Krkonošská obec Poniklá leží mezi Jilemnicí a Jabloncem nad Jizerou a na první pohled na ní není nic nápadného. Přesto se tu rodí unikáty, které byste jinde nenašli. Hvězdy, špice, andělé, zvonky, ale také zlatá prasátka, včelky, pávi, pavouci nebo letadla, motorky, lodě či kočárky.

Moderní geometrické obrazce a dinosauří figurky z Jurského parku doplňují kvůli speciální zakázce perličkové zuby nebo náhrdelníky pro moldavské nevěsty či krasavice z Ekvádoru. To všechno a ještě spoustu dalšího z dvaceti tisíc vzorů a 485 druhů barev dokážou vykouzlit šikovní skláři v Poniklé. Je to velká piplačka. Každá perlička projde pod rukama minimálně šesti z nich, než se může navléknout na ozdobu.

Materiál je hodně kreativní a lze z něj vytvořit cokoli. Ačkoliv už dnes nemíchají lepidlo s rybími šupinami, jako to dělávali jejich předci kvůli získání perleťové barvy, způsob výroby ozdob se od svého počátku příliš nezměnil.

„Poniklá a její okolí jsou perlařinou prorostlé. Snažíme se zachovat ducha tohoto řemesla. Máme úctu a pokoru k historii a našim předkům, kteří vymysleli původní postupy,“ říká Marek Kulhavý, šéf firmy Rautis, která se v horské obci u Jilemnice jako jediná na světě stále věnuje foukání skleněných perlí a výrobě perličkových vánočních ozdob. Nebýt jeho, neexistovala by dnes už pravděpodobně nikde. „Kolem roku 2000 se nám podařilo vytáhnout výrobu z naprosto likvidační krize. Obrovský boj je to pořád. Za jednou ozdobou se ukrývá velké množství ruční práce,“ připomíná.

Vše začalo výrobou perel

Upozorňuje také, že tradice zdejších ozdob sahá do 19. století, kdy se perličky foukaly, stříbřily, řezaly, navlékaly na drátky a formovaly do různých tvarů skoro v každé krkonošské rodině. Do práce byli zapojeni všichni od dětí až po dědečky. Perličky však tehdy nebyly určeny k okrášlení vánočního stromečku. „Vyráběly se tu hlavně svazky perel, které putovaly do světa, aby posloužily jako základ pro výrobu bižuterie,“ přibližuje historii Marek Kulhavý.

Móda zdobení stromečku sem dorazila až na přelomu 19. a 20. století. „Lidé si tehdy začali hrát s nepovedenými zbytky. Zjistilo se, že se výsledné ozdoby líbí, a každý chtěl mít doma o Vánocích něco pověšeného,“ vysvětluje Kulhavý.

Ještě v roce 1948, kdy byla firma znárodněna, tvořily vánoční ozdoby menší část produkce, zhruba čtyřicet procent. Stále totiž vládla perličková svazkovina.

„Ve dnešní době už dělá pouze jedno procento,“ poukazuje majitel na to, jak se karta obrátila. „Ale třeba jeden zákazník na Balkánu je stálý. Kvůli němu se fouká modré, zelené a žluté sklo – našívají ho tam totiž na kroje. Podobně jako třeba na Moravě. Když se podíváte třeba na Vlčnovskou jízdu králů, tak na čepcích mají naše perle,“ usmívá se výrobce světového unikátu, který nedávno posílal zboží z Poniklé i na svatbu do Venezuely.

Pohled do zákulisí

O exkurze, při kterých mají děti i dospělí možnost nahlédnout do náročného procesu výroby a podmínek, v nichž ozdoby vznikají, je velký zájem. Začíná se foukáním, při kterém se nad kahanem nahřeje skleněná trubička, do které proudí vzduch. Dříve se foukalo do trubiček ústy, aby z nich vznikla perlička. Zručný foukač za den dokázal udělat několik set perlí za den, později se začal používat strojek s měchem. Vyfouknuté, spojené perle z forem, tzv. klauče, se stříbří, barví, malují a nakonec rozřežou na jednotlivé kousky. Na stříbření se dříve používal roztok olova a zinku, později se začal používat roztok dusičnanu stříbrného. Roztok se do perlí nasával ústy, což mohlo vést k otravě stříbřičů a černání pokožky. Dnes se roztok dusičnanu natahuje do klaučat vývěvou. V první fázi ztmavne, po 20 minutách se objeví stříbrný lesk. Zevnitř krásně stříbrná klaučata se pak zapíchnou do destičky s modelínou a smočí v barvě. Větší perličky zdobí malířka a z klaučat se nakonec oddělují řezem na strojku s rotujícím kotoučem, menší se řežou ručně speciálními nožíky.