Ani katastrofické scénáře, podle kterých bude za padesát let na penzi jednoho důchodce vydělávat jen jeden pracující zaměstnanec, nepřiměly Čechy k tomu, aby se zajímali o vlastní stáří.

Více než čtyři miliony lidí sice uzavřelo smlouvu o penzijním připojištění, ale měsíční příspěvky jsou příliš nízké – méně než pět set korun. A to je velmi málo.

Lidem se zatím do většího spoření na důchod moc nechce a nadále čekají na reformu důchodového systému. Navíc převládá názor, že až se dostanou do důchodového věku, dostanou peníze od státu. Ekonomové sice varují, že vzhledem k dlouhodobému demografickému vývoji se lidé v budoucnu nemohou spoléhat pouze na starobní důchod, ale zatím bez větších úspěchů.

Stačí si vybrat

V tomto směru se na finančním trhu nabízí celá řada možností. Než však zvolit méně výhodnou variantu, je daleko horší nestřádat vůbec. Kdo si nic neuspoří, bude mít v důchodu nemalé potíže a zažije razantní pokles životní úrovně.

Je to přitom poměrně paradoxní situace, protože česká populace byla odjakživa zvyklá si spořit. „Češi jsou pořád ochotní si spořit, a to bez ohledu na věk. To platí stále. Problémem je, na co si lidé šetří a k čemu využijí tyto úspory. Když přijde řeč na téma důchodového spoření, ochota ukládat a myslet na ‚zadní kolečka‘ se rychle vytrácí,“ upozorňuje Milan Starý, marketingový manažer pojišťovny Aviva.

Podle něj by každý občan, který odejde do důchodu v následujících 40 letech, měl v průměru nastřádat na budoucí důchod teoreticky minimálně 114 tisíc korun, a tím si zajistit slušnou životní úroveň i v důchodovém vě­ku.

„Tento výsledek vyplývá ze studie evropské pojišťovací skupiny Aviva, kterou vypracovala ve spolupráci s poradenskou společností Deloitte. Jejím cílem je upozornit na obrovské schodky v úsporách na penze v jednotlivých zemích Evropské unie,“ vysvětlil Milan Starý.

Sám však dobře ví, že vzhledem k průměrné mzdě v České republice něco podobného zdaleka není možné. Na druhé straně, mnoho spotřebitelů se zadlužuje kvůli nákupu zbytného spotřebního zboží.

Teorie a praxe

Zásadní problém vidí ekonomové v tom, že lidé mají velmi nízké povědomí o tom, kolik je vlastně potřeba spořit na důchod. Lidé stále jen slyší o nutnosti penzijní reformy, ale tím také vše končí.

Stát by měl podle expertů hlasitěji upozorňovat na to, kolik mohou lidé od něj v důchodu očekávat a kolik si budou muset nastřádat sami. Ti by pak věděli, na čem jsou, a to by mnohé přimělo spořit si na penzi více než dosud. Lidé, kteří si uvědomují vážnost situace a není jim lhostejná vlastní budoucnost, by při výběru spořicích variant měli nejdříve sáhnout po státem dotovaných či jinak zvýhodněných produktech. Těmi jsou penzijní připojištění, kapitálové životní pojištění a stavební spoření.

Všechny tři způsoby spoření jsou spojené jak s výhodami, tak i nevýhodami.

V zásadě není úplně nejdůležitější, na který způsob spoření lidé vsadí.

Důležité však je, aby opravdu spořili, ale hlavně

je potřeba s důchodovým spořením začít co nejdříve. A jestli zvolí penzijní připojištění, kapitálové pojištění, stavební spoření či podílové fondy, je až druhořadé. Kupříkladu mezi lidmi je stále populárnější kapitálové životní pojištění. To je však v jiných zemích už mnohem rozšířenější.

V tomto ohledu se situace pozvolna zlepšuje i zde díky stále bohatší nabídce těchto produktů. Některé tyto pojistky již v názvu ukazují, že jsou zřízeny pro důchodové spoření.

„Z naší nabídky mohu například jmenovat produkty Evropská penze Plus a Evropská penze Premium. Oby tyto programy nabízejí pojištěným možnost rozhodovat se zcela samostatně, jakým způsobem budou investovány peníze ze spořící složky. Lidé mohou úspory vkládat také do různých fondů, a tím snižovat investiční riziko,“ uvedla Renata Svobodová, mluvčí České podnikatelské pojišťovny.

Státní podpora

Penzijní fondy – to je varianta, která v souvislosti se spořením na důchod napadne člověka asi nejdříve. Zdaleka ne každý však bude asi s podmínkami spokojen.

Jedná se o dlouhodobé spoření s mimořádně nízkou likviditou, kde je možné dosáhnout průměrných až podprůměrných výnosů. Příčinou jsou značná omezení, jak mohou penzijní fondy nakládat se svěřenými prostředky účastníků.

Lidé, kteří jsou schopni aktivně se starat o naspořené peníze, budou možná penzijním připojištěním zklamáni, a to i přes podporu poskytovanou státem.

Mládí je bez starostí

Nejméně populární je penzijní připojištění u mladých lidí. To je vcelku pochopitelné, protože podmínkou pro výplatu starobní penze, a tím i všech naspořených peněz, je dovršení šedesáti let věku připojištěného.

Ukončit penzijní připojištění dříve je nevýhodné, protože v tom okamžiku občan ztrácí nárok na již připsanou státní podporu a získává pouze takzvané odbytné (pod tím se rozumí zaplacené vklady účastníka a připsané zhodnocení fondu; jak ukazuje tabulka, toto zhodnocení nemusí být z hlediska občana vždy zajímavé).

Lákadlem penzijního připojištění je státní příspěvek. Roční státní podpora činí až 1800 korun a pro její získání je třeba uložit alespoň šest tisíc korun za rok.

Vzhledem k zpětnému rušení podmínek stavebního spoření se však nabízí otázka, zda lze na stát spoléhat jako na seriózního partnera.

K tomu své jistě řekne i ústavní soud.

Zklamáním pro mnohé pak bývá hospodaření penzijních fondů, ze kterého se připisují výnosy zákazníkům. Ty se za poslední roky pohybují nejčastěji jen ve výši několika desetin procenta. V optice proběhlé finanční krize to nemusí být pro někoho až tak špatný výsledek, ale mnoho to není.

Je třeba vzít v potaz skutečnost, že klient nemá možnost sáhnout na své vklady mnohdy i desítky let. Za této situace výnosy již tak zajímavé nejsou.

Názory na výhodnost penzijního připojištění se různí. Tento produkt lze určitě doporučit lidem, kteří chtějí spořit, ale nemají dostatek času, aby se o své peníze aktivně starali, nebo když se ani starat nechtějí. Určitě je lepší si tímto způsobem spořit na penzi než peníze jen utrácet.

Otázkou však zůstává výše vkladu. Ten by měl činit minimálně 500 korun měsíčně, aby byla připisována maximální státní podpora.

Daňová úspora

Nad rámec této sumy záleží na příjmech klienta, respektive na tom, zda-li je daňová úspora pro něj zajímavá. Zaplatí-li totiž klient za rok do penzijního fondu více než 6000 korun, může si o částku, která překročí tuto hranici, snížit daňový základ, maximálně však o 12 000 korun ročně.

Při dnešní patnáctiprocentní daňové sazbě to znamená roční úsporu na daních ve výši 1800 korun.

Dalším limitem je proto částka 1500 korun měsíčně. Vklady nad rámec této sumy se již u penzijního připojištění nevyplatí (ani z titulu státního příspěvku, ani kvůli úspoře daní) a pro tyto peníze je lepší zvolit raději jiný typ spoření, s vyšším zhodnocením.

PAVEL NEBESKÝ