Impulz k vývoji prvního mikroprocesoru vzešel v roce 1969 od japonského výrobce kalkulaček Busicom

Úkol vyvinout sadu 12 čipů potřebných pro nový model kalkulátoru s tiskárnou byl svěřen americkému výrobci polovodičových součástek Intel. Jeho zaměstnanci Federico Faggin a Ted Hoff původní návrh radikálně zjednodušili a výsledkem byla čtveřice čipů, z nichž jeden byl navržen tak, aby po přeprogramování mohl sloužit jako ovládací prvek i v jiných přístrojích.

První mikročip obsahoval 2 300 tranzistorů

Jeden ze spoluzakladatelů Intelu Robert Noyce si záhy uvědomil význam, jaký by mohla tato miniaturní součástka mít. Nabídl proto japonským odběratelům, že jim bude čipy dodávat levněji výměnou za přenechání práv na technické řešení mikroprocesoru. Stalo se, a z hlediska Intelu se jednalo o jeden z nejlepších obchodů, jaké kdy uzavřel.

Firma svůj čip vylepšila a na podzim 1971 s ním vyšla na trh. Mikroprocesor Intel 4004 obsahoval 2 300 tranzistorů a jeho jádro pracovalo s frekvencí 108 kilohertzů.

Pro srovnání: u současných procesorů se množství tranzistorů pohybuje v řádu stamilionů a jejich frekvence je obvykle mezi dvěma až třemi gigahertzy.