Občanský zákoník platí už téměř rok. Je to dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo možné vyzdvihnout jeho silné stránky a poukázat na slabé?

Ano a ne. Samozřejmě se během této lhůty objevily zásadní nedostatky technického rázu, nedomyšlenosti, které byly během přípravy přehlédnuty. Ty je skutečně potřeba odstranit co nejdříve a je jich jistě více, než bychom si přáli. Na druhou stranu zákoník má přes 3000 paragrafů. Koncepční vyzrálost takové zásadní normy lze proto posoudit až po letech.

Často se říká, že zákoník vychází z norem evropského, či přesněji unijního práva. Zastáváte také tento názor?

Jistě, normy evropského práva jsou pro nás závazné. Ovšem pokud by to měl být důvod ke kritice zákoníku, mám pro kritiky následující vzkaz: ano, je jistě mnoho věcí, které unie dělá špatně, viz ony špatně křivé banány. Na druhou stranu si prosím uvědomme, jakých „kvalitních" zákonů jsme se u nás dočkali bez jediného zásahu Bruselu. Členy té kritizované Evropské komise nominují přece národní vlády. Do Evropského parlamentu jsme volili letos v květnu, volební účast byla jen 18 procent. Takže, ač trochu nerad, musím říct: kdo má problém s unií, nechť se odpovědně zúčastní příštích voleb. Bez unie bychom dnes určitě netelefonovali z mobilů v zahraničí za obdobné ceny jako doma. A paralely existují i v legislativě.

Patříte spíše mezi zastánce této rekodifikace, nebo její kritiky?

Starý občanský zákoník jistě nebyl ideální legislativní dílo. Takže určitá reforma byla asi správná. Je samozřejmě otázka, v jakém rozsahu bylo nutné opouštět v praxi již zažité a fungující pojmy i instituty. Možná se mohlo více zvažovat, které pojmy je možno převzít z minulé úpravy.

Myslíte, že vysvětlovací kampaň státu byla s ohledem na rozsah novinek dostatečná?

Myslím si, že byla. Záležitost totiž není jednoduchá. Především, nikoho z řad veřejnosti nemůžete kontrolovat, jestli si po večerech čte nový občanský zákoník. A obdobně je to i u veřejnosti odborné. Text návrhů byl zveřejněn, a zda si jej dotčení přečtou, není na státu. Většina lidí nechává věci na poslední chvíli, to už je naše povaha.

Na co se specializujete a co se z hlediska vaší činnosti ukázalo jako nejproblematičtější?

Vizitka
- JUDr. Petr Chmelíček je advokát spolupracující se společností ProcesInvest, která je zaměřena na financování soudních, rozhodčích a správních řízení.
- Jako právník se specializuje na komerční záležitosti a na civilní soudní řízení.


Specializuji se především na komerční právní praxi. Myslím, že naše podnikatele v poslední době neúměrně zatížily změny v obchodním rejstříku vynucené novým zákonem o korporacích.

Při vší skromnosti se domnívám, že pro valnou většinu společností mohla postačovat taková právní úprava, kdy by k uvažovaným změnám docházelo ze zákona. Mám na mysli zejména skupinu společností s ručením omezeným. Tedy že řízení u rejstříkového soudu by se musely podrobit jen ty, jejichž majitelé by si změnu přáli. Podnikatelé v naší zemi byli podrobeni velké mediální kampani, že pokud dokumenty nepřizpůsobí, společnosti soud zruší, což je velmi zkreslené. Soudy a notáři tak byli zavaleni prací, což v takovém rozsahu asi nebylo nutné.

Pokud vím, existuje i komise, jejímž úkolem je navrhnout změny problematických ustanovení. Sledujete její práci?

Sleduji. Chci věřit, že s novým zákoníkem se nevrátíme ke starým pořádkům, tedy ke kolotoči různých novelizací, dodatků a uplatňování osobních zájmů, ale že naopak se podaří dílo úspěšně doladit. Snad nebudu naivní, když projevím mírný optimismus.

Co tedy ještě chybí?

Domnívám se, že za novými úpravami práva hmotného stále ještě malinko pokulhává právo procesní. I v oblasti trestní již máme od roku 2010 nový trestní zákoník, avšak procesní předpisy nebyly rekodifikovány. I v civilní oblasti pak lze nalézt rezervy.

Můžete být konkrétnější?

Domnívám se například, že soudní poplatky ve výši pěti procent, nejvýše 4,1 milionu korun, jsou jednoduše velmi vysoké. Rovněž zálohy splatné při podání návrhu na předběžné opatření mohou být někdy nepřiměřené. Někdo sice namítá, že výše poplatků má vést strany k zamyšlení, zda je skutečně nutné vést spor, ale domnívám se, že jiné možnosti, jak odradit lidi od chuti soudit se, ještě nebyly vyčerpány.

Například?

Třeba v USA je zejména vůči velkým společnostem uplatňován jiný, velmi účinný koncept. Jedná se o náhradu škody v takové výši, která podnik odradí od nevhodných praktik. Mám na mysli spoléhání se na to, že je levnější uhradit případnou náhradu škody několika zákazníkům, kterým konkrétní výrobek poškodil zdraví, než investovat do zlepšení výrobků či organizace práce.

Zmínku si zaslouží také odborné spory, například ve stavebnictví, kde soudní řešení sporu je často ponecháno na znalcích. Firmy jsou pak v roli rukojmích, ať jde o dobu zpracování posudku, nebo o jeho obsah.