika je ve světě známá především svými ležáky, ale moc se neví, že tady ve Velkých Popovicích vaříme i jedno z tmavých piv, které konzumenti piva oceňují po celém světě.
Proč, v tuzemsku se nepije?
Pije, ale ne v takové míře. Jsme konzervativní národ s typickou pivní kulturou. Spotřebitel ve světě dnes vyžaduje větší výběr, v Čechách máme svá oblíbené značky a neexperimentujeme tolik. A třeba tmavý Kozel je ve své kategorii výjimečný.
Čím přesně je výjimečný?
Vaří ze čtyř druhů sladů: plzeňského světlého, bavorského, karamelového a barevného. To je také hlavní rozdíl mezi výrobou světlých a tmavých piv, protože světlá se vaří většinou jen z jednoho druhu sladu. Karamelový slad dává tmavému Kozlovi, ale i ostatním českým tmavým ležákům, typickou barvu. Když bych ho pak srovnala s ostatními světovými tmavými pivy, je unikátní tím, že se dobře pije. Světová tmavá piva jsou hutná s větším procentem alkoholu. Náš tmavý Kozel je osvěžující a podle mě vyniká právě kombinací jemné chuti s karamelovými tóny.
Vy sama pijete tmavé pivo?
Ano, určitě. Nekonzumuji totiž kávu, takže když mám chuť na karamel s nějakým kávovým tónem, dám si tmavé pivo.
Jdou ve vašich šlépějích i synové?
Ani ne. Starší syn pracuje v gastronomii, pivo má sice rád, ale je spíš milovník vína. Má sommeliérské zkoušky, tím pádem je senzorika občas námětem společného rozhovoru. Mladší syn pracuje ve státní správě a hraje fotbal. Vím, že po zápase i s kamarády na pivo vždy zajde. Dětem však nikdy nic nepřikazuji. Pokud se mne na něco zeptají, řeknu názor, ale rozhodnout se musejí sami.