Přemýšlím nad lidmi kolem sebe a nad jejich pracovním životem. Hanka, vystudovaná výtvarnice, která se řadu let věnovala keramice, se po padesátce rozhodla, že bude učit. Neodradilo ji ani to, že se musela na čas vrátit na vysokou školu, aby splnila podmínku pro pedagogy, a dnes studenty na střední ekonomce zasvěcuje do dějin umění a září štěstím.

Robert před časem pověsil na hřebík svou kariéru architekta a rozhodl se zkusit to, co ho dlouho lákalo – dnes je úspěšným realitním makléřem. Jitka, která ukončila matfyz s červeným diplomem a všichni jí věštili budoucnost mezi čísly, už je řadu let novinářkou.

Adam, vyučený elektrikář, u řemesla dlouho nevydržel, nějaký čas zkoušel kdeco a teď třetím rokem pracuje jako obchodní manažer a zdá se, že se našel… Bertu jsme už na střední škole všichni viděli jako psycholožku, ona ale na přání rodičů šla na práva – a dnes dělá koučku a psychoterapeutku.

Řada jiných mých známých se drží svého povolání. Někdo je spokojený, jiný brblá, ale o změně neuvažuje.

Než dokončí školu, budou nové obory

„Často si bohužel v sobě neseme starý, dnes už neplatný kariérní model, podle kterého máte ve 14 letech vědět, co v životě dělat, podle toho si vybrat střední či vysokou školu, specializovat se v daném oboru a ve 20 či 25 letech začít kariéru, ve které budete celý život,“ říká psycholog Dalibor Špok, jenž se mj. věnuje kariérnímu poradenství a pořádá workshopy na téma hledání povolání. Tento model podle něj skončil spolu s 20. stoletím.

„Ještě o dvě generace nazpátek byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu 50 až 100 profesí, které každý znal a věděl, co tyto profese dělají. V rámci dané profesní role nebyly větší rozdíly – bylo snadné říci, co dělá ‚obecně‘ lékař nebo sekretářka. Protože byly role takto známé a nebylo jich mnoho, hrály si na ně už děti, a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 nebo 20 letech měli lidé často jasno. A pokud ne, poradili jim rodiče nebo prarodiče, protože tyto profesní role se v čase příliš neměnily – každý tak věděl, co přinášejí a co je pro ně potřeba…“ vysvětluje dále s tím, že dnešní situace je diametrálně odlišná, protože existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory.

„Lékař v nemocnici možná dělá něco hodně jiného než lékař ve farmaceutické firmě nebo zdravotní pojišťovně. Sekretářka v jedné firmě vyřizuje korespondenci a telefonáty, v jiné zařizuje komplexní rozvrh řediteli a k tomu třeba kontroluje faktury. Navíc profesí a oborů je tolik, že ani my sami často nevíme, co dělá podle názvu kolega ze stejné firmy o patro výše,“ popisuje Dalibor Špok dnešní situaci na pracovním trhu a dodává, že pokud to nevíme my, kteří v oné společnosti pracujeme, jak to mohou vědět děti nebo adolescenti, kteří si mají vybrat střední či vysokou školu ke studiu… Taky za pár let budou další nové pracovní obory, takže jak se pro ně dnes může student rozhodnout, když ještě neexistují?

„Nejen z těchto důvodů proto přestává být volba povolání něčím, co se děje pouze nebo především v mladém věku, ale co musíme činit celoživotně – tak, jak se lépe poznáváme a měníme, děláme další zkušenosti, pronikáme do odlišných oblastí, ale i tím, jak se mění naše životní, rodinná nebo sociální situace,“ upozorňuje odborník.

Životopis není nejdůležitější

Podle letošního průzkumu personální agentury Grafton Recruitment změní v průběhu profesního života pracovní obor téměř tři čtvrtiny našinců. Nejčastěji lidé s výučním listem a manuální pracovníci. Ale i více než polovina vysokoškoláků pracuje podle ankety pracovního serveru Profesia.cz nakonec v úplně jiném oboru, než vystudovali. Nejvíce končívají mimo své odvětví absolventi filozofických oborů a až polovina ekonomů a strojařů – hlavním důvodem je, že ve svém oboru nenaleznou místo.

I z jiných výzkumů vyplývá, že nejvěrnější svému oboru vzdělání zůstávají profese, na které jsou kladeny nejvyšší nároky. Nejméně opouštějí svou profesi lékaři: pouhých osm procent. Následují farmaceuti, lidé ze specializovaných technických oborů a pedagogové. Otázkou je, co je příčinou – zda někteří neuvažují stylem, že když studiu a následnému budování kariéry věnovali tolik času a námahy, nemohou přece začít dělat něco jiného…

Zatímco v minulém století se považovalo za ideální, když jedinec zůstal věrný nejen své profesi, ale i firmě a pokud možno u ní strávil celý svůj pracovní život, dnes naopak zaměstnavatelé vítají ty, kteří své místo působení častěji mění.

„Zaměstnavatel se už na nás nedívá přes prsty, když po pár letech odcházíme a ‚chceme zkusit něco jiného‘. Pokud máme co ukázat, nedívá se na nás skrze prsty ani zaměstnavatel ‚na druhé straně‘, ke kterému chceme přejít, do nového oboru,“ souhlasí Dalibor Špok a dodává, že argument „nemám nic relevantního v životopise“ patří do minulého století. „Pokud dokážete být sami aktivní, pozbývá platnosti, protože pak máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky, a to přece nemusí být jen formou zápisu v životopisu…“

Jeho slova potvrzuje průzkum pracovního portálu Jobs.cz mezi zaměstnavateli z roku 2013: podle něj 68 procent personalistů kariérní zvraty v životopisech lidí neřeší. Pro téměř čtvrtinu jsou atraktivnější kandidáti, kteří dokázali alespoň jednou změnit profesi – značí to, že se nebojí změn a dokážou na sobě pracovat, mají širší záběr a více zkušeností. Navíc dnes funguje mnoho možností vzdělávání, rekvalifikace, kurzy (klidně i online), takže není problém doplnit si kvalifikaci.

Netrapte se tím, že jste si vybrali špatně

Kdy máme přemýšlet o změně oboru, nikoli jen pracovního místa? V momentě, kdy dlouhodobě máme pocit, že už nás práce nenaplňuje, že nás nudí nebo ubíjí, nevidíme v ní žádný smysl, jsme z ní unaveni, či dokonce vyhořelí…

Dalibor Špok v této souvislosti zmiňuje časté mylné přesvědčení, že pokud v nějakém období zjistíme, že naše povolání už není ono, vybrali jsme si ho před lety špatně. „Dnešní společnost, pojetí pracovních rolí, životních etap i trh práce se velmi rychle mění. Mají-li naše volby povolání a profesní role být účinné a efektivní, musí být flexibilní, neustálé a opakované. Musíme se pořád ptát. Pokud zjistíme, že je třeba změny, neznamená to, že naše předchozí volba byla špatná,“ zdůrazňuje. „Možná se změnila naše sociální situace, možná naše osobnost, možná se změnil obor, možná jsme se zde něco důležitého naučili, ale teď se potřebujeme posunout dále…“

Ačkoli se o mateřské dovolené nejčastěji hovoří jako o brzdě v kariéře ženy a o tom, jak je těžký návrat do práce pro matky apod., je možné se na tuto životní etapu dívat i z jiného úhlu. Ženy (i muži, pokud zůstanou s dítětem doma oni) mají příležitost nahlédnout svůj dosavadní pracovní život z nové perspektivy a najít pro sebe nový obor. Rodinná a portrétní fotografka Kateřina Ševčíková, která třikrát změnila svou profesi a své současné práci se začala věnovat během svého druhého těhotenství, říká: „Mateřská je skvělá část života ženy, kdy si můžete vyzkoušet to, co vás láká, ale nemáte odvahu.“

Když vás baví všechno

Nemálo z nás od radikální změny oboru odradí nejistota. Bojíme se, že neuspějeme, že přijdeme o příjem atd. Nemusíme ale přece hned pálit mosty, svou novou profesi můžeme budovat paralelně s naší současnou prací, ideální je nejdřív zjišťovat možnosti, absolvovat kurzy, pokud se rozhodneme pro podnikání, můžeme pracovat na zavedení své značky atd. Třeba i zjistíme, že to není alternativa vhodná pro nás. „Není jiný způsob, jak zamítnout nějakou cestu jako nevhodnou, než že po ní chvíli jdu. Ale některé vydrží. Některé z nich si možná necháme jako koníčka,“ uvádí k tomu psycholog Dalibor Špok.

Kdo také říká, že se musíme oddat jen jednomu oboru? Jana Saidlová vystudovala architekturu, po škole se jí věnovala, ale nebyla šťastná. „Moji spolužáci, později kolegové, má rodina i přátelé, všichni měli své vybrané povolání a postupně si za ním šli, byli spokojení a budovali kariéru. Připadala jsem si divná, byla jsem naštvaná na celý svět a nejvíc sama na sebe, že nejsem spokojená, přestože jsem si svůj obor vybrala sama,“ vzpomíná mladá žena, která je dnes také grafička a vizážistka, vyrábí a své výtvory prodává, píše blog… Zjistila totiž, že je multipotenciální. Dříve bychom možná řekli renesanční člověk.

„Ta euforie, kdy jsem se poprvé rozhodla věnovat se další činnosti naplno, byla nepopsatelná. Když jsem vstoupila do učebny pro budoucí make-up artisty, měla jsem slzy v očích. Nevěděla jsem, jak to skloubím se svojí prací, ale v tu dobu to nebylo podstatné. Cítila jsem se po X letech živá, plná energie a sama sebou. To, že jsem se rozhodla věnovat něčemu, co nemělo téměř nic společného s mým dosavadním oborem, pro mě byl obrovský krok, který začal vše měnit,“ vypráví i dnes nadšeně. Nebála se, že nebude všechno stíhat. „Naopak jsem ve svém životě začala cítit rovnováhu. Po sedmi letech strávených u počítače jsem držela v ruce štětce a pracovala rukama. Vracela jsem se vlastně na začátek, protože jako malá jsem milovala kreslení a neustále jsem si něco malovala.“

S hledáním nepřestávejte

Jana dnes vede blog www.domovmultipotencialu.cz, kde seznamuje zájemce se stále málo známým pojmem multipotencionalita. „Znamená to, že máte více zájmů a nadání a dělá vám problém zaměřit se na jednu kariéru, vybrat si jednu věc a té se držet celý život nebo alespoň velkou část života. Často se u vás opakuje vzorec chování, kdy vás nějaká činnost nadchne, úplně pohltí, vložíte do ní velkou energii, ale po čase vás omrzí a částečně nebo úplně ztratíte zájem,“ objasňuje a doplňuje, že multipotencialitu mohou doprovázet pocity frustrace, že nemáte v životě to jedno jediné poslání, že nejste odborníci na jednu věc, ale vlastně umíte tak trochu všechno.

Stejně tak okolí vás může pokládat za nerozhodné, těkající od jedné činnosti k druhé, za líné. „Z mé zkušenosti jsou ale multipotenciální lidé velmi inteligentní, neuvěřitelně kreativní a často velmi pracovití. Svoje nadání mohou spojit do jedinečného celku nebo se věnují paralelně více činnostem,“ líčí Jana Saidlová, která už ví, že ke své spokojenosti potřebuje dělat víc věcí.

„Těším se na svoji práci grafika, na to, že budu psát na blog článek, na to, že někomu udělám radost, až ho nalíčím, na to, že si večer sednu k televizi a něco vyrobím. Je to tak pro mě přirozené,“ popisuje. „Vím, že se ve všech odvětvích posouvám mnohem pomaleji, než kdybych se věnovala jen jedné věci, ale nevadí mi to. Jedině tak mě nepřestanou bavit. Kdybych se věnovala pořád jen jedné věci, začala bych ji po chvíli nenávidět a už by mi nedělala radost.“

Na otázku, jak zjistíme, že jsme multipotenciální, odpovídá: „Jsem si jistá, že ten, kdo je, to okamžitě pozná po přečtení těchto řádků. Zarezonuje to s vámi, uleví se vám a cítíte se nadšení, že s vámi není nic v nepořádku a že je takových lidí víc. Nejste v tom sami.“ Kolik takových jedinců u nás je, si netroufá odhadnout. „Možná víc, než si myslíme. Prakticky denně mi přibývají noví čtenáři blogu a přidávají se do facebookové skupiny, kterou jsem pro multipotenciály vytvořila. Sama jsem velmi zvědavá, kolik takových lidí je. Možná nás jednou překvapí, jak velké je to číslo.“

Zároveň ale dodává, že všichni multipotenciální určitě nejsme. „I v mém okolí převládají specialisté, kteří milují svoji práci, své zaměření a rádi by u něho zůstali celý život,“ myslí si Jana Saidlová a všem multipotenciálům radí: „Nebojte se být sami sebou a přijmout se takoví, jací jste. Nemusíte se nutit zaměřit jen na jednu věc. Klidně zkoušejte všechno, co vás láká a baví. Nikdy nevíte, kam vás to zavede a jak využijete to, co jste se naučili. Hledejte cesty, jak mít v životě co nejvíce toho, co máte rádi, a jak byste to mohli propojit.“

Hledat bychom měli všichni. Celý život. Protože jak říká Dalibor Špok: „Vyhýbejte se při výběru povolání falešné myšlence, že vás tlačí čas. Všichni máme na toto zkoušení, vybírání, opouštění a po čase zase přibrání něčeho nového celý život.“

Nové profese, které možná neznáte

Copywriter
Každá firma musí mít své webové stránky, proto jsou třeba lidé, kteří se živí psaním a orientují se na internetu.

SEO manažer
Bez SEO optimalizace – klíčových slov na internetu – se dnes už nikdo neobejde. Odborníků, kteří firmě zajistí, že je cílové publikum na internetu snadno vyhledá, bude třeba čím dál víc.

Virtuální asistent
Stačí po mailu či telefonu domluvit, co má pro vás udělat – koupit letenky, udělat účetnictví, naplánovat program celého dne, domluvit schůzky, obvolat zákazníky… Odborník na volné noze zařídí odkudkoli, cokoli vás napadne.

Influenceři
Zejména mladí lidé na svých blozích či účtech na Instagramu nebo YouTube propagují určité zboží, myšlenku, značku.

Chief Happiness Officer
Tzv. manažer štěstí má ve firmě učinit pracovníky spokojenými. Rozvíjí firemní kulturu, řeší spory, radí vedení, jak přistupovat k zaměstnancům.

Co třeba budete dělat v roce 2030?

Kanadská stipendijní nadace CST rozjela v roce 2015 projekt Inspired Minds a vypracovala seznam stávajících a nových profesí, které by se mohly rychle rozšířit. V úvahu vzali klimatické, demografické i technologické změny, jež nás čekají. Novými profesemi by mohly být např.:

1. renovátor divočiny: bude se snažit napravovat škody, které lidstvo napáchalo na přírodě. Bude vysazovat nové rostliny, starat se o zvířata a obnovovat jejich přirozené prostředí.

2. upcyklátor: bude se věnovat všudypřítomnému odpadu a vymýšlet, co s ním, jak ho recyklovat a využít k výrobě dalších předmětů.

3. nostalgik: bude obnovovat vzpomínky lidí, například tím, že jim navrhne zařízení bytu přesně podle období, které měli nejraději.

4. odborník na jednoduchost: bude pomáhat firmám zjednodušit jejich podnikání. Měl by redukovat administrativní kroky na minimum, radit, jak omezit počet telefonátů nebo papírování, nebo jak práci, která zabere tři dny, udělat za pár hodin.

5. operátor dronů: drony se budou starat o bezpečnost měst, doručovat zásilky, fungovat jako zdravotní ambulance, sloužit jako dnes městská policie. Částečně nahradí funkci současných kamerových systémů. Ač jsou to bezpilotní systémy, je třeba tzv. operátora, který bude rozumět technologiím i potřebám bezpečí.

Ohrožená povolání – Kdo může přijít o práci?

Experti předpokládají, že se blíží tzv. čtvrtá průmyslová revoluce, tedy masivní automatizace a digitalizace. Ohroženi jsou např.:

- Administrativní pracovníci, sekretáři, úředníci pro zpracování číselných údajů apod.

- Pokladníci, prodavači vstupenek a jízdenek apod.

- Montážní dělníci výrobků a zařízení

- Obsluha pojízdných zařízení i stacionárních strojů a zařízení

- Strojvedoucí

- Zpracovatelé potravin, dřeva a textilu

- Řidiči motocyklů, automobilů, autobusů a tramvají

- Kováři, nástrojaři a příbuzní pracovníci

Podle serveru CareerCast patří mezi ohrožené profese poštovní doručovatelé a další povolání, vázaná na papír: novinoví reportéři a zaměstnanci v tiskárnách, ale také dřevorubci (ti částečně i proto, že jejich práci zastanou výkonné stroje). Za neperspektivní také považuje např. práci zaměstnanců cestovních kanceláří, protože čím dál více lidí si bude schopno svou dovolenou zařídit bez jejich pomoci.

NICOLE MRZENOVÁ