Tomáše na vozík upoutala nemoc ve 21 letech. Do té doby bydlel s matkou. „Chtěl jsem se osamostatnit. Jak se říká mezi vozíčkáři, chtěl jsem se postavit na vlastní nohy," vtipkuje mladík.

Jenom výtah nestačí

V Radotíně, odkud pochází, mohl byt získat. „Nabídli mi bydlení v domově důchodců. Byl jsem zoufalý, takže bych to i přijal. Byt ale nebyl bez bariér. WC a koupelna byly malinké," popisuje Tomáš. Obrátil se na pražský magistrát. Dozvěděl se, že žádostí je mnoho a bezbariérových bytů málo. Zkoušel hledat i na trhu. „Byty byly předražené a nebyly bez bariér. Lidé si myslí, že stačí, když tam nejsou schody a je tam výtah," podotkl Pik.

Byty lidem s postižením pronajímají i dobročinné organizace. Většinou je ale poskytují svým klientům či osobám s určitým typem handicapu. Bydlení bývá také cvičné. Nájemník se v něm učí žít samostatně, po kratším čase by se měl pak přesunout do běžného bytu.

Komerční nájem je vysoký

Nakonec Tomáš byt od pražského magistrátu získal. Už rok a půl žije v jedné z okrajových čtvrtí. Smlouvu má na dva roky. Doufá, že mu ji město prodlouží. I když se snaží pracovat a něco si vydělat, komerční nájem by hradit nezvládl. Za garsonku teď platí kolem pěti tisíc korun.

Tomášův byt je potřebám vozíčkáře uzpůsobený. Má větší příslušenství. Kuchyňská linka je mnohem níž, aby na věci z vozíku dosáhl. Nikde nesmí být prahy, nutný je prostor k otočení vozíku. V bloku domů je podle Tomáše bezbariérových bytů víc. Dřív viděl, že několik je volných. „Zůstávaly tam ladem. Dal bych tehdy cokoliv za to, kdybych takové bydlení dostal. Pořád jsem se ptal sám sebe, proč město ty byty nikomu nedá, když je takový zájem," posteskl si.

Ubytování bývá dočasné

Po příbuzných a známých se svými dvěma dětmi přespávala paní Alena z Prahy. O bydlení přišla poté, co se rozešla „se špatnou známostí" a nezvládla platit nájem. Do tří měsíců, než jí úřady přiznaly dávky, ji majitel kvůli neplacení vystěhoval. Kvůli nižším životním nákladům se rodina zkusila i odstěhovat z hlavního města do jižních Čech. Ani tam to neměla lehké. „Bylo to kolem Vánoc, kdy mi děti řekly, že by si k Vánocům nejvíc přály vrátit se zpět do Prahy, kde mají kamarády a školu," uvedla Alena.

Útočiště rodina pak našla v azylovém domě, kam ji poslali sociální pracovníci. Mohla tam zůstat ale jen dva měsíce. Pak se musela vystěhovat. Samoživitelka se dvěma potomky tak zůstala s taškami v jeden lednový den na ulici. Nakonec pomohla jedna z ženských organizací, poskytla podporované bydlení.

„Dostavila se velká úleva. Máme krásný byt a hezké místo. Je to dostupné pro děti na dojíždění do školy. Je to třinácté bydlení během pěti let," říká Alena. Byt má rodina na tři roky, dva už uplynuly. Hledání dalšího bydlení a nejistoty se matka dvou dětí už teď bojí.

Potřebný zákon stále neplatí

Zákon, který by sociální bydlení upravoval, v Česku zatím stále neplatí. Podle poslední verze návrhu by obce, které se do systému dobrovolně zapojí, měly vypracovat plán. V něm by zohlednily, kolik a jakých sociálních bytů by na svém území potřebovaly. Podle toho by jim stát poskytl dotace na investice, provoz i sociální práci. Obec by pak měla sociální bytový fond. Lidem v bytové nouzi by bydlení měla zajistit do dvou let od podání žádosti.

Pokud by obce sociální byty mít nechtěly, poskytoval by je nový státní úřad - Centrum pro sociální bydlení. Měl by potřebným bydlení zajistit do tří let. Bez odkladu by pak radnice či nový úřad měly bydlení ale přidělit zvlášť zranitelným lidem v tísni. Mezi ně patří třeba senioři, oběti domácího násilí, samoživitelky či postižení.

Čtěte také: Je ještě šance na schválení? Zákon o sociálním bydlení vyvolal happening