V České republice žije nyní asi 2,9 milionu důchodců. Dožívají se přitom vyššího věku než dříve a důchody pobírají delší dobu. Zatímco v současnosti připadá na jednoho důchodce 2,1 daňového poplatníka, za třicet pět let by tato hodnota měla klesnout už jen na 1,2 poplatníka. Za této situace je nemálo odborníků (i těch takzvaných), kteří demografickou prognózu využívají na prosazování filozoficky a kulturně nepřijatelné koncepce, jejíž podstata spočívá v tom, že za kvalitu života ve stáří si může každý sám. Když si prý bude více odkládat, bude se mít v podzimu života lépe.

Jednoduché a jistě pravdivé. Stranou však zůstává otázka, odkud mají lidé při současné průměrné mzdě vlastně brát více prostředků na soukromé důchodové spoření bez toho, aby negativně neovlivnili své momentální životní potřeby?

Smutný experiment

Kam dovedla český důchodový systém zkarikovaná penzijní reforma z roku 2011, dnes už vidí každý střízlivý člověk. Nešťastně narozené dítě v podobě takzvaného druhého pilíře naštěstí definitivně odchází do minulosti. Ten totiž jen odebíral tolik potřebné prostředky ze státního systému sociálního zabezpečení, aby jeho tvůrci pak mohli licoměrně poukazovat na to, že stát jako garant důchodového zabezpečení selhává.

Proti principu soukromého spoření formou osvědčeného penzijního připojištění nelze jistě nic namítat. Ostatně fakt, že tuto možnost využívá 4,5 milionu občanů, mluví sám za sebe. Jde o takzvaný třetí pilíř. Ovšem vláda „důchodových experimentátorů" dokázala před čtyřmi roky otrávit lidem i tento nástroj, takže teď je nutné opětovně otevírat triviální diskusi například o tom, zda osoby, které si takto spoří, mají mít právo vybrat si všechny naspořené peníze už v šedesáti letech anebo zda mají čekat až na okamžik smrti.

A zdůrazněme i to, že tehdy došlo také k cílenému zamlžení pojmů. Například název „penzijní připojištění" měl z nepochopitelných důvodů zaniknout zákonnou definicí. Naštěstí, používá se dále a jeho podstata je každému srozumitelná. Jinou kapitolou z této oblasti jsou názvoslovné přemety, kterým se podrobily penzijní fondy; transformované, netransformované, jen se zorientovat. Když však uvažujeme na tomto místě o problematice důchodového zabezpečení, nemůžeme se dívat jen do budoucnosti.

Problematika má také aspekt současnosti, tedy jaké důchody vlastně pobírají nynější důchodci? A odpověď je neveselá, jejich průměrná výše dosahuje hranice 11 075 korun. Jen desetina z celého počtu starobních důchodců má výměr vyšší než čtrnáct tisíc korun.

Nedůstojná diskuse

Je smutnou vizitkou parlamentu, že i za této situace se najdou poslanci, politické strany a s nimi spříznění „odborníci", kteří brojí i proti tomu nízkému zvýšení důchodů, jenž se nyní připravuje za velkých bolestí. Půjde-li vše dobře, od ledna se penze zvýší v průměru o „im-pozantních" čtyřicet korun. Prý v souladu s platným systémem valorizace.

To je možná pravda, ale pravda je také to, že systém výpočtu byl v neprospěch milionů důchodců změněn rovněž v roce 2011. No, řekněte, nezaslouží si tedy potlesk i to uvažované zvýšení důchodů o zmíněných čtyřicet korun?

Scestné hlasy hlásají, že pomalejší valorizace (zhodnocování důchodů) pomůže průběžnému systému, tedy prvnímu pilíři, jako stabilizující prvek. Ano, možná by byl tento systém ještě stabilnější, kdyby bylo zhodnocování trvale nulové. Panečku, to by se pak některým lidem kázalo o nemocném státě!

Ve skutečnosti se nutnost důchodové reformy neztratila. Jejím východiskem však nemůže být tvrzení „méně státu". Naopak, žádoucí je více sociálního státu a solidarity generací i příjmových skupin.