"V Praze bydlím už přes tři roky, přesto tu stále nemám trvalý pobyt. Ani jeden z dosavadních majitelů bytů, ve kterých jsem pobývala, tomu totiž nebyl nakloněný. Teď už rok a půl bydlím v Lysolajích, a přestože chci zůstat, trvalý pobyt tam pořád nemám, majitelé si to nepřáli. Za všemi úřady tak musím jezdit k rodičům do Benešova u Prahy, což je pro mě komplikace hlavně kvůli práci. Navíc rodiče za mě musí například stále platit popelnici,“ svěřila se šestadvacetiletá Hana, rodačka ze zmíněného středočeského města.

Ke konci roku necelých šest set domácností

Ve stejné situaci jako Hana nejspíš žijí v české metropoli desítky až stovky tisíc lidí. Sám jsem také takto „fungoval“ několik let. Do Prahy jsem zamířil jako „gastarbeiter“ kvůli práci. První rok jsem dojížděl z Plzně, další asi tři roky žil ve dvou různých bytech bez nájemní smlouvy. Tu jsem nakonec předloni „vítězně“ uzavřel a díky tomu získal trvalý pobyt v Praze 6.

Přesné počty obyvatel hlavního města s trvalým pobytem za jeho hranicemi je ale nemožné zjistit. Český statistický úřad eviduje kromě osob s trvalým pobytem také studenty nebo cizince s dlouhodobým pobytem v Praze. Přehled o „nájemnících z venkova“ je jen přibližný ze Sčítání lidí, domů a bytů, realizovaného jednou za deset let. Ke konci loňského roku bylo v Praze necelých 600 tisíc domácností a v přibližně třetině z nich žili nájemníci. 

Problémy nájemníků, obcí i úřadů 

Trvalý pobyt daleko od místa bydliště logicky přináší zmíněné problémy. Zároveň je ale taková existence v Praze, a to zřejmě víc než kde jinde, docela pohodlná. Člověk nemusí řešit byrokracii, spojenou s přehlašováním místa bydliště, ani „požehnání“ od vlastníka bytu či domu. Mnozí z nich si totiž nepřejí nájemníky s trvalým pobytem na adrese bydliště, protože se patrně obávají, že to v případě sporů může zkomplikovat jejich vystěhování.

Nájemníci ale souhlas majitele bytu k žádosti o trvalém pobytu nepotřebují. Stačí jim nájemní smlouva. To samé platí i pro podnájemníky, pokud bydlí spolu s nájemníkem. Někteří vlastníci bytů proto brání nájemníkům v trvalém pobytu smlouvou.

Tuto praxi chtěl ukončit návrh věcného záměru zákona o evidenci obyvatel, podle kterého mělo být do roku 2021 místo bydliště shodné s místem trvalého pobytu. V opač- ném případě měla hrozit pokuta až 15 tisíc korun. Skončit měla i hojně rozšířená praxe přihlašování pobytu na radnicích.

Spravedlivější distribuce daní

Jak by úřady soulad pobytu a bydliště zjišťovaly a kontrolovaly, není jasné. Ministerstvo vnitra, které návrh připravilo, potvrdilo Pražskému deníku jeho vyřazení z legislativního procesu. Důvodem mohl být větší počet připomínek ty vznesla skoro třicítka institucí. Třeba ministerstvo práce požadovalo, aby se lidé nemohli přihlašovat v nebytových prostorech.

Podle zavrženého návrhu mělo povinné přihlašování k pobytu napravit problémy, které přináší jeho absence nejen nájemcům, ale i úřadům a obcím nebo městským částem. Přesnější přehled o tom, kdo na jejich území skutečně žije, by jim usnadnil tvorbu krizových plánů pro případ živelních pohrom. Policii a úřadům pak snadnější vyhledání delikventů. Výsledkem měla být i spravedlivější distribuce daní pro obce ze státního rozpočtu nebo vybírání poplatků za svoz komunálního odpadu.

Návrh věcného záměru zákona (o evidenci obyvatel a rodných číslech)„Mezi nejpalčivější problémy patří neustále se navyšující počet občanů hlášených na adrese sídla ohlašovny a faktický nesoulad mezi trvalým pobytem fyzické osoby a místem, kde se tato osoba skutečně zdržuje, což má za následek např. značné ztížení výkonu nejen státní správy, v některých případech dokonce zneužívání této možnosti za účelem získání určitého prospěchu nebo naopak vyhnutí se určité povinnosti. Dalším následkem je, že statistická a geografická data neodpovídají skutečnosti, příspěvky na výkon státní správy jsou rozdělovány nespravedlivě apod. Navrhovaná právní úprava zásadně mění charakter trvalého pobytu tak, aby byla stanovena povinnost hlásit se k trvalému pobytu podle místa skutečného pobytu fyzické osoby.“