Nyní téměř třem stovkám zaměstnanců hrozí, že přijdou o práci, která pro ně v regionu s nejvyšší nezaměstnaností byla jedinou jistotou. V dílnách OP Prostějov zatím vládne čilý pracovní. Zaměstnanci už tolikrát slyšeli o ukončení výroby, že zprávám o tom, že s posledním dubnem se továrna zavře, nevěří.

Na hrozby jsou zvyklí

„My to zatím bereme optimisticky. Už tolikrát nám bylo naznačované, že končíme a vždy jsme z toho vybruslili. Člověk si časem na hrozby zvykne,“ prohlásila paní Růžena, která nevěří, že by takový gigant, jako je OP Prostějov, padl. „Lidi přece stále budou potřebovat oblečení a u nás se vyrábějí kvalitní oděvy,“ dodala švadlena.

„Pokud se stane, že podnik skončí, tak co mohou dělníci dělat? Nic. Jen nadávat, ale tím se nic nezmění,“ pokrčila rameny paní Zdeňka. Třiapadesátiletá žena si vůbec neumí představit, co to je skončit na dlažbě. Od vyučení je stále na svém místě, a to už šestadvacet let. Do důchodu jí chybí ještě sedm let a vůbec ji nenapadá, kde a jak by práci hledala. „Toho se bojím. Mám spoustu známých, kteří přišli o práci a chodí na psychiatrii. Zůstat bez práce a platu je hrozné. To se pak člověku prožene hlavou spoustu věcí,“ řekla paní Zdeňka.

Nervozita, hádky, špatná atmosféra

O poznání horší nálada vládne ve druhé dílně. „Lidi jsou nervózní, někteří se hádají. Je to tady hrozné,“ pronesla paní Monika. Právě ona je jednou z těch, které při cestě do práce a zpět stráví v autobuse dvě hodiny denně. „Bude mi padesát a co budu dělat? Nikdo nás už nebude chtít vzít do práce. Neumím si představit, co bude,“ dodala paní Monika.

Ještě větší obavy má devětadvacetiletá maminka čtyř a půlleté holčičky. „Bez práce zůstat nemůžu. Opravujeme dům, máme spoustu půjček a výdaje jsou velké. Potřebujeme každou korunu a z jednoho platu se to všechno utáhnout nedá,“ posteskla si maminka Barbora, která je v OP Prostějov zaměstnaná už deset let a nic jiného jak šít, neumí. Mladá žena sice doufá, že podnik do konkurzu nepůjde, ale přesto se už začala zajímat o práci. „Na Jesenicku ale práce není. Klidně se přeškolím, budu dojíždět, ale doma zůstat nemůžu,“ dodala Barbora.

Lidé jsou vděční za každou korunu

Situace na Jesenicku je vážná. Nabídek práce je málo, nároky na zaměstnance vysoké a platy minimální. Proto se mladí po dokončení středních a zejména vysokých škol zpět domů nevracejí. „Byl bych blázen. Chci normálně žít, užívat si, cestovat a to bych za jesenický plat nemohl. Už vůbec si neumím představit, že bych si pořídil rodinu a živořil,“ prohlásil absolvent stavební fakulty, který přijal nabídku a odešel k policii do Prahy.

Lidé na Jesenicku jsou zoufalí. Práce se drží zuby, nehty i přesto, že jsou za svou dřinu minimálně ohodnocení a musejí dojíždět desítky kilometrů. „Co můžu dělat? Máme dům, malé děti. Jsem ráda, že mám vůbec nějakou práci. Jediné štěstí je, že manžel pracuje ve světě. Jinak bychom s jesenickými platy nevyšli,“ řekla jedna prodavačka z jesenického supermarketu.

Řešení?

Představitelé Jesenicka si stěžují na nízkou vzdělanost a velký odliv mozků. Proto se představitelé Okresní hospodářské komory (OHK) sešli se zástupci radnice, aby hledali řešení. Žádný velký investor na Jesenicko nepřijde, proto společně připravují jednání s hejtmanem Martinem Tesaříkem. „Je nutné snížit nezaměstnanost. Je potřeba tlačit, aby výběrová řízení kraje byla průhlednější a více podávána sem k nám na sever,“ řekla ředitelka jesenické OHK Jana Franková. „Nutné je také zachování dopravní dostupnosti, aby se lidé i nadále měli jak dopravovat do práce,“ dodal starosta Jeseníku Petr Procházka (ODS).