Nicméně před dvěma lety se pokles nejen zastavil, ale včelařině se v Česku dokonce začíná věnovat čím dál více lidí. Dnes někteří z nich hovoří o červáncích naděje.

„Je to komplexní jev. Včely totiž nabízí zajímavá možnost vylepšit si rodinný rozpočet. Navíc lidé mají zájem o alternativní trávení volného času a včelařství je poměrně solidně propagováno od mládeže počínaje až po čerstvé důchodce. Řekl bych, že to je jeden z mála zdravých jevů ve společnosti,“ uvedl tajemník Českého svazu včelařů Rudolf Peleška s tím, že za poslední rok přibylo 1500 včelařů. Už loni si milovníci medonosného hmyzu nemohli stěžovat.

Zdravotní stav

Zažívali po dlouhé době jednu z nejlepších sezon, čímž vyrovnávali ztráty z minulých let. Jak se jim bude dařit, ovšem nelze dopředu odhadnout. Zatím se ukazuje, že zdravotní stav včelstev by nemusel být tak dobrý jako loni. První serióznější předpovědi lze ale očekávat až na konci března a v dubnu.

Ne všude se však včelařům loni dařilo. Například v Libereckém kraji jim plány překazily studené prázdniny.

Avšak včelaři na severu Čech se už pět let těší podpoře krajského úřadu. Letos mezi ně Liberecký kraj rozdělí milion korun, což je největší částka, jakou v posledních letech na podporu chovu včel věnoval. „Poskytnuté peníze jsou určeny především na nákup nových úlů, na podporu začínajících včelařů a také ke zkvalitnění chovu včel,“ řekl krajský radní Jaroslav Podzimek.

Ani po tisících let si včely do své práce nenechají mluvit

Vlašim – Bylo prosluněné páteční odpoledne a Miloslav Peroutka mířil do lesa v okolí Vlašimi. Má tam svůj poklad. Statisíce malých tvorů, před jejichž soustředěným bzukotem většina lidí prchá. Miloslav Peroutka však ve společnosti včel tráví celý život.

„Tatínek se přiženil k Vlašimi a koupil si včely, takže jsem k nim chodil od útlého dětství. Na obecné škole jsem chodil do včelařského kroužku. Během střední školy se o moje včely staral právě tatínek, a když jsem skončil na veterině v Brně, nastoupil jsem do Výzkumného ústavu včelařského,“ shrnul stručně svůj profesní životopis jeden z nejuznávanějších českých odborníků na včelařství.

Na konci cesty ho mezi stromy čekalo 36 včelstev. Nebylo proto divu, že na místě bylo poměrně živo. „Včelařina je hrozně hezká. Žijí tady miliony let, a ani po těch tisíciletích si do toho nenechají od člověka kecat,“ neskrýval obdiv ke svým svěřenkyním Miloslav Peroutka.

Vycházet jim vstříc

Včela se totiž řídí podle jiného kalendáře, než používáme my. Člověku proto nezbývá než poznat její podmínky a vlastně jí vycházet vstříc. „Vždycky jsem říkal, že moje včely mají maximální demokracii. Ale nezanedbávám je,“ říká odborník, který, i když je už v důchodu, neustále objíždí Českou republiku se svými přednáškami.

I kvůli tomu se ho jeho kolegové občas snaží nachytat na švestkách. Včelstvo Miloslava Peroutky je pod přísnou kontrolou. „Přicházejí se dívat, jak na tom moje včelstvo je, když jim neustále vykládám, jak to mají dělat,“ usmívá se.

Dva i dvacet let

A pro včelařství je asi potřeba talent. Někdo do jeho tajů pronikne během dvou let, někomu nestačí ani dvacet let. „Můj kolega z výzkumného ústavu chodil k zubaři, který se už mnoho let věnoval včelařině. Jenomže ten můj kolega vždycky jezdil napravit škody, které na včelstvu zubař napáchal,“ vzpomíná.

V klidu se rozhlíží po poletujících tvorech. Neznalí by začali být nervózní. „Jednou tatínek vybíral med a já před včelami běhal po zahradě. Nakonec mě pobodaly tak, že jsem ani neviděl. Kamarádi ze školy mě pak chodili okukovat,“ vysvětluje s úsměvem na tváři.

150 žihadel

Ani dnes se mu však včelí žihadlo nevyhýbá. „Když to spočítám, tak jich dostanu asi třicet ročně. Někteří jich však dostanou i padesát za den a vím o případu, kdy se na jednoho kolegu sesypaly včely 
a dostal jich asi 150,“ vypráví Miloslav Peroutka.

V současné době se už ovšem chovají mírnější včelstva. „Včely reagují na pot. Nevčelař zpravidla bývá v přítomnosti včel ve stresu a potí se,“ prozrazuje, proč někteří lidé bývají terčem útoku častěji.

Poté, co si Miloslav Peroutka prohlédl, jak se jeho včelám daří, otáčí se zpět k domovu. Přemítá, zda včelařina v jeho rodině bude pokračovat dál. Vypadá to nadějně. Má dva syny, kteří však mají v současné době trochu jiné starosti, neboť založili rodiny. Ale v budoucnu…

„Starší syn tvrdí, že bude včelařit. Mladší je trochu alergický, tak nevím. Ale kluci pomáhají. Vědí, co mají dělat,“ dodává Miloslav Peroutka.

Včelařství tedy není jenom med. Ten je až ta závěrečná třešinka na dortu.