Vůbec první CD přehrávač začala před 30 lety prodávat japonská společnost Sony, která spolu s nizozemským elektronickým koncernem Philips stála u zrodu kompaktních disků.
Prototyp přehrávače nového typu digitálního média představilo Sony na podzim 1981. Nepříliš atraktivní vzhled přístroji vynesl nelichotivou přezdívku Goronta, pocházející z japonského výrazu "goron", tedy tlustý, nemotorný. Za rozpaky budícím zevnějškem se nicméně skrýval na svou dobu velmi pokročilý produkt s řadou unikátních technických řešení.
Na pulty obchodů se první přehrávače dostaly ve značně pozměněné podobě 31. října 1982. Nesly označení Sony CDP-101 a zpočátku byly dostupné výhradně v zemi vycházejícího slunce.
Dostatečně movití zájemci z USA a starého kontinentu si mohli sedm a půl kilogramu vážící aparát odnést z prodejen teprve na jaře následujícího roku. Zato už ale měli na výběr ze dvou typů - jednoho od Sony a druhého od Philipsu.
Jak to u podobných novinek bývá, kupci přehrávačů se rekrutovali především z řad nadšenců pro nové technologie. Ty od koupi neodradila vysoká cena, ani omezená nabídka titulů dostupných na kompaktních discích.
V důsledku masové produkce a s ní spojeného snižování cen si přehrávač mohlo dovolit stále více zákazníků. Díky miniaturizaci se přehrávače začaly montovat i do aut, počítačových sestav a nakonec v podobě discmanů "kolonizovaly" také kapsy a kabelky, z nichž vytlačily kazetové walkmany.
Aby měl přehrávač smysl, musí být samozřejmě co přehrávat. Na vývoji kompaktního disku pracovaly firmy Philips a Sony společně od roku 1979. Výsledkem mnohdy bouřlivé nizozemsko-japonské spolupráce byl dokument známý jako Červená kniha. Jde o jakousi "bibli kompaktního disku," která specifikuje základní parametry audio cédéček, včetně jejich rozměrů, použité vzorkovací frekvence či maximální hrací doby.
Výroba prvních kompaktů byla zahájena v létě 1982. Z lisovací linky hudební společnosti Polygram v německém Langenhagenu tehdy začalo sjíždět album The Visitors populární švédské čtveřice ABBA. Do zahájení prodeje kompaktních disků o čtvrt roku později už měl katalog nahrávek dostupných na CD zhruba 150 položek, převážně z oblasti klasické hudby.
Přes počáteční slabé výsledky se prodej CD v polovině 80. let přeci jenom rozběhl. Svůj podíl na tom měla americká kapela Dire Straits. Její album Brothers in Arms se stalo historicky prvním cédéčkem, kterého se prodalo přes jeden milion kopií.
Na rozdíl od magnetofonových kazet byla velkou nevýhodou kompaktních disků nemožnost pořídit si jejich kopii. Situace se změnila v roce 1991, kdy se na trhu objevila první zapisovatelná cédéčka (CD-R). O šest let později si zákazníci mohli koupit vylepšenou verzi CD-RW, která umožňovala uložený záznam opakovaně mazat a nahrazovat novým. Levná zapisovatelná cédéčka zasadila smrtící úder systému magnetooptických médií MiniDisc firmy Sony, který je měl nahradit.
Rychlý nárůst kapacity polovodičových pamětí v posledních letech ale začíná cédéčka vytlačovat na vedlejší kolej. Jakkoliv si stříbřité kotoučky stále udržují dominantní postavení mezi fyzickými nosiči, prodej hudby přes internet má zjevně stoupající trend. I kompaktní disky tak dříve či později potká osud, jaký kdysi stihl šelakové desky či válečky do fonografů.
